Jak mě soudruh profesor Halík politicky vyškolil v teologii

Za svou spásu musím poděkovat především prof. Halíkovi. Nebýt jeho, nikdy bych nepoznal že touha po věčnosti, po proměně okamžiku ve věčnost, je závratí vášně lásky.

            Snad mi to našeptal sám Ďábel, že jsem vzal Písmo svaté, že jsem jej vzal do svých nečistých rukou a zbytečně jím nelistuje, otevřel jsem jej rovnou na Lukáši 23,43.

            „Ježíš mu odpověděl: ,Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji,‘“ přečetl jsem a šíleně se rozesmál.

            Tato svatá slova, pravda Zjevená vyvoleným, mi docela zatemnila mozek, teď už nikdo nemohl pochybovat, že do mne vstoupil Ďábel, zlý duch, kterého by se mne nedostal ani P. Vojtěch Kodet.

            Tak jak jsem byl, jen v bederní roušce, s trnovou korunou na hlavě a nezhojenými ranami na rukou, běžel jsem za páterem Halíkem k Nejsvětějšímu Salvátorovi.

            Páter Halík si zrovna sundával své mešní roucho, maje za právě sebou další úspěšnou proměnu Těla Páně.

            Přetahuje si mešní roucho přes hlavu, vypadal jako alchymista, jemuž se na dně tyglíku objevil červený prášek Kamene mudrců, který rozpuštěn ve víně (Kristově krvi!) působí jako univerzální všelék na všechnu bolest tohoto světa.

            Však jsem si hned pomyslel: „Faráři jsou duchovní alchymisté! Proměna je sublimace, při níž se hostie, to jest Tělo Páně, stává oduševnělým, duch se ztělesňuje, hmotě se vrací původní čistota, jíž oplývala v okamžiku stvoření tohoto světa!“

            Ale to už se prof. Halík zcela zbavil mešního roucha, a spatřiv mne, zeptal se: „Přejete si?“

            „Mám to!“ vykřikl jsem nadšeně.

            „Co máte?“ otázal se zájmem, ať už předstíraným nebo skutečným, moudrý profesor.

            „Ježíš mu odpověděl: ,Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.‘!“ vykřikl jsem a pustil se do vítězoslavného dervišského tance, „žádná propast smrti, jak píšete! Žádné peklo, jak tvrdíte ve svém vyznání, Ježíš šel po smrti rovnou do ráje! Ještě dnes budeš se mnou v ráji! Žádná propast smrti! Žádné peklo! Jste úplně mimo! Čtěte bibli, tam je všechno!“

            Prof. Halík byl té dobroty, i když sám byl po mši jistě unaven, že mne nechal tančit tak dlouho, dokud jsem sám nepřestal, sotva popadaje dech, pravě: „Je mi líto, ale dopustil jste se toho tradičního omylu všech ateistů, že berete vše, co je napsáno v Písmu svatém, příliš doslova.

            Víte, jak se pozná posedlost Ďáblem?

            Právě tak, že berete všechno, co je napsáno v Písmu svatém doslova.“

            „Chcete říct, že jsem posedlým Ďáblem, když věřím tomu, že onen ukřižovaný lotr byl s Ježíšem ještě toho dne v ráji?“ zeptal jsem se prof. Halíka.

„Samozřejmě, že jsi posedlý Ďáblem, soudruhu, protože na Písmo svaté se musíme dívat čistě teologicky, ne dialekticky jako ty,“ usmál se prof. Halík a pustil se, s už nijak neskrývanou sebejistotou, do teologického výkladu onoho verše, který mne přivedl do království šílenství, „ano, máš pravdu, Ježíšovo tvrzení ,dnes budeš se mnou v ráji‘ zdánlivě vytváří problémy.

Je pravda, že zvláště spojení ,dnes‘ a ,v ráji‘ se zdá přinejmenším podezřelé. Jenže jen na první pohled, protože vše, co řekl Ježíš, stejně jako vše, co napsáno v Písmu svatém je, abych tak řekl, toliko polotovar, který čeká na teologickou tepelnou úpravu, aby z něho vznikl chutný svátostný pokrm.

Slovo dnes je, soudruhu, víc teologickým výrazem než časovým údajem. Lotr, když prosí o smilování, má samozřejmě na mysli Ježíšovo království, které nastane až někdy v budoucnu, ne okamžitě, jak by si snad každý jiný v jeho situaci myslel. Kristus mu tak i v této poslední chvíli uděluje lekci, když poukazuje na aktuálnost svého poslání.

Spása se totiž uskutečňuje teď a tady, to znamená, že i tady a teď se uskutečňuje spása. On ten výraz dnes má, soudruhu, velký význam v celé lukášovské teologii. Všimni si, že ho najdeme ještě na mnoha dalších místech Lukášova evangelia a vždycky má ústřední postavení.

Vzpomeň si, soudruhu na Vánoce, když slyšíme andělův hlas: ,Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán!‘ (Lk 2,11).

Vidíš, zase je tam dnes!

Druhým úryvkem by mohl být moment začátku Ježíšova veřejného působení: ,Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli!‘ (Lk 4,21).

To už máme třikrát dnes, a tak není pochyb, že s příchodem Krista na tuto zem nastalo jedno velké a trvalé ,dnes‘ naší spásy.

Také slovo ráj není úplně bez potíží, když se nad tím, soudruhu, teologicky zamyslíš.. Řecké slovo parádeisos je perského původu a znamenalo něco jako lunapark nebo zahrada. Podle židovského pojetí můžeme ovšem rozdělit tři ráje: minulý, přítomný a budoucí.

Na počátku to byl ráj jako krásná zahrada, do které Bůh umístil první lidi, Adama a Evu, jako se dnes umisťují zvířata do zoologických zahrad, kde jim nic nechybí, krom svobody samozřejmě. Druhý ráj je skrytý. V něm, jako spermie v tekutém dusíku, přebývají duše praotců, pramatek, a dalších spravedlivých lidí. S očekáváním krásné mesiášské budoucnosti je spojen třetí ráj, budoucí, stejný jako původní zahrada Eden.

Kam v tomto rozdělení zapadá ráj z Lukášova evangelia?

Když Ježíš lotrovi slibuje budeš se mnou, nejedná se o nějaké přechodné přebývání. Cítíme jasně, že Kristus v této jedné větě mluví o úplné, definitivní spáse. Podle některých biblistů také řecká předložka meta (se) nevyjadřuje pouze nějaký doprovod, ale spíš účast na stejném údělu. Evangelista přirozeně neupřesňuje, jaké to ,být s Kristem‘ bude, jak se bude realizovat, to upřesňuji až pak já ve svých mnoha knihách.

A tak jsme, soudruhu, asi svědky setkání židovského pojetí společného očekávání spásy s řeckým pojetím individuálního osudu, což se pak odrazí nikoliv ve slovech Ježíše, ale v učení církve.

To máš tak, soudruhu. Každý člověk, nikoliv však samozřejmě ve smyslu karmickém, protože církev existenci karmického zákona popírá, hned po smrti obdrží svou věčnou odplatu: buď projde očišťováním, nebo ihned vchází do nebeské blaženosti, nebo je ihned navždy zavržen.

To je, takříkajíc, soukromý soud.

Na konci časů, ve chvíli Kristova slavného návratu, nastane ještě poslední soud, všeobecný, kdy se všichni lidé objeví se svými těly před Kristem (jako se kdysi On objevil se svým tělem před nimi, odsouzen jimi, věřícími v boha, k smrti), aby vydali počet ze svých skutků. Spravedliví budou navždy kralovat, oslaveni na těle i na duchu, a i samotný vesmír bude obnoven. Boží království dosáhne své plnosti. Pěkně je to, soudruhu, popsáno v Katechismu č. 1020–1060.

Když tedy čteme zmíněný úryvek Lukášova evangelia, můžeme se nechat vést časovými údaji jen do určité míry. Důležitější je pak ale objevit poselství, které text přináší. Je to poselství o spáse, která se uskutečnila v Ježíši Kristu. O spáse, která je připravena pro každého, i kdyby o ni poprosil v poslední vteřině svého života.

A když nepoprosí?

Jeho chyba!

Stejně jako Ježíš spadne do propasti smrti, nebo ještě přesněji, sestoupí do pekel. A to bude jeho trest, že on, který i v poslední sekundě svého života odmítl Ježíše, a tedy i spásu, bude Ježíše následovat, mnohem víc, než ho budeme následovat my katolíci, kteří ihned vejdeme do nebeské blaženosti, a tedy nezažijeme, takříkajíc na vlastní kůži, co zažil Ježíš, když každý rok o Velikonocích spadne do propasti smrti, nebo přesněji, sestoupí do pekel, protože katolík nikdy nepozná peklo.

Už chápeš, soudruhu, že to, co říkáš, je prostě nesmysl, že Ježíš, ani lotr ještě dnes nebyli v žádném ráji, i když se to píše v Písmu svatém?

Není důležité co říká Ježíš, důležité je to, co my říkáme o tom, co říká Ježíš.

A víš proč?

Protože jedině skrze nás mluví Duch svatý, takže jedině my zjevujeme pravdu.

Pokud nevěříš tomu, co říkáme, nebo si dokonce myslíš něco jiného, tak do tebe, soudruhu, vstoupil zlý duch. Takovým lidem já říkám ,vzdálení‘. A na tyto vzdálené je třeba politicky působit, aby věřili tomu, co říkáme, aby nic z toho nepopírali a tak byl jedni z nás, protože kdo nejde s námi, jde proti nám, takový je boží plán lidské spásy.“

Prof. Halík domluvil, laskavě se usmívaje.

Samozřejmě, že jsem mohl namítnout něco v tom duchu, že pokud katolíci jdou po své smrti rovnou do nebeské blaženosti, pak sotva mohl spadnout do propasti smrti Ježíš, jsa božím synem, že i On, se musel skutečně ocitnout ještě dnes v ráji, a s ním i lotr na kříži, stejně jako se v něm ocitají ještě dnes i katolíci.

Samozřejmě, že jsem mohl taky namítnout, že Ježíš nemohl spadnout do žádné propasti smrti, protože žádná smrt vlastně ani neexistuje, protože poté, co lidé odhodí tělo, nepřestanou existovat, to jest, nepřestanou si uvědomovat sami sebe, protože kdyby si neuvědomovali sami, tak by nepociťovali ani blaženost v nebi, ani muka v očistci, ba dokonce by si ani neuvědomovali, že byli zatraceni, protože by prostě nebyli ještě předtím než by je navždy sežehl boží hněv.

A mohl jsem namítnout i to, že Kristův slavný návrat je de facto zbytečný, protože vlastně nemá důvod se vracet na zemi, je-li všechno podstatné soustředěno nikoliv na zemi, ale v božím království, které není z tohoto světa, stejně jako není důvod, aby se lidé znovu objevovali se svými těly před Kristem, jsou-li s ním v neustálém kontaktu nv rovině duchovní.

Ano, mohl jsem namítnout: „K čemu tady ještě nějaké těla, vyštrachaná z hrobů, velebný a důstojný pane profesore? Proč na nich tak bazírovat? Copak Ježíš bude soudit těla? Copak boží království není čistě duchovní, copak má Bůh nějaké tělo?“

To všechno jsem mohl namítnout, ale nenamítl, protože Ďábel, zlý duch, který mi nakukal, že to, co je psáno v Písmu svatém, je nutné brát doslova, byl ze mne, díkybohu, vyhnán, takže jsem namísto toho všeho jen řekl: „Patří vám moje velké díky, profesore Halíku, právě jste mne zachránil pro život věčný.

Máte pravdu, jedna rovina nevylučuje druhou, vše se navzájem prolíná. Dnes neznamená dnes, ale navěky, z čehož vyplývá, že plnosti božího království je dosaženo v každém okamžiku, protože není možné, aby této plnosti nebylo dosaženo už tím, že bůh, jako prvotní hybatel je nestvořený, a tedy věčný.

Řekl jsem to správně, profesore?“

„Ano, řekl jsi to správně, soudruhu. My spravedliví budeme věčně kralovat, oslaveni na těle i na duchu,“ přikývl prof. Halík, vypadaje v tu chvíli sám jako dobře přinejmenším poloviční Kristus, a i polovina Krista je vlastně sám Kristus celý, i cosi jako poloviční rány se u něho objevily.

Dotkl jsem se jich a byly skutečné, o své spáse nemohl jsem mít už ani těch nejmenších pochyb.