Jak jsem se na národní svatováclavské pouti ocitl mezi hyenami

Někdy se člověk ocitne mezi hyenami, ale někdy se zase naopak ocitne hyena mezi lidmi, přičemž se tak nejnověji stala na národní svatováclavské pouti...

Vracel jsem ze svatováclavské národní pouti, která nám, vlastencům připomínala, že se kníže Boleslav, údajný bratrovrah, zasloužil o český stát, učiniv z něj významnou, protože neutrální regionální mocnost, která se už tehdy, v raném středověku, stala suverénním státem a především mostem mezi Západem a Východem, čímž český stát úspěšně navázal na Velkou Moravu, v jejímž čele stál slovenský král Svatopluk.

A svatá lebka svatého knížete Václava, který rád vyšíval, jež byla nesena v čele svatováclavského procesí velmi nábožně, jak se sluší a patří na lebku tak významnou, skutečně konala zázraky usmíření, jak se od ní ostatně i plným právem víry nejen očekává, ale i přímo požaduje.

K tomuto usmíření ostatně nabádal všechny přítomné i arcibiskup Přibyl, který by dokázal usmířit i Přemyslovce se Slavníkovci, jako to už před ním dokázal milosrdný Bůh, v jehož království se družně objímají sv. Václav a sv. Anežka na jedné straně se sv. Vojtechem na straně druhé, jako by Přemyslovci nikdy nevyvraždili Slavníkovce.

Proto taky aricibiskup Přibyl ve svém jako vždy skvělém kázání důrazně prohlásil: „Pravda je prvním krokem ke smíření, ale musí být spojena s milosrdenstvím. A odpuštění není slabost. Je to životodárná síla, která nám umožňuje nezačínat každé ráno znovu od starých křivd, jak to zpíváme v písni o svatém Václavu: ,Nikdy nezahyne plémě věrných Čechů, dokud bratr bude bratru odpouštět.’ Odolná společnost potřebuje lidi schopné spolu mluvit i tehdy, když spolu nesouhlasí. Potřebuje smíření, odpuštění a svornost. Svornost neznamená, že máme všichni stejné názory. Znamená, že kvůli rozdílným názorům nepřestáváme patřit k sobě. Amen!!!“

Sám jsem jeden z těchto zázraků usmíření viděl na vlastní oči, když přede mne na kolena poklekla nějaké žena v pestré květované sukni a nápadně jižanského vzhledu a prosila mě za odpuštění: „Promiňte mi, pane Trčálku, moji nekřesťanskou nenávist k Vám, k níž mě svedl nejspíše sám Ďábel!“

Odpustil jsem té nebohé ženě, to se ví, že jsem ji odpustil, protože odpuštění není slabost a ona jistě nevěděla, co činí, když mne nenáviděla, sama se pro tuto svoji nenávist považujíc za dobrou a poctivou křesťanku!

Opájeje se všemi těmi zázraky, samotnou velebností svatováclavské pouti, nedával jsem ale pozor na cestu, ze které jsem sešel, abych se namísto svého domova ocitl, už za soumraku, v ZOO.

Ale byla to nějaká divná ZOO, protože v ní byly samé hyeny!

A kde jsou hyeny, tam jsou i mršiny!

A právě na těchto mršinách (Bůhví proč učinil Bůh smrtelnými i zvířata, když v ráji zhřešili a byli za to i právem potrestáni toliko lidé!) tyto hyeny právě hodovaly!

Samozřejmě, že jsem dostal strach a taky se mi mocně zvedal žaludek, z mršin i z hyen.

Ale hyeny jsou, jak se ukázalo, moudrá zvířata, byť se živí mršinami.

Když mne spatřily, přestaly rvát kusy své potravy a hloubavě se na mě zahleděly.

Chvíli bylo ticho a pak se mně jedna z těch hyen zeptala: „Hnusíme se ti?“

„Ano, hnusíte se mi,“ pokrčil jsem bezmocně rameny.

„Ovšem, musíme se ti hnusit,“ pokývala hyena moudře hlavou a pokračovala, „a ty mluvíš pravdu, když říkáš, že se ti hnusíme. Pravda je prvním krokem ke smíření, ale musí být spojena s milosrdenstvím. A odpuštění není slabost. Je to životodárná síla, která nám umožňuje nezačínat každé ráno znovu od starých křivd, jak to zpíváme v písni o svatém Václavu: ,Nikdy nezahyne plémě věrných hyen, dokud bratr bude bratru odpouštět! ‚

Odolná společnost potřebuje hyeny schopné spolu mluvit i tehdy, když spolu nesouhlasí. Potřebuje smíření, odpuštění a svornost. Svornost neznamená, že máme všichni stejné názory. Znamená, že kvůli rozdílným názorům nepřestáváme patřit k sobě. Amen!“

To řka, přistoupila hyena ke mně a olízla moji tvář svým jazykem.

A tu sv. Václav učinil další zázrak, neboť jsem se to z toho nepozvracel hnusem, ale na oplátku vroucně políbil hyenu na její vlhký čumák zrovna tak, jako jsem předtím políbil na čelo onu ženu v pestré květované sukni a nápadně jižanského vzhledu...