Jak jsem dopadl v moskevském metru skoro jako vlk z Jen počkej

Já vím, že se teď nesluší připomínat cokoliv ruského, ale člověku občas neuškodí, když vyrazí rovnou protiproudu, i když samozřejmě není Nohavica, to je úplně jiný kalibr

            Málokterý člověk prožije celý svůj život bezezbytku ve válce, nepřetržité a konstantní. Je proto logické, že lidský život je převážně tvořen naprostými banalitami. A ne jinak je tomu teď i nyní, když se válčí na Ukrajině. I tato válka jednou skončí a všechno se stane zase docela banálním, ačkoliv válka je možná nejpřirozenějším způsobem lidské existence.

            Neodsuzujme proto všechny ty banální příběhy, kterými jsou tvořeny knihy našich životů, právě pro jejich mnohdy až tragikomickou  banalitu, nic jiného nám ani nezbývá, protože takový je prostě už náš život. Nemám proto žádné výčitky svědomí, když teď přicházím právě s takovou jednou banální historkou, která se nedá nijak srovnat s tím, kdybych, například, jen před několika málo minutami pomocí řízené protitankové střely, jejíž obsluha je prý velmi snadná, zneškodnil nepřátelský tank.

            Sám sobě jsem odpustil, snad mi odpustíte i vy (kromě známých firem, od kterých žádné odpuštění, čekat nemohu).

            Po mnoho let přijížděly na moskevské Kyjevské nádraží vlaky z Ukrajiny, nádherné vlaky s vypulírovanými vagóny a okny, které se většinou nedala otevřít, především pak za těch největších letních veder. Jednoho letního dne, jen pouhý den poté, co si celé Rusko připomnělo kulaté výročí zahájení Hitlerovy speciální mírové operace v Sovětském svazu, přibyl jsem do Moskvy i já právě takovým vlakem z Ukrajiny, jehož zběsilá jízda se končila zcela zákonitě na Kyjevském nádraží.

            Necestoval jsem ovšem přímo z Kyjeva, ale z Brjansku, odkud vlak vyjížděl před devátou hodinou večerní. Pouhých sto rublů mi stačilo na obměkčení průvodčího, který dobrácky svolil k tomu, že si mohu vzít svého psa do vagónu a nemusím jej nechat, jak to po mně původně požadoval, v průchodu mezi dvěma vlaky, ačkoliv jsem pro něj měl samozřejmě jízdenku, kterou mi vystavili v nákladní pokladně brjanského nádraží.

            „Chorošo,“ řekl spokojeně, když si bankovky, dvě padesáti rublovky, strčil do kapsy.

            Příliš jsem ovšem po cestě nespal a tak se mi podařilo navštívit zavčasu toaletu (lidově hajzl) ještě před tím, než se definitivně uzavřela, protože vlak vjel do moskevské sanitární zóny (do cíle cesty pohříchu zbývala ještě víc než hodina jízdy). Za okny se míhala Moskva a mne samotného by zajímalo, zdali by se mi teď, po letech, připadaly některé výjevy povědomé (kdyby ovšem nyní vlaky z Kyjeva do Moskvy jezdily).

            A tak jsem dorazil kolem šesté hodiny ranní do Moskvy, na Kyjevské nádraží. Vystoupil jsem z vlaku, dal psa na vodítko a šups hezky do metra, aby mne to dopravilo na stanici Komsomolská, která se, jak známo, nachází na okružní trase moskevského metra. Sejdu po schodech do vestibulu a stojím před turnikety. Hodím do nich požadovaný obnos, ale co čert nechce!

            Nějaký cestující, kterého právě vyplivly jezdící schody, si to zamíří rovnou k mému turniketu a stihne jím projít dříve než já.

            Jaký, je to průser si neuvědomím hned, ale asi až cca po jedné sekundě, když projdu fotobuňkou a z turniketu vyrazí zabrány, aby mi daly jasně najevo, že musím zaplatit, chci-li pokračovat v cestě, mají mne za černého pasažéra!!!

            Považuji to samozřejmě za ohromnou nespravedlnost, skoro takovou, jakou je rozpad Sovětského svazu.

            Ale jen tak se nevzdávám!

            Beru psa do náruče a zábrany jednoduše přelezu. Co je malý český člověk schopen udělat v moskevském metru pro pár kopejek...

            Nikdo se odnikud nepřižene, a tak nastupujeme, já a pes v mé náruči, na jezdící schody, které se noří do hlubin, jež druhdy sloužily jako spolehlivý protiletecký kryt, abych za dvacet minut vystoupil opět na povrch zemský na stanici Komsomolská.

            Sotva jsem mohl zažít něco banálnějšího.

Ale kdoví, třeba jednou dojde i na ten tank, který se mi podaří zničit řízenou protitankovou střelou, a dá-li bůh, tak nebude tank, ale rovnou bitevní vrtulník, sundám ho hezky z nebe a on hořící hodně tvrdě dopadne na zem, rozlomiv se na kusy, aby mu z útrob vyhřezla jeho lidská posádka...