Jak jsem bránil Kliniku vlastním tělem

Nemohl jsem samozřejmě, jako kovaný neomarxista, chybět včera mezi aktivisty, kteří brání Kliniku. Byla to vcelku povedená akce

Vypadám tak, jak vypadám a tak se Klinika brzy stala středobodem mého života a to nejen proto, že jsem se tam docela zadarmo naučil docela obstojně anglicky.

            To místo, ona budova, na první pohled zcela tuctová, nijak výjimečná, mne přitahovala přímo osudově.

Bylo vzrušující procházet se po chodbách, jež bývaly kdysi plné chrchlajících pacientů a stejně tak bylo vzrušující hledět několik minut do zdí a stropů byvších ordinací, v nichž lékaři nestyděli si hlasitě říct o úplatek simulantům, již vytkli si za jediný cíl svého života strávit jej, pokud možno celý až do důchodu, na nemocenské placené státem.

Bylo to vzrušující pro onen příkrý rozpor, rozpor dá se říct přímo dialektický, mezi poněkud chmurnou minulostí Kliniky a její přítomností tak, jak jsem ji měl možnost bezprostředně sdílet spolu s ostatními. Nebylo divu, že brzy jsem byl na Klinice pečený vařený, a jistě nepřeženu, když řeknu, že se mi na Kliniku vytvořila regulérní závislost...

Ano, nemohl jsem se bez Kliniky, bez toho všeho, co jsem zažíval po celé ty dny a hodiny tam strávené, obejít. Sotva jsem se probudil, patřila první má myšlenka Klinice.

„Klinika léčí město!“ zvolal jsem, právě procitnuv, ale i předtím, ještě v mých snech nebyla Klinika ničím jiný než posvátným chrámem, nádhernějším a velkolepějším než ta nejmonumentálnější gotická katedrála.

Našli se lidé, kteří si toho všimli a na tuto moji závislost mne upozornili.

„Poslyš, vždyť ty jsi na té Klinice závislý.

Všeho jsi nechal, všech svých dřívějších zálib, nechal jsi si zarůst pole, opustil jsi venkov, a všechen svůj bdělý čas trávíš na Klinice.

Měl by ses léčit,“ doporučovali.

„Klinika léčí město!“ odpovídal jsem jim svojí mantrou a z úst začal se mi řinout nepřetržitý proud nadšených slov, „Klinika léčí město, které je nakaženo smrtelnou chorobou kapitalismu!

Zájmy ziskuchtivých developerů a realitních magnátů vítězí nad zájmy prostých a obyčejných občanů!

Tito otroci své vlastní nenažranosti vyhánějí ceny nemovitostí do závratných výšin, nafukují realitní bublinu, aby vyvolali, ve spolupráci s finančními spekulanty další ekonomickou krizi, na které zbohatnou, kdežto prostí a obyčejní lidé přijdou o všechno.

Klinika je ale autonomní, proto developerům, realitním magnátům i finančním spekulantům překáží, proto nás prostřednictvím státu, který ovládají, který je jejich slepě poslušným nástrojem, chtějí zlikvidovat.

Kapitalismus, západní demokracie, je smrt, ale Klinika je vzpoura a vzpoura je život věčný!

Dokud bude žít Klinika, bude žít i naděje, že město nestane se kořistí kapitalistů, že veškeré dění v něm nebude v něm podrobené zájmům globálního kapitálu!

Vy všichni plačící a trpící, přijďte do Kliniky a dostane se vám léku na všechny vaše bolesti a taky se zadarmo naučíte anglicky!“

Nebylo pochyb o tom, že všemu tomu, co říkám i věřím. A neměl jsem důvod tomu nevěřit, protože nemohlo být ani pochyb o tom, že nejen město, ale i celý svět trpí jakousi zrůdnou chorobou, ostatně kdosi v televizi říkal, že kácení pralesů v Amazonii se má brzy ještě více zintenzivnit, místo toho, aby se zastavilo a to všechno jen pro peníze...

Toho dne, kdy přišli pochopové globálního kapitalismu Kliniku vystěhovat, bránil jsem ji vlastním tělem.

Chtěli jsme Kliniku postupně zateplit, chtěli jsme i vyměnit okna a na střechu nainstalovat solární panely, abychom co nejvíce snížili energetickou náročnost našich životů, taky jsme měli v plánu zachycovat dešťovou vodou do velkých dřevěných beček, a všechny tyto naše plány nám překazila exekuce, kterou nařídil zkorumpovaný stát.

Bránil jsem levé, nebo též západní, dveřní křídlo, jsa odhodlán neustoupit ani o krok.

„Jménem zákona, umožněte mi vstup do budovy!“ vyzval mne exekutor, chtěje vystoupit do Kliniky.

„Jsme autonomní centrum!

Tady vaše zákony, vynucované násilím, neplatí!“ odpověděl jsem mu.

Exekutor chtěl mne rázně odstrčit, ale narazil na nečekaný odpor, moje tělo drželo jako přibité.

„Pusťte mne dovnitř, nebo zavolám policii!“ zuřil exekutor.

„Zavolejte si, koho chcete, vaše peníze nejsou všechno,“ odpověděl jsem mu klidně.

Ale ani přivolaná policie nedokázala mým tělem pohnout.

Dva policisté mne uchopili, každý z jedné strany, ale když mnou trhli, nepohnuli mnou ani o píď, jen si natáhli svaly a způsobili si tak pracovní neschopnost v délce trvání jednoho týdne.

„Jeřáb, musíme zavolat jeřáb!“ křičel exekutor jako pominutý.

Ale ani jeřáb mne neodtáhl, prasklo mu přitom jeho ocelové lano, čímž vznikla škoda v řádu desetitisíců korun českých.

Vše bylo zbytečné a marné.

Má nelidská síla pramenila z mého přesvědčení a to bylo neochvějné. Neuznával jsem zákony, sloužící zájmům kapitalistů, a proto tyto zákony na mne nemohly platit. Exekutor i policisté byli pro mne jen bezbranné bytosti, jejichž zdánlivě neomezená moc končila právě tam, kde začínalo moje svaté přesvědčení, a stejně tak i jejich fyzická síla.

Tak uběhl celý den v marných pokusech probít se skrze mne do Kliniky. Setmělo se a ke všemu začalo drobně sněžit.

„Sníh!

To je konec!“ zvolal exekutor a snažil se před sněhem ukrýt na Klinice a policisté zrovna tak.

Ale marně.

Drobný sníh je nemilosrdně zasypával, vytvářel na nich tenkou vrstvu, kterou se zoufale pokoušeli ze sebe smést. Krátce na to byl vyhlášen kalamitní stav a všechen život se ve městě zcela zastavil, ani divadla nehrála, protože se kulisáci neměli do nich jak dostat.

Klinika byla protentokrát v mém vědomí zachráněna.