Jak jde všude možně šetřící vláda názorným příkladem všem občanům

Vono jít příkladem taky něco stojí, že jo?! Něco světobornýho musijou vymyslet, votestovat to na sobě a následně to uvést do praxe, což se jim např. ve valorizaci vlastních platů vydařilo na jedničku

Mé obavy se dnes, bohužel, potvrdily, pan Nedvěd své šetření opravdu dotáhl až do naprosté krajnosti, absolutního extrému, dalo by se říct.

Že s panem Nedvědem není něco v pořádku, mne napadlo už v zimě. Od zimního slunovratu se den, jak známo, prodlužuje, a noc zkracuje. A opravdu den se prodlužoval, noc zkracovala, ale pan Nedvěd pořád nejel do Alp, aby si tam pořádně zalyžoval, protože u nás, na hranicích Polabské nížiny, nejsou skoro žádné kopce, a není u nás ani žádný sníh.

Blížila se jarní rovnodennost, už byla doslova na dohled, ale pan Nedvěd pořád nebyl v Alpách. To už mi opravdu přišlo hodně přes hranu.

„Copak se sluší, aby si český občan nezajel do Alp na lyže?“ kroutil jsem nevěřícně hlavou a čekal na vhodnou příležitost, abych se na to pana Nedvěda zeptal.

A když se tato vhodná příležitost naskytla, bylo to při velikonoční mrskačce, neváhal jsem ani chvilku a pana Nedvěda se na to přímo zeptal: „Vy letos nepojedete lyžovat do Alp?“

„Ne, nepojedu,“ odpověděl pan Nedvěd.

„Ale vždyť jste tam jezdil každý rok!“ spráskl jsem ruce.

„To bylo za Babiše,“ odpověděl pan Nedvěd.

„Chcete říct, že šetříte, proto nepojedete lyžovat do Alp?“ dovtípil jsem se, co je asi důvodem toho, že pan Nedvěd letos vynechal lyžování v Alpách.

„Ano, nerozhazuji, šetřím,“ přikývl pan Nedvěd.

„Panebože, vy už jste jak ta vláda! Ta taky tvrdí, že šetří, kde může!“ zvolal jsem samou úzkostí, protože bylo vidět, že to pan Nedvěd myslí opravdu vážně, s tím šetřením.

Ano, šetření je jistě důležité, ale pokud kvůli tomu nejedete lyžovat do Alp, tak určitě něco není v pořádku.

Začal jsem mít o pana Nedvěda obavy.

Ale když jsem s tím někomu svěřil, dotyčný jen mávl rukou a řekl: „Vždyť já taky nerozhazuji, ale šetřím!“

Vypadalo to, že všichni si vzali příklad z vlády, tak jako pan Nedvěd, nerozhazují, ale šetří.

Samozřejmě, doufal jsem, že se to v dobré obrátí, že pan Nedvěd přestane chorobně šetřit, že si nebude brát špatný příklad ze špatné vlády, dnes však vzaly všechny mé naděje za své.

„Můžu vás o něco požádat? O jednu malou službu, nebo spíš službičku?“ přišel za mnou dnes pan Nedvěd.

„Ovšem, beze všeho. Čím mohu sloužit?“ odpověděl jsem ochotně.

„Musíte mne zmrazit,“ řekl pan Nedvěd.

„Cože? Zmrazit? Copak jste rybí filé? To se přece prodává zmražené!“ zdála se mi prosba pana Nedvěda víc než podivná.

„Ano, zmrazit. Na pět let. Jako platy politiků,“ odpověděl docela vážně pan Nedvěd.

„Ale vždyť platy politiků nikdo nezmrazil,“ upozornil jsem pana Nedvěda.

„Ano, nezmrazil, ale to neznamená, že se nemůžu zmrazit já. Když budu zmražený, nebudu už vůbec rozhazovat,“ vysvětlil mi pan Nedvěd.

Jeho pohled byl naprosto pevný, hned jsem pochopil, že sebeúpěnlivější přemlouvání nemá šanci na úspěch.

Ale přesto jsem považoval za svou povinnost pana Nedvěda upozornit: „Neblázněte, pane Nedvěd! Vždyť ani vláda nebere to šetření nijak vážně.

Slíbila, jak bude šetřit na služebních cestách poslanců!

Výsledek?

Neušetřilo se nic, ale utratilo se o čtyřicet MEGA víc!

A vy se chcete nechat zmrazit!“

Ale pan Nedvěd jako by snad ani nerozuměl tomu, co mu chci říct.

„Ano, chci se nechat zmrazit, ale na pět let,“ odvětil docela vážně pan Nedvěd.

Jiní by nejspíše na mém místě mávli rukou, ale já jsem učinil ještě jeden, třebaže naprosto zoufalý pokus, když jsem řekl: „Dobrá, chcete se nechat zmrazit, ale na pět let. Dejme tomu, že skutečně necháte zmrazit na pět let.

Jenže předvídat, co se stane či nestane za pět let, považuji za značně spekulativní. Ne za pět let, ale už příští rok může stát elektřina tolik, že když vás za pět let rozmrazí, bude za elektřinu dlužit každému, na koho se podíváte tolik, že to bude ve skutečnosti úplně jedno, kolik toho nynější vláda prošustrovala.

Nechcete si to ještě rozmyslet?“

Ale pan Nedvěd si to rozmyslet nechtěl. Vlezl do mrazáku, přiklopil za sebou jeho víko, na které jsem měl já, podle naší dohody umístit větší množství zlatých prutů, ty měly víko mrazáku zatížit tak, aby ho pan Nedvěd nedokázal zevnitř nadzdvihnout.

Učinil jsem tak, jak bylo dohodnuto a smekl čepici na znamení hluboké (jelikož pan Nedvěd se nechal hluboce zmrazit) úcty, protože nám vlastně ukázal cestu.

Když nemůžeme zmrazit platy, musíme zmrazit ty, co ty platy berou, protože když není člověk, není problém, a o současné vládě to platí doslova a dvojnásob…

Pak jsem si čepici zase nasadil a šel si koupit nový samovar, včera jsem viděl na trhu jeden takový, moc se mi líbil. Ale na trh jsem už nedošel, protože mi přes cestu přeběhla černá kočka, bůhví odkud se ty potvory pořád berou, vždyť nám přece slibují před každými volbami, že je do poslední všechny vyhubí, otráví jedem na kočky.