Já, Kajínek, velmi povedený dokument

Po zhlédnutí prvního dílu stejnojmenného dokumentárního opusu jistě muselo nejednoho diváka napadnout, zda jeho hlavní postava nepatří k tomu nejlepšímu, co se v našem národě za posledních sto let urodilo

            Přes noc napadlo trochu sněhu.

            Ale i to mi stačilo, abych se hned po ránu cítil skvěle.

            Nelenil jsem a vyběhl ven, abych nadělal v tom bílém, dosud nedotčeném, poprašku co nejvíce svých stop.

Běhám sem a tam, zanechávám všude po sobě stopy a v tom spatřím v dálce souseda Klímu, jak se šťastně směje a radostí divoce tančí div ne jako derviš v rauši.

            „Snad se nám nezbláznil“ mám o něj hned strach, protože dnes se může šťastně smát a radostí tančit snad opravdu jen blázen.

Ale to už si mne soused Klíma všimne a rozběhne se ke mně.

„Já jsem tak šťastný! Život je nádherný! Nádherný, věřte mi!“ rozplývá se nadšením, vroucně mne tiskna ruku.

„Zbláznil se! To je jasné!“ jsem už zcela přesvědčen, patře do jeho tváře, která vykazuje všechny nepochybné známky šílenství.

„Štěstí se na nás konečně usmálo! Vykradli nás!“ nepřestává se Klíma šťastně usmívat.

„Cože! Vykradli? To není možné! Víte to jistě? Nezdá se vám to jenom?“ nejsem s to skrýt své pochyby.

Ale Klíma kýval hlavou: „Ano, vykradli! Taky jsem tomu nechtěl věřit, musel jsem se štípnout do tváře, jestli se nám to jenom nezdá!

Ale nezdá!

Přijedeme nad ránem domů od dcery, u které jsme strávili takřka celou noc, a co vidíme?

Byt je čistě vybílený jak sednice na posvícení!

Nikde nic, jen holé stěny, ani ty tapety na nich nejsou!

Krve by se ve mně nedořezal v tu chvíli!

Člověk tolik let dře, buduje si domov, a pak během chvilky o všechno přijde, všechno mu ukradou.

,Táto, to abys nechal najmout jako nějaký vrah, to abys někoho zavraždil aspoň za půl mega, ať se zase postavíme na nohy,? řekla manželka, a nejhorší na tom bylo, že si neměla ani na co sednout a přitom jí otékají nohy, má je za chvilku jako štoudve.

,Už to tak vypadá, mámo, že budu muset někoho odprásknout, abychom si byt zase zařídili,? řekl jsem, ale v tom mi pohled konečně padl na zámek u dveří a já radostí vykřikl, ,mámo, podívej, zámek je poškozený!?

,Máš, pravdu, táto, zámek je poškozený!? vykřikla manželka, když to uviděla, a šťastně mne objala, ,pojišťovna nám všechno zaplatí, protože nás vykradl Kajínek!

Nejsme žebráci, nepřišli jsme o všechno!?

I já manželku objal, plakaje dojetím: ,Zlatý Kajínek! Zlatý Kajínek! Pojišťovna nám všechno zaplatí!?

A teď tam zrovna běžím, na pojišťovnu, aby nám všechno zaplatili!“

„A víte určitě, že to byl Kajínek?“ zeptám se pochybovačně.

„A kdo jiný? Kdybyste viděl ty zámky u dveří, tak poškodit zámky, aby vám pojišťovna všechno proplatila, to dokáže v této republice jen Kajínek!

Kéž by byli všichni zloději jako on!“ vykřikne ještě Klíma a rozběhne se do pojišťovny.

„Svině jedna, přišel k tomu jako slepý k houslím a teď ze sebe bude dělat honoraci!“ řekl jsem na Klímovu adresu, zalykaje se závistí, „to by dokázal každý, jásat radostí, když mu byt vyloupí Kajínek.

Chtěl bych tě vidět, co bys dělal, kdyby to nebyl Kajínek, ale nějaký hajzl, co by nepoškodil zámek!

A už vůbec nechápu, co Kajínek na to tvém bytě viděl, u mě by toho mohl ukrást dvakrát víc.

Fakt nevím, proč raději nevykradl mě, vždyť ani kvůli tomu nezamykám.

Ale to ne, on musí jako naschvál vykrást toho největšího blba široko daleko, který má pancéřové dveře schválně kvůli tomu, aby ho nikdo nevykradl.

Kdepak, na tomto světě se člověk spravedlnosti nedočká!“

Jsem tak nasraný, že bych nejraději vraždil.

Ale k tomu, aby člověk vraždil, potřebuje přece jen určitý, silný charakter.

Kdežto já jsem slaboch, vím dobře, že bych ve skutečnosti nikdy nevraždil.

A to mě nasere ještě víc, nasere tak, že mám z toho všeho zkaženou náladu celý den, který přitom začal tak hezky, tím, že v noci trochu sněžilo.