Já a vypravěč roku na blogu iDNES? To už spíš zloděj a vykradač roku!

Někdo vykrádá Boží hroby a zjevuje cenzurovanou Pravdu, a já zase vykrádám blogy. Ale řekněte sami, co mám dělat, když nemám žádné vlastní myšlenky? Takový Jura Doležal, předseda uličního výboru, ten by vám mohl vyprávět!

Můj průvodce (civilním povoláním učitel), s nímž jsem se vydal na vrchol Mount Everestu, byl považován za nejzkušenějšího a nejlepšího horolezce tohoto světa, nebojím se říct, že byl skutečnou legendou, jejíž věhlas dalece přesahoval daleko za hranice horolezecké komunity.

Přesto jsem se, když jsme stanuli na vrcholu Mount Everestu, s překvapením a údivem na něj podíval: „Říkal jste, že tady bude plno lidí, ale já nikoho nevidím. Jsme tady úplně sami!“

Ovšem, i mého průvodce to evidentně zaskočilo: „Nerozumím tomu, proč tady nikdo není. Touto roční dobou je vždy tady plno lidí, jen blázen by se sem hnal v monzunovém období. Jsem tady už aspoň přinejmenším už podesáté a pokaždé tady nebylo k hnutí..

Opravdu, nechápu to, vždy základní, první, i druhý tábor praskaly ve švech.“

„No, nevadí, hlavně, že jsme tady my. Výhled odtud je opravdu nádherný,“ ocenil jsem výhled, který se mi naskytl a ukázal na protější kopec, „to je Makalu?!

„Myslím, že ne, myslím že to je Daulaghíri,“ odpověděl můj průvodce a starostlivě dodal, „doufám, že nedostanu při sestupu kataleptický záchvat.“

Ohromně jsem na svého průvodce podíval: „Vy míváte kataleptické záchvaty?“

„Občas ano,“ přikývl a ukázal hlavou směrem dolů, „pojďme, tady už jsme zbyteční.“

Měl pravdu a tak jsme se vydali na zpáteční cestu. Sestup ale netrval ani deset minut, když můj průvodce skutečně dostal kataleptický záchvat!

Bylo jasné, že v takovém stavu ho sám dolu nedostanu. Zásoby kyslíku v mé tlakové lahvi, na výstup bez kyslíku jsem si přece jen netroufal, byly velmi omezené, nemohl jsem tedy čekat, až se průvodce zase probere k životu, vždyť takový záchvat může trvat klidně i několik hodin.

Už jsem se smířil s tím, že ho zde nechám a vydám se dolů sám, byť sestup bez zkušeného průvodce bude pochopitelně mnohem náročnější a taky nebezpečnější. Ale nedalo se nic dělat, čekat jsem nemohl, nezbývalo, než všechno vsadit na jednu kartu.

Ale neudělal jsem ani pět kroků, když se zpoza skály vynořil vrtulník. Rychle jsem se vrátil je svému průvodci a začal na vrtulník mávat.

Jeho pilot mě zahlédl, protože vrtulník k nám přiletěl, aby za chvíli z něho slanil muž, který mi zakřičel do ucha: „Jsme už úplně plní, protože se blíží strašlivá bouře a my jsme všechny posbírali. Ale vy jste byli nejvýš, dřív jsme se k vám nedostali.

Jak říkám, jsme už plní, ale jednoho člověka bychom ještě mohli vzít.

Poletíte s námi?

Ale rychle, nemáme času nazbyt, za chvíli se viditelnost sníží na nulu!“

Zavrtěl jsem hlavou: Ne, nepoletím. Nic mi není. Ale tady kolega má kataleptický záchvat. Vezmete jej?“

Muž z vrtulníku přikývl: „Když chcete, tak vezmeme. Dejte si pozor, taková bouře už dlouho nebyla!“

S mojí pomocí se mu přidalo přivázat nešťastného nebožáka na lano, po kterém jej vytáhli do vrtulníku. Ani jsem mu nestačil zamávat, jak rychle zmizel. Zůstal jsem více jak osm tisíc nad mořem úplně sám na silně zledovatělém svahu.

Můj pobyt zde tak získal najednou úplně jiné dimenze, a stejně tak i život. Nevím, jak to přišlo, ale najednou se mi nechtělo dolů. Ostatně nemusel jsem si se sestupem lámat hlavu, protože jen pár minut potom, co mi vrtulník zmizel z dohledu, skutečně dorazila z druhé strany strašlivá bouře.

Sestup byl nemožný, ale já toho nijak nelitoval. Naopak se mne zmocnila nevýslovná radost. Spolu s ní jsem pocítil příval nesmírné energie.

„Vzhůru, tam je moje místo!“ vykřikl jsem, abych v prudké vichřici sotva slyšel sám sebe.

A pak vskutku vyrazil zpátky na vrchol, na kterém jsem asi po půlhodině urputného výstupu dorazil.

Nebylo na krok vidět, ale to mi nevadilo.

Proč by mě to mělo vadit, když jsem byl na vrcholu nejvyšší hory tohoto světa?

Bouře nijak nepolevovala a v tlakové lahvi mi zbývalo kyslíku už jen na pět minut.

Celých těchto pět minut jsem nadával na českou vládu, na NATO, na Evropskou unii, na Američany, na ukrajinské nacisty a banderovce, na covidový apartheid, na cenzuru, na totalitu, na idioty, které si vždy zvolíme, na magory, v čele tohoto státu, kteří brzy vydají mobilizační rozkaz, a to už bude pozdě.

I proto jsem křičel na nejvyšší hoře tohoto světa: „Svět bez válek je možný!“

Kvůli tomu mi kyslík došel už za čtyři minuty. Strhl jsem si dýchací masku, teď už zbytečnou a zhluboka se nadechl. Zdálo se mi, že se mi plíce jdou samy roztrhnout.