J. Graubner je tisíckrát lepší pražský arcibiskup než D. Duka

Stačilo pár dní na svatovojtěšském stolci, aby Mons. Jan Graubner jasně převálcoval D. Duku, suverénně nejhoršího pražského arcibiskupa od prvního Kristova příchodu na tento svět

Arcibiskup Jan, nový primas český, se vcelku brzy sžil s novým prostředím, které jej čekalo při jeho triumfálním půlnočním příjezdu do Prahy na hřbetě oslice.

Dvakrát, třikrát usnul, dvakrát třikrát se probudil, párkrát se zhluboka nadechl (pracovat s dechem se naučil už v litoměřickém semináři, kde jeho vedoucí představitelé kladli velký důraz na jógu) a cítil se v pražském arcibiskupském paláci jako doma, cítil se, jako by tam sloužil Bohu už od svých dvou let, jako by ve svých minulých životech byl už několikrát pražským arcibiskupem.

A neméně tak si vcelku brzy na arcibiskupa Jana zvykli i lidé, pro které bylo rovněž arcibiskupství ne-li rovnou prvním, tak zcela jistě druhým domovem, všechna ta Boží služební čeleď, včetně generálního vikáře celé arcidiecéze, což byl muž nadevše vzdělaný a sběhlý v podvojném účetnictví.

Byl to právě on, kdo v kruhu nejdůvěrnějších přátel řekl nahlas to, co všichni cítili od prvních okamžiků, kdy arcibiskup Jan překročil levou nohou (jak to velí pradávný zvyk) a bosý (jak to rovněž velí pradávný zvyk) práh arcibiskupského paláce, když pronesl: „To se nedá vůbec srovnat, co bylo a co je teď. To je jako nebe a dudy. Netvrdím, že předchozí arcibiskup byl v jádru špatný člověk, ale příliš filozofoval.

Kněžská, natož biskupská služba, a sleduji to sám sám na sobě, a filozofování prostě nejdou dohromady. Kde je filozofie, tam není víra, marná sláva Boží. Co vím z církevní historie, co je mi z ní známo, dominikáni nebyli nikdy dobří biskupové. Když jsou zavřeni v klášteře, mnoho užitku pro církev přinesou, ale když je posadíte na biskupský stolec, je jejich přínos víc než pofiderní.

A to se potvrdilo i teď.

Kde není srdce, ale jen chladný rozum, pouhý teologický kalkul, tam není ani Bůh, natož Kristus!

A náš nový pastýř srdce má.

Hned si mne získal, hned mi ukázal cestu k Pánu Našemu, aniž by řekl jedno jediné slovo navíc.

Stačilo, že se na mne dobrotivě usmál a já hned věděl: ,To je on! Nejposlednější služebník mého Pána! On stojí vysoko nade mnou, protože je pode mnou! Já jsem ubohý, ale on je ještě ubožejší! Takoví jako on vejdou do Božího království přede mnou!'

Děkujme Bohu za to, že nám seslal takového arcibiskupa!

Nikdy jsem tady necítil přítomnost Pána Našeho v tomto baráku intenzivněji než teď!

Jako by Náš Pán seděl teď s námi seděl u tohoto stolu a jedl a pil, prostě hodoval tak, jak u něho hodujeme, jíme a pijeme my!“

Generální vikář měl holou pravdu.

S arcibiskupem Janem jako by skutečně vešel do arcibiskupského sám Kristus, který se sem přestěhoval z kostela Nejsvětějšího Salvátora.

Každý, kdo se ocitl na Hradčanském náměstí, ohromen zůstal stát, hledě s otevřenou pusou na arcibiskupský palác, z něho intenzivně vyzařovala tak nesmírná láska, že nemohlo být nejmenších pochyb, že je to láska Kristova.

„Byl to nesmírně mystický zážitek. Řeklo by se arcibiskupský palác, barák jako každý jiný, ale když jde člověk kolem, jako by se ocitl v úplně jiném vesmíru. Celý se rozpadne, respektive celé jeho vědomí se rozpadne na ty nejelementárnější částice, které pak Bůh složí zpátky ve svém království.

Nikdo nedokáže tak milovat jako Bůh, skrze svého jednorozeného Syna, který nyní přebývá v arcibiskupském paláci a ani jeho tlusté zdi nedokážou Kristově lásce zabránit, aby se šířila do okolí, jako se skrze zeď šíří i signál z wifiny!“

A bylo to tak!

Kristus tak miloval svého služebníka arcibiskupa Jana, že dal vale Halíkovi a nastěhoval se do arcibiskupského paláce, aby mu byl co nejblíže, aby mu byl tak blízko, jako mu samotnému byl blízko i sám Jidáš před svou podlou zradou.

Tam, kde se dřív jen planě filozofovalo, blouznivě snilo o tom, že veškerá moc bude patřit toliko církvi, tam se teď nezištně miluje.

„Dobře jsi, Otče, udělal, že jsi ke službě povolal arcibiskupa Jana! Ani ve Vatikánu mi nebývalo za časů schizmatu tak dobře, jak dobře je mi tady!“ velebil Syn Otce.

A Otec se jen smál pod vousy. Dobře věděl, proč před více jak padesáti pozemskými lety povolal arcibiskupa Jana ke kněžské službě, nikdy se netajil tím, že až dozraje příslušný čas, učiní jej arcibiskupem, aby se do arcibiskupského paláce vrátila Jeho, to jest Boží láska.

„Kdo jiný než on má být třicátým sedmým pražským arcibiskupem? Lepší Graubner v hrsti než holub na střeše!“ říkával kolikrát Otec své Neposkvrněné družce, Matce Boží, na kterou přepsal celé své Království, protože Bůh je, z podstaty věci, nesvéprávný.

„Já nevím, ale není moc vysoký?“ pochybovala Neposkvrněná o tělesné výšce nového pražského arcibiskupa, kterého ale jinak měla ráda, vždyť mu i pomohla k přijetí na gymnázium, když zfalšovala jeho posudek.

„Neboj, zvykneš si. Na všechno si člověk zvykne. Za dva, tři dny ti to ani nepřijde,“ uklidňoval Bůh Neposkvrněnou.

A měl, jako vždy pravdu, za dva, za tři dny to Neposkvrněné ani nepřišlo, že arcibiskup Jan je tak vysoký, skoro tak vysoký jako její první muž.