Islám, jediná naděje bílého heterosexuálního muže

Hodnoty, ke kterým se přihlásili účastníci vlasteneckého setkání v Příčovech, povětšinou bílí heterosexuální muži, jsou, jakousi shodou okolností, i posvátnými hodnotami islámu. No, neberte to!

            Vraceje se z vlasteneckého setkání, zastavil se Michal Semín v jednom bordelu, který mu doporučil probošt Kolegiátní kapituly všech svatých na Hradě pražském, jenž zde byl pravidelným hostem. Ukázalo se však, že je to podnik nevalné kvality, neboť Michal Semín nakazil se v něm jakousi vskutku ošklivou chorobou.

            Choroba měla rychlý průběh, naštěstí se však nebohý Michal Semín, než vypustil duši a odebral se k bohu, stačil řádně vyzpovídat, zaopatřen všemi potřebnými svátostmi, které člověku náramně ulehčují jeho posmrtný život.

Ostatně jako vzorný ultrakatolík nemusel se Michal Semín tak jako tak ničeho bát, neboť kdo jiný než bůh by si měl vážit svých bojovníků?

A opravdu, poslední výdech Michala Semína, plný oxidu uhličitého, se ještě nestačil docela smísit s pozemskou atmosférou, a ten, jehož smrtelné tělo ze sebe tento výdech vydalo, si už lebedil v ráji, obklopen dvaasedmdesáti pannami čistými tak, že Panna Maria musela vedle nich vypadat jako učiněná kurva.

Ne že by si Michal Semín, jako každý katolík, nepotrpěl na čistotu, ale něco mu tady přece jen nehrálo. Ani jedna ta panna nebyla totiž zahalená, nýbrž docela naopak, všechny vystavovaly na odiv své čarokrásné panenské lůno, pobízejíce ve vší počestnosti našeho ultrakatolíka: „Sáhni si!

Přesvědč se sám, že jsme čisté, neposkvrněné!“

Nebylo v tom však nic nestoudného, ani chlípného, neboť na panenství nemůže být nic chlípného a nestoudného, ba právě naopak, nic nemohlo být blaženějšího, než když se Michal Semín sám přesvědčil, že ony panny, jež ho obklopily, jsou vskutku pannami zrovna tak, jako se kdysi nevěřící Tomáš přesvědčil o pravosti Kristových ran.

Michal Semín se dotýkal panenských lůn a blaženost, jež u toho pociťoval, byla vskutku nadpozemská, byla to blaženost doslova a do písmene rajská.

Ale to by nesměl Michal Semín stát v čele Institutu svatého Josefa, aby mu kdesi v hlavě přece jen nezablikala výstražná kontrolka.

„Ty vole, ty seš v muslimském ráji!“ uvědomil si přece jen Michal Semín strašlivou pravdu, když se dotýkal, teď už svými katolickými rty, jež tolikrát přišly do styku s Tělem Páně, panenského lůna šestašedesáté panny.

„Táhni, Satanova děvko!“ odstrčil prudce nebohou pannu, a kdyby měl v ruce nějaký kříž, pevně by jej uchopil a oháněl se jím na všechny strany.

Leč žádný kříž nikde nebyl a nebohý náš ultrakatolík se nemohl ani pokřižovat, nemaje těla, to vše se odehrávalo na úrovni jakýchsi vizí, připomínajících sen, ovšem s tím rozdílem, že to nebyl sen, nýbrž posmrtná, absolutně holá skutečnost.

Nemohlo být však pochyb, že se Michal Semín ocitl nikoliv v nebi katolickém, jak by se dalo předpokládat, ale v ráji, do kterého odcházejí muslimští sebevražední atentátníci. Samozřejmě, že se to Michala Semína náramně dotklo. Ač zbožný muž, sotva mohl v sobě potlačit hněv, věřil v boha sice výhradně proto, aby po smrti cítil blaženost, ale tuto blaženost si představoval úplně jinak, totiž tak, že jejím zdrojem nebude dvaasedmdesát panen, ale sám bůh.

Jenže copak těch dvaasedmdesát panen nebylo taky bohem?

Ježto však taková představa, že by bůh byl dvaasedmdesáti pannami, odporovala všemu, čemu Michal Semín věřil, nezbylo mu, než zoufale zvolat: „Já chci do katolického nebe!

Chci cítit věčnou blaženost v přítomnosti boha!

Okamžitě chci do katolického nebe!“

Za co jsou jiní ochotni odpálit se, to Michala Semína nanejvýš pobuřovalo.

Ale bůh je veliký, a protože je veliký, je i milosrdný, proto se nechal poznat v oněch dvaasedmdesáti pannách, z jejichž náruče se Michal Semín, vzorný monogamní katolický muž, nemohl pořád dostat.

„Nelíbí se ti v ráji?

Nejsi tady spokojený?“ zeptal se bůh, znělo to jako chichot puberťaček a opravdu se zdálo, že dobrá polovina z oněch panen nemá ještě patnáct.

„Jsem křesťan, katolík!

Věřím v zmrtvýchvstání Ježíše Krista, Pána Našeho, mám nárok na katolické nebe!“ zvolal rozhodně Michal Semín.

„Není to jedno, v jakémsi jsi nebi?“ otázal se bůh a opět to znělo jako pubertální chichot.

„Není!

Existuje jen jedno nebe!

Katolické!

Všechno ostatní je peklo!“ trval na svém Michal Semín.

„Nebe je tam, kde je bůh a není boha, mimo boha. Jiné nebe než toto není,“ připomněl mu bůh.

„Nevěřím!

Musí existovat jiné nebe, protože jsem katolík, ne muslim!“ vykřikl Michal Semín.

„Eh, s tebou je práce, člověče,“ usmál se bůh a pokračoval, „není důležité, v co věříš, za co se považuješ, ale to jaké hodnoty bráníš a prosazuješ. Věř mi, já jsem bůh, vím, co říkám.

Musel jsi skončit právě v tomto nebi, protože hodnoty, jaké jsi hájil, jsou stejné hodnoty, které hlásá a hlásá islám.

Bůh, tradiční rodina, plození dětí, nerovnost pohlaví, národ, to jsi přece hájil i ty, vzpomínáš?

Všichni, kdo nevyznávali tvoji víru, kdo nevěřili jako ty, museli podle tvého nejsvětějšího přesvědčení skončit v pekle.

Nenáviděl jsi stejně tak muslimy, jako luterány, jako ateisty, ti všichni byli pro tebe jen bezvěrci, kteří si nezaslouží nic jiného než jen věčné zatracení.

A copak se i každá súra v koránu nekončí připomenutím pekla pro ty, kteří nebudou dodržovat boží příkazy?

A ty jsi přece každého, kdo nebyl jako ty, odsuzoval jménem boha k zatracení, sotva mohlo být většího muslima než tebe, ty jsi hlásal to, co hlásá a vyznává islám v své nejčistší podobě, kde jinde bys proto mohl skončit než v nebi, obklopen dvaasedmdesáti pannami?

A všechny ty věroučné rozdíly, jako že je třeba bůh trojjediný, to jsou jen nepodstatné nuance, věř mi, svému jedinému bohu!“

„Jsem křesťan!

Katolík!

Není spásy mimo církev!“ zvolal hrdě Michal Semín.

„Můžu tě poslat do katolického nebe, když na tom trváš,“ usmál se bůh a dodal, „poslouchej, slyšíš?“

Najednou bylo odkudsi slyšet strašlivý pláč a skřípění zubů.

„Co to je?

Peklo?“ zhrozil se Michal Semín.

„Ano, peklo, respektive tvoje katolické nebe, v němž katolíci pláčou a skřípou zuby, protože si nebe představovali úplně jinak, totiž ne jako místo, kde jsou vydáni napospas sobě samotným, obklopení děsivou nicotou.“

A tu teprve Michal Semín pochopil, že lepší muslimský ráj, i s jeho pannami, v hrsti než katolické nebe kdesi na střeše s pláčem a skřípěním zubů.

„Zůstanu tady,“ řekl a rozhodně dodal, „ale v zmrtvýchvstání Ježíše věřím dál!“

Načež se všech dvaasedmdesát panen rozchichotalo tak, že si Michal Semín od samé blaženosti, jak ho šimrala všechna ta panenská ochlupení, divže nepřivodil druhou smrt.