Islám je mírumilovným náboženstvím

Mým, dosud nenaplněným, snem je mít pod článkem aspoň padesát diskuzních příspěvků. Teď by se to mohlo povést, pevně věřím v boha jediného!

            Zalovil jsem ve své paměti a vytáhl z ní čerstvou vzpomínku. Vše odehrálo se docela před malou chvílí, před několika okamžiky.

            Od vzniku našeho vesmíru uplynulo sotva pár miliard let (co bylo předtím, nikdo neví), když jsem se asi před hodinou vydal na návštěvu ke svému známému, jehož jméno nebudu z ohledem na jeho rodinu uvádět. Tento můj známý žije normálním životem, o čemž svědčí fakt, že se nedávno rozvedl, protože si našel novou, o dost mladší ženu, ale už se znovu neoženil, neboť manželství se přežilo, což je vcelku pochopitelné.

            Svého známého jsem skutečně zastihl doma, aniž bych mu předtím dával vědět, že přijdu. Byl venku na dvorku a štípal dřevo na drobná polínka.

            Však jsem mu hned řekl: „Poslyš, Vladimíre (jméno je smyšlené, pozn.autora), nejsou ta polínka moc drobná?

            Zbytečně drobná?

            To už by bylo lepší, kdyby sis pořídil peletky.

            Ušetřil bys tím spoustu vlastní energie.“

            Známý však zakroutil hlavou: „Ne, to si nemyslím. Ta polínka jsou, jaká jsou. Podívej!“

            Známý se sehnul, zvedl ze země polínko a podal mi jej.

            „Hm, opravdu, jsou jaká jsou,“ musel jsem uznat, drže polínko v ruce, a dodal, „přišel jsem na návštěvu. Víš, co se říká, host do domu, bůh do domu. Existuje-li skutečně bůh, pak se mnou vstoupí do tvého domu.

A neexistuje-li, nu, proč bych nemohl vejít do tvého domu jen tak?

Snad je celý náš svět jedním velkým domem, a ve chvíli, kdy se u nás objeví nějací mimozemšťané, zjeví se nám i bůh.

Cožpak nebyl Ježíš obchodním zástupcem mimozemské civilizace, který navštívil naši planetu, aby zjistil, že lidé jsou primitivové,  a proto se zase zdekoval?

Pak by ono ,host do domu, bůh do domu´ skutečně platilo!“

Nejsem náboženský expert, přesto má slova na známého hluboce zapůsobila. Ostatně byla to jen náhodná myšlenka, jež se vylíhla v mé hlavě. Většinou se těmito věcmi nezabývám, ani když jdu kolem kostela, z něhož se ozývá zpěvavé mumlání farářovo, velebící boha.

Známý odložil sekeru a řekl: „Máš pravdu, islám je mírumilovné náboženství.“

Překvapeně jsem se na něj podíval: „Nic takového jsem přece neřekl.

Špatně sis má slova vyložil, kamaráde.

Mluvil jsem jen o tom, že Ježíš byl mimozemšťan.

Jistě, křesťané s tím nebudou souhlasit a vědci dost možná taky ne. Ale to neznamená, že islám je mírumilovné náboženství, ani to nijak z toho nevyplývá.“

Známý však přikývl: „Máš pravdu, muslimové jsou velmi mírumilovní. Je jich na světě miliarda a půl, možná dvě miliardy. Kdyby nebyli mírumilovní, už dávno by nás podřezali, nebo by aspoň rozpoutali atomovou válku.

Jenže atomovou bombu jsme vyvinuli my na západě, atomová bomba je produktem naší západní, židovsko křesťanské kultury.“

Známý se po těch slovech usmál. Ale mne naopak úsměv zmrzl.

„Proboha, mluvíš jak Putna!

Zbláznil ses?

Chápeš, že obhajuješ islám!?

Chápeš, že se pokoušíš o tutéž kvadraturu kruhu jako reformní komunisté v osmašedesátém?

Islám s lidskou tváří je nesmysl!

Podřežou  nás, než se nadějeme, proč asi zavedli do školy výuku k multikultralismu?

Aby nás mohli podřezat, a když ne podřezat, tak aspoň vnutit svoji víru, a co hůř, i mentalitu.

Pochop to!“ snažil jsem se známému domluvit.

Ale marně.

Známý zkřížil si paže na hrudi a, hledící do jakési efemérní dálky, deklamoval, jako by odříkával předem naučený text v nějakém zinscenovaném soudním procesu: „První světovou válku rozpoutali křesťané, vzájemně se vraždíce. I Židy do plynových komor posílali křesťané.

Ruský komunismus byl židovským komunismem, Stalin studoval v semináři, Džerdžinskij byl hluboce věřící katolík.

Ne, promiň, kamaráde, islám je ve srovnání s tím mírumilovným náboženstvím, sám to vidíš!“

Viděl jsem.

Viděl jsem, že známý je duševně chorý. Jeho šílenství vytrysklo na povrch, zde nemohlo dojít k žádnému omylu, jako v případě Ježíše či Mohameda.

„Vlastně máš, pravdu. Je to tak. Islám je mírumilovné náboženství,“ souhlasil jsem se známým a nenápadně odkopl sekeru co nejdál od něho.

„Ne, ty máš pravdu. Ta polínka jsou opravdu drobná. Ale možná ani žádná zima nebude,“ odvětil mi známý zamyšleně.

Už nebylo na co čekat. Vrhl jsem se na známého, strhl ho k zemi a vahou svého tělo ho k ní přitiskl.

To se stalo před několika málo okamžiky.

Teď čekám, až se objeví někdo další, abych mu mohl říct: „Rychle, ten člověk je blázen! Tvrdí, že islám je mírumilovný! Musíme ho zlikvidovat dřív, než bude pozdě, než nás všechny podřežou, vyhodí do vzduchu!“

Zdá se mi, že slyším blížící se hlasy. Nějací lidé se k nám blíží, snad to budou i policisté, strážci pořádku, po zuby ozbrojení.

„Kéž by to byli policisté! Nebo aspoň Konvička,“ přeji si, zatímco se pode mnou nazdvihuje tělo známého, ještě dýchá, ještě jeho srdce bije, ale jinak je to blázen, šílenec, jaképak slitování s ním!