Inflace zpomaluje. Ale důvod k jásotu to není. Naopak, to nejhorší je teprve před námi!

Inflace sice zpomaluje, ale jen u nás. V Maďarsku, kterému vládne Orbán, jenž nedávno navštívil Institut Václava Klause, inflace naopak roste. Jak je to možné? To V. Klaus Orbánovi nevysvětlil, co je příčinami inflace?

Láďa usilovně makal, čelo měl pokryté perlivým potem, tvář staženu nesmírnou námahou. Samozřejmě, Láďa byl v práci a tak makal, aby si vydobyl chléb vezdejší z neplodného úhoru.

Jeho práci, požehnanou ve všech ohledech, však náhle přehlušil děsivý nářek, který se rozlehl Institutem Václava Klause, tak ostře a brutálně, že všechny okamžitě proměnil v solné sloupy, jediného Láďu však ne!

Vyskočil Láďa od své práce, kterou prováděl v leže a běžel do srdce temnoty, odkud se nářek ozýval, to znamená, běžel do pracovny samotného starce, jemuž tak věrně sloužil už tolik let.

Otevře dveře a vidí opravdu starce, jehož strašlivý žal srazil na zem, takže stařec stojí na čtyřech avypadá jako pes, který vyje na Měsíc.

A stařec opravdu vyje na Měsíc, protože z jeho zsinalých rtů splývý strašlivý žalozpěv: „Inflace a Havel mě okradli o pětinu celoživotních úspor za jediný rok. Kdo šetří na stáří jako já, prodělal nejvíc. A nikdo mu to už nevrátí.

Jestliže jsem si šetřil 60 let, pak devět a půl let, co jsem byl na Hradě, z toho můžu škrtnout.

To by se za mně nestalo, na to člověk nemusí být génius!“

Na to, aby věděl, co teď má Láďa udělat, tak nemusel být génius a tak to taky udělá.

Kopne do na čtyřech nohách stojícího starce, jako by to byl sám proklatý Havel a káravým hlasem spustí: „Jen křič – kdo ti však odpoví?
Ke komu z andělů se chceš obrátit?
Hlupáka zahubí rozhořčení,
omezenec umře závistí.
Viděl jsem hlupáka zapustit kořeny,
jeho dům ale náhle stihlo prokletí:
Jeho děti nepoznají žádné bezpečí,
bez obhájce budou na soudu zdeptáni.
Jeho sklizeň mu spolkne hladový,
i zprostřed trní ji uchvátí,
jeho bohatství zhltnou žízniví.
Zlo totiž jen tak z prachu nevzchází,
trápení ze země samo nepučí –
to přece člověk plodí trápení,
tak jako jiskry vzhůru létají.
Já bych se raději k Bohu obrátil,
jemu bych předložil svou při.
On koná věci veliké a tajemné,
jeho zázraky jsou nesčetné.
Sesílá deště na zemi,
potoky pouští po kraji.
Ponížené staví na místech vysokých,
truchlícím dává bezpečí.
Hatí úmysly prohnaných,
aby neuspěli se svou chytrostí.
On chytá chytráky v jejich vychytralosti,
záměry zvrácených on podvrací.
Uprostřed dne tma je zachvátí,
v poledne budou tápat jako za noci.
Před mečem jejich úst chudé zachrání,
zachrání je z jejich mocného sevření.
Chudák má věru naději,
že bude umlčeno násilí‚Jak blaze je člověku, jehož kárá Bůh!
Trestu Všemohoucího se nezpěčuj!‘

‚On udeří, však také ošetří,
zraní, svou rukou však uzdraví.‘
Vysvobodí tě ze šesti soužení,
ani posedmé nestihne tě neštěstí.
V hladomoru zachrání tě před smrtí
a z moci meče za války.
Před bičem jazyka budeš skryt,
nebudeš se bát, když zhouba přichází.
Zhoubě i hladu se budeš smát,
ani z divé zvěře nebudeš mít strach.
Budeš mít smlouvu i s kamením na poli,
i divá zvěř se s tebou bude přátelit.
Ve svém příbytku poznáš, co je klid,
přehlédneš své statky – nebude chybět nic.
Poznáš, co je to mít mnohé potomky:
Tvých ratolestí bude jak trávy na zemi.
Ke hrobu dojdeš plný sil
jako při sklizni snop obilí.
Na to jsme přišli a tak to je.
Vyslechni to a pouč se!“

Stařec se však zřejmě nepoučil, protože naříká dál: „Kéž by se má muka dala zvážit,
na váhy kéž by se vešla bída má!
Byla by těžší, než je písek v moři –
to proto slovy se téměř zalykám.
Šípy Havla se do mě zabodly,
jejich jed se mi vpíjí do ducha,
Boží hrůzy mě obkličují ze všech stran.
Hýká snad osel, když má dost trávy?
Bučí snad vůl, když má krmení?
Copak se jí mdlé jídlo bez soli?
Copak má nějakou chuť sliz?
Tyto věci se mi z duše protiví,z takového jídla je mi k zvracení!“

A tak Láďa udělá druhou věc, na kterou by přišel i kdyby nebyl génius.

Skloní se ke starci a dýchne na něj svým pivním dechem.

Zabere to.

Stařec ztichne, schoulí se do klubíčka jako štěně, příšerný nářek utichne, v Institutu Václava Klause se opět rozhostí ticho. Načež se Láďa vrátí zpátky do svého podkrovního kutlochu, lehne si na zem a pokračuje ve své práci.

Čelo se mu orosí perlivým potem, tvář stáhlne do bolestné grimasy nesmírnou námahou, kdyby ho někdo v tu chvíli viděl, jistě by zvolal: „Ejhle, žnec na neplodném úhoru!“