#I too! Jak jsem sexuálně (ne)obtěžoval

Jsem dokonalý deviant. Aspoň podle dívky, kterou jsem chtěl pozvat na rande, a ona si to vysvětlila jako sexuální obtěžování. Naštěstí je ale zbylých 99,99% žen normálních  

Ze vzpomínek starého prasáka           

Bylo mi už dobře třicet, byl jsem muž se vším všudy, ale cosi mi pořád bránilo opatřit si ženu tak, jako si ženy opatřují ostatní muži.

            Dosti jsem tím trpěl a nejspíše to na mne bylo i poznat, neboť jednoho dne vzal si mne stranou vedoucí skladu, ve kterém jsem v té době pracoval jako řidič vysokozdvižného vozíku, nemaje jiného vzdělání než jen středoškolského s maturitou, a otcovsky se mne zeptal: „Ty nemáš ještě žádnou holku, viď Jendo?“

            „Nemám, pane vedoucí,“ přiznal jsem se.

            „Safraporte, to je vážná věc, nemít holku v tvých letech,“ řekl pan vedoucí a, objav mne kolem ramen, dodal, „ty bys holku chtěl, ale nevíš jak na to, že jo, Jendo?“

            „Jo, nevím jak na to.

Všude je tolik žen, kam se člověk podívá. Hlavně v létě se z toho člověku hnedle rozbuší srdce!

Dívám se na ně upřeně, třeba na koupališti, ale žádná z nich mne neosloví, ani se na mne neusměje.

Co mám dělat, pane vedoucí?“ pravil jsem sklesle.

Vedoucí se usmál a zkušeně pravil: „Tu ženu, kterou chceš mít, musíš napřed pořádně osahat. Každé ženě je příjemnější, nedotýkáš-li se jejích vnad toliko okem, ale i hmatem, abych tak řekl.“

„Mám ji osahat?“ polknul jsem naprázdno.

„Ano, Jendo, osahat. Prostě k ní přijít a osahat ji. Já se se svou ženou se seznámil se zrovna tak. Jel jsem v metru a tu mi padla do oka vysoká ztepilá brunetka s prsy vyvinutými, leč pevně stavěnými. Bez váhání jsem k ní přistoupil, bylo to mezi stanicemi Leninova a Hradčanská, a začal ji osahávat, kde se dalo. No, a teď už jsme spolu třicet let, dodnes vzpomíná, jak to bylo příjemné.“

Přece jen jsem váhal: „Nebude to sexuální obtěžování, když nějakou ženu začnu jen tak osahávat?“

„Jaképak sexuální obtěžování!? Všechny to chtěj!“ mávl rukou vedoucí a vesele dodal, „kdyby ženy nebyly nejskromnějšími neboli nejješitnějšími bytostmi, nic by je neuráželo tak jako galantnost, toto vůbec nejopovržlivější shlížení shůry. Každý pravý muž shlíží na ženu více shůry než na dítě.

V tom podstata jeho lásky. Láska k ženě je jen galantnost. Každá jiná je vlastní mužskou perverzností. Čemu se sexuální obtěžování u lidu říká, jest jen duch aplikovaný na sexualitu. Kdo má trošku fantazie, se samozřejmou nutností je perverzní ve smyslu vulgu, inklusive psychopatologických učenců.

Takže jak říkám, Jendo. Přilepit se a pořádně osahat, nebát se toho. Takovému pozvání na rande žádná žena neodolá.“

Poslušen otcovských rad vedoucího, vydal jsem se v nejbližší volný den do metra. Tam brzy moji pozornost upoutala dívka, as osmnáctiletá. Měla ztepilou postavu, dlouhé černé vlasy splývaly jí po šíji takřka až k pasu, pevná, výrazná ňadra zdvíhala tílko, jež obepínalo její hruď.

Avšak co mne na ní nejvíce upoutalo, co ve mně nejvíce rozdmýchávalo plamen lásky, byl její inteligentní obličej, oči, které v něm jiskřily nesmírnou chytrostí, před níž tajil se dech. Nebylo sebemenších pochyb, že jsem do této dívky beznadějně zamilován.

„Přilepit se a pořádně osahat!“ zopakoval jsem si ještě v duchu rady pana vedoucího a pak, zavřev oči, přistoupil jsem k této dívce, jak nejtěsněji to šlo, a dotkl se jí na tom místě, kde jsem dle svého mužského instinktu předpokládal, že jí můj dotek způsobí to největší potěšení.

Stalo se však úplně něco jiného!

Namísto toho, aby ona dívka přijala toto mé pozvání na rande, dostalo se mi odmítavé reakce!

Levou rukou mne chytila pod krkem, pravou mi dala pěstí a zaječela na celý vagón: „Podívejte se na toho prasáka, jak mu odstávají uši!“

Nechápavě jsem hleděl do její rozječené tváře, a stejně tak i ostatní cestující, kteří to všechno viděli.

Vždyť jsem ji jen chtěl pozvat na rande. Všichni to viděli, žádné prasárny jsem se nedopustil, a ona mi okamžitě vyčetla moje odstávající uši!

Ale té dívce to ještě nestačilo, neměla toho dost, zaječela i na ostatní cestující: „A vy jste stejná hovada jako ten prasák, co mu odstávají uši. Co na tom stropě chcete vykoukat! Sem jste se měli koukat!“

To, řkouc, ukázala si na tělesnou partii, které jsem se dotkl, chtěje ji pozvat na rande. Naštěstí však metro přijelo už do stanice a ta dívka, co jsem chtěl jen pro ni žít, vyběhla z metra.

Všichni za ní nevěřícně zírali, a když se metro rozjelo, odplivla si jedna zralá žena: „Tfuj, taková hnusná hysterka! Chlapec ji chce pozvat ve vší slušnosti na rande, a ona mu dá pěstí. Příště, aby měl chlapec strach na někoho vůbec sáhnout. Pojďte, mladý muži, klidně si na mne sáhněte.“

Ale já už si na tu zralou ženu nesáhl, už jsem měl z toho trauma...

„Tak, co jak jsi dopad, Jendo? Sbalil´s někoho?“ ptal se mě pak vedoucí v práci.

Smutně jsem se usmál a vylíčil, co se mi stalo.

„Tak to jsi měl nehorázný pech, že´s narazil zrovínka na sněhovou vločku,“ mnul si vedoucí bradu.

„Sněhovou vločku?“ podivil jsem se.

„Jo, sněhovou vločku. Prostě netýkavku. Prostě ženskou, která nikdy nezažila žádné psychické, ani fyzické nepohodlí. Na všechno nadává, a přitom jí nic nechybí. A to ji zničilo. Stačí, když ji pozveš na rande, a hned se rozštěká, dá ti pěstí, protože jí bylo  domněle ublíženo, ačkoliv na venek se tváří, že je mučednice, pro kterou je utrpení denním chlebem. Jedním slovem nána,“ vysvětlil mi vedoucí a přátelsky mne plácnul po zádech, „nic si z toho nedělej, taková nána je jenom jedna z miliónu.

Buď rád, že jsi ji nesbalil. Vysoký duch, vzbudí-li lásku ve všední ženě, dokonalé náně, měl by se podobně stydět, jako každý jemnější člověk se rdí, zamiluje-li se do něho opičí samička."

Trvalo však ještě celý dlouhý rok, než jsem se po tom traumatizujícím zážitku odhodlal opět sáhnout na ženu. K dnešnímu dni jsem osahal už tisíce žen, žádná z nich proti tomu nijak neprotestovala, žádná s tím neměla ten nejmenší problém, žádná z nich nedala mi pěstí, jen ta jedna, na kterou jsem sáhl poprvé v metru mezi stanicemi Muzeum a I.P. Pavlova...