I moje, tj. Trčálkova, blbost má svoje místo na Slunci!

Jak už asi pochopili i ti méně chápaví z vás, jsem naprostý blbec a to ještě v tom lepším případě. Ale nezoufejte, i moje palčivá blbost má svoje místo na všemi námi socialisticky a kolektivisticky sdíleném Slunci!

            Vždy, když přijde zima a krajinu pokryje první sníh, takže si lidé musejí připadat jako v rajské zahradě před spácháním prvotního hříchu, vybaví se mi vzpomínky na moje školní léta. Někdo si z dětství nepamatuje vůbec nic, jako by nikdy žádné dětství neexistovalo a někdo si z dětství pamatuje snad jeho každou sekundu, jako by všechno, co přišlo pak, bylo naprosto nepodstatné a nedůležité.

            Já si ze svého dětství, respektive z té jeho části, která se kryje se školní, tehdy ještě povinnou docházku pamatuji právě tu část roku, kdy přicházela a všemu živému i mrtvému vládla zima, kdy mráz měnil mateřské mléko na kámen a dobytku hnanému přes náměstí mého rodného města na jatka, stoupala od úst jako pohanková kaše hustá pára.

            „To je pohanková kaše?“ ptal jsem se své chůvy vždy, když kolem nás tento dobytek s hrdě vztyčenou hlavou procházel.

            „Ale kuš, děcko blbé, to je pára! Stejná pára jako stoupá od úst tobě nebo mně! Kolikrát ti to mám říkat, už mě s tím neser!“ odpověděla mi moje chůva a přetáhla mě speciálním bičem na hloupé děti (možná vás tímto bičem v dětství taky mlátili, takže víte moc dobře, jak tento bič vypadá, na konci má uvázanou rolničku, která při každém švihnutí zazvoní), jak měla nařízeno od mých rodičů, kteří byli velmi přísní.

            Leč bič nepomáhal, já si pořád myslel, že je to pohanková kaše...

            Nejvíc si ovšem pamatuji na to, co jsem v zimě prožíval ve škole, protože to bylo hotové peklo.

            Ale hezky popořádku, ať se nezamotám!

            Jak už jste asi pochopili, byl jsem blbé dítě a tato blbost mě neopustila doteď, vždyť i ona má, stejně jako solární panely, své místo na Slunci, které je toliko shlukem do běla rozžhavených plynů, v němž probíhá nepřetržitá termonukleární reakce, ačkoliv vůbec nechápu, kde se v něm ten vodík pořád bere.

            Ale neodbočujme!

            Byl jsem blbé dítě a to, co jsme se ve škole po všechny ty roky učili, mi neříkalo zhola nic. Moje neštěstí ale spočívalo v něčem jiném než v mé, nejspíše vrozené blbosti. Škola, již jsem navštěvoval, byla studená a nevlídná budova, která ani v létě nepotřebovala klimatizaci. Co se ovšem ušetřilo v létě na klimatizaci, protopilo se okamžitě v zimě, ale nepředstavte si hned, prosím, že jsme ve škole v zimě dusili horkem.

Ty chvíle, kdy jsme si mohli sundat rukavice nebo ušanky, nebo termofutrály ze svých jazyků, protože nám bez nich už nebyla zima, byly tak vzácné, že i naši učitelé, brutální a suroví lidi, které do školství přilákala toliko mzda, trojnásobně vyšší než ta průměrná, plakali dojetím, což mělo ovšem ten následek, že do nás kopali o to větší s chutí, opiti tím, že se přitom potí.

            Ve škole se topilo uhlím v obrovských litinových kamnech, která se nacházela po dvou v každé třídě. Uhlí byl ovšem fatální nedostatek a tak řediteli školy, člověku, kterému nešlo nikdy o nic jiného než vlastní prospěch, ovšem ne ten školní, nezbývalo, než pořád vyhlašovat uhelné prázdniny, protože nebylo čím topit a teplota ve škole tak klesala pod mínus deset stupňů Celsia a to už se, podle jakési bruselské hygienické normy, nesmí učit.

            Děti byly z toho štěstím bez sebe, protože děti, jak známo, ze všeho nejraději sedí doma u počítačů a mobilů, a do školy se jim vůbec nechce, některé se tam i bojí chodit. Nebylo snad dítě, které by se ve škole netěšilo na uhelné prázdniny a každá zpráva o nedostatku uhlí na světovém trhu, byla provázena nadšeným povykem, Čína, která všechno uhlí skupovala, byla pro děti nejmilovanější zemí na světě.

            Ale to by nesměl být náš třídní učitel největší svině na světě, které žádná podpásovka nebyla dost podpásová!

            Tento člověk si konečně všiml, když už jsem chodil, do třetí třídy, že jsem blbý, až to bolí, a hned toho zneužil. Ale ne proto, aby zkvalitnil naše vzdělávání (i když v mém případě samozřejmě zcela zbytečné), ale jen proto, aby mu ředitel zvýšil osobní ohodnocení, a ovšem taky proto, aby nás mohl mlátit svou pěstí, což, když byly uhelné prázdniny, nemohl.

            A tak jsme jednou přišli do třídy a místo jedněch klasických litinových kamen tam stály piliňáky.

            Všechny nás to neobyčejně vzrušilo. Nedočkavě jsme čekali na zvonění, tušíce, že s příchodem našeho třídního učitele se záležitost s kamny vysvětlí. A skutečně, na první hodinu zazvonilo a tehdy, tímto zazvoněním, se moje školní docházka proměnila v peklo.

            Učitel vešel do třídy a oči mu divoce svítily.

            „Trčálek, k tabuli,“ zařval ještě ve dveřích, ani jsme ho nestačili pozdravit zdviženou pravicí, jak to vyžadoval.

            Šel jsem k tabuli a sotva jsem k ní došel, učitel, už pohodlně usazený ve svém křesle, na mě vypálil: „Dvakrát dva!“

            Samozřejmě, že jsem to nevěděl.

            „A kdy a kde získala Martina Sáblíková první zlatou olympijskou medaili mi taky neřekneš?“ ušklíbl se.

            Pokrčil jsem bezmocně rameny, byla to ovšem od něho podpásovka, protože o Martině Sáblíkové se nesmělo učit.

            „Nevíš! To jsem si mohl myslet!“ zvolal vítězoslavně a praštil rukou do stolu, „vždyť máš v hlavě jenom piliny. Vidíš ta kamna v rohu!

            Ta teď nacpu těma pilinama, co máš v hlavě a hned tady bude teplo!

            Já vám dám, uhelné prázdniny, vy kurvy jedny malé, vychcané!

            Učit se budete, vzdělání vám třeba!“

            Učitel nelhal. Napěchoval kamna pilinami z mé hlavy a pak mne k nim dokopal.

            „A teď v nich sám zapal, ty trotle! Zde je zapalovač!“ nařídil mi, podávaje mi zlatý zapalovač.

            Zapálil jsem v kamnech a k polednímu už bylo ve třídě celkem teplo. Jenže to už mě třídní kolektiv ostrakizoval, jako kdybych nebyl očkovaný.

            „Blbče, kvůli tobě teď už nikdy nebudou uhelné prázdniny!“ syčely na mě spolužačky, bodajíce mě přitom donekonečna svými velkými kružítky.

            Spolužáci zase se mnou nepromluvili ani slovo, nepostavili se na moji stranu, nevyrvali děvčatům kružítka z jejich ruk a nepřivázali je za jejich dlouhé vlasy k ribstolům, které jsme, kdoví proč, ve třídě taky měli, ačkoliv jindy to dělávali s neskrývanou chutí, mstíce se aspoň takto za všechna ta příští příkoří, jež od nepaměti způsobují ženy mužům.

            Stal jsem vyvrhelem, od té chvíle už nebyly na naší škole žádné uhelné prázdniny a ze mě se stal, navzdory pilinám v hlavě, rázem prominentní jedničkář, jak mi učitelé dávali najevo svůj vděk, že mohou mlátit a týrat žactvo, které by bylo jinak doma kvůli uhelným prázdninám.

            Za školním ombudsmanem nemělo smysl chodit, byl to starý líný křeček, a stejně tak nemělo smysl sebeubližovaní, rodiče by mě poslali do školy, i kdybych měl covid, natož s tepenným krvácením, to bylo pro ně jen neškodné škrábnutí. Jak jsem říkal, byli přísní a dbali na moji školní docházku, pevně přesvědčeni, že jen tak, když nebudu mít žádnou zameškanou hodinu, vyroste ze mne řádný člověk.

            Přišla zima, napadl sníh a mně se zase vybavilo to všechno, jako by to bylo včera, jako by to bylo dnes, jako by ten sníh, co se snáší z nebe, nebyl sníh, ale piliny, které mám v hlavě.