Hvězdná invaze pokračuje, ve 3 dnech 1400 migrantů, stovky se svrabem

Svrab je skutečně svinstvo. Já se škrábu od rána do večera, i celou noc. Lékař mi doporučuje, abych odjel někam, kde svrab není. No jo, ale kde to je?  

            Neměl jsem moc roků, mohlo mi být tak nanejvýš pět, nebo šest let. Do školy jsem určitě ještě nechodil, i když některá písmena jsem už poznal, i do dvaceti jsem uměl počítat. Prchali jsme, rodiče, já a moje starší sestra, před nějakým velkým nebezpečím. Byli jsme mnoho dní na cestě, až jsme konečně dorazili k moři.

            Tam jsme bydleli v takovém velkém táboře, a čekali, až na nás přijde řada.

            Konečně nás jedné noci otec vzbudil a my se vypravili k moři.

„A teď bychom si měli nasednout do jednoho z těchto člunů,“ ukázal otec na gumové čluny, již takřka zcela obsazené lidmi.

            „Nevypadají tak docela bezpečně. Něco mi říká, že se mohou snadno převrhnout,“ vyjádřila matka své obavy z plavby na těchto člunech.

            „Ale mami, vždyť máme vesty. I kdybychom se převrhli, vesty nás udrží nad hladinou do té doby, než nás zachrání!“ řekla moje starší sestra, jež byla vůbec z naší rodiny nejodvážnější, co se pamatuji, nikdy se ničeho nebála, ani pavouků ne.

            „Nevím, nevím,“ řekla matka a bylo vidět, že má psychický blok.

            „Nic jiného nám nezbývá,“ řekl otec a vzal matku něžně za ruku.

            „Nebuď měkká, mami. Žádné limity neexistují! Když nebudeme překonávat výzvy, tak bude náš život nudný a fádní,“ řekla starší sestra.

            Ale bylo vidět, že se matka bojí, že ji iracionální strach ochromuje víc a víc.

            Nebyl však zrovna ten nejvhodnější čas na nějaké váhání.

            „Tak, panstvo, nastupujeme, čeká se jen na vás!“ pobídnul nás člověk, vysoký statný muž, který to tady měl všechno na povel.

            „Pojď, musíme si nastoupit, slyšela jsi přece, co říkal tady pán, ať nezdržujeme ostatní,“ poprosil otec matku.

            Matka udělala váhavý krok, ale pak se zase zasekla.

            „Neblázni, mami!

            Tady už nemáme žádnou budoucnost!

            Musíme odtud pryč!“ naštvala se starší sestra a začala táhnout matku do člunu.

            Matka se chvilku vzpírala, jako by jí vrostly nohy do země. Ale sestra napjala všechnu svou dětskou sílu, kterou lidé mnohdy tak podceňují, a skutečně dotáhla matku do člunu.

            „Omlouvám se za ženu. Ještě nikdy se neplavila v gumovém člunu. Jezdívali jsme sice na dovolenou do Egypta, i do Turecka, ale tohle je něco jiného,“ omlouval se otec, podávaje vysokému ramenatému muži svazek bankovek.

            „Nic se neděje, to je tady na denním pořádku.

            Ne každý má s něčím takovým zkušenost.

            Jste suchozemci, z vnitrozemí?“ zeptal se vysoký ramenatý muž.

            „Ano, suchozemci, z vnitrozemí. Tam, kde jsme žili, to byl zemský ráj na pohled. Ale pak jej měnová politika ČNB proměnila ve spálenou zemi, přijali jsme euro i bruselský diktát a to byl konec,“ odpověděl otec a tiše, jako by se snad za to styděl, dodal, „a taky to strašné sucho do toho.“

            „Jo, euro, to je vždycky konec,“ přikývl muž, jako by otcův dodatek přeslechl, přepočítávaje peníze, „osm tisíc, devět tisíc, deset tisíc. V pořádku.

Čím jste?“

„Inženýrem, jsem inženýrem,“ odpověděl otec.

„Tak to se nemusíte ničeho bát, inženýr se uživí všude. Já jsem taky původně inženýr,“ povzbudil muž otce, ptaje, „a svrab máte?“

„Bohužel, nemáme. Neměli jsme ho kde chytit,“ špitl otec zkroušeně.

„Kdybyste měli svrab, bylo by to lepší. Ale i tak jsou vaše vyhlídky velmi nadějné. Šťastnou cestu. Ať se v dalším životě daří vám i celé vaší rodině.

A nebojte se ničeho.

Člun je spolehlivý, od renomovaného výrobce, má bezpečnostní certifikát. V nádrži motoru je dostatek benzínu na to, abyste se dostali na širé moře. A jak budete na širém moři, máte už vyhráno!“

            Otec vděčně stiskl vysokému ramenatému muži ruku.

            „Děkujeme. Děkujeme za všechno, co jste pro nás udělal. Sám bych si takový člun opatřit nedokázal,“ poděkoval otec muži a sedl za námi do člunu.

            Vysoký ramenatý muž se svými dvěma pomocníky odtlačil jeden člun po druhém na moře. My jsme vypluli až jako úplně poslední. Muž nám chvíli mával na rozloučenou, a pak nasedl do velkého terénního auta a odjel. To bylo naposled, co jsem ho viděl. I ostatní čluny se nám brzy ztratily z dohledu.

            Benzínu bylo v nádrži skutečně právě tolik, abychom se dostali na širé moře.

Když motor utichl, oddechl si otec: „Tak, to nejhorší máme za sebou!“

I matka se při pohledu na nedozírnou mořskou pláň, jež nás obklopovala ze všech stran, uklidnila. Jen starší sestra byla nespokojená, že je moře tak klidné, že se nezmítáme ve strašlivé bouři, že si s námi nepohrává rozběsněný mořský živel.

„Nuda!“ psala jediný komentář pod fotky moře, které každých deset minut posílala na instagram.

Čím déle jsme byli na otevřeném moři, tím se nás zmocňoval větší klid, protože rostla i pravděpodobnost, že se objeví na obzoru loď, která nás odtáhne do bezpečí. Nikdo nepochyboval o tom, že se tak stane nejpozději třetího dne od chvíle, kdy jsme se odrazili od břehu.

A opravdu, na úsvitu třetího dne se na obzoru objevila loď.

V člunu začalo bouchat šampaňské, i otec odkudsi vytáhl jednu, pečlivě opatrovanou láhev a otevřel ji.

„Není sice vychlazené, ale pro jednou to snad přežijeme,“ řekl a zhluboka se napil.

„Já jsem tak šťastná, že to dobře dopadlo,“ radovala se matka.

„Jinak to ani dopadnout nemohlo,“ řekl jí na to mladík, asi pětadvacetiletý, s pečlivě nagelovanými vlasy, který se po všechny dny mačkal v gumovém člunu vedle nás.

Loď se však blížila nějak pomalu, ale nikomu to nepřišlo divné. Všichni byli opojení radostí a šampaňským tak, že div sami nezačali vyskakovat z člunu.

Konečně se za dvě hodiny loď přiblížila natolik, že bylo možné na její palubě možné rozeznat jednotlivé postavy.

„Teď si nás zaháknou a odtáhnou do přístavu. Tam dostaneme azyl a přidělí nám krásný slunný byt se zimní zahradou, za měsíc za dva si koupíme i auto,“ vysvětloval nám otec.

Loď si od nás udržovala asi dvacet minut stejnou vzdálenost.

Mladík, který se mačkal vedle nás, už to nevydržel a skočil do samé radosti do moře a plaval vstříc lodi.

V tu chvíli se loď začala opět přibližovat.

„Teď ho vytáhnou z moře, převlečou do suchého a poskytnou tu nejmodernější lékařskou péči!“ vysvětlil nám otec.

Všichni jsme věřili, že tomu tak bude.

Loď se k nám blížila, ale když míjela onoho mladíka, který stačil uplavat už dobře dvě stě metrů, nejenže nezastavila, ale vrazila do něj svojí přídí, takže mladík zmizel pod vodou.

V tu chvíli jsme všichni ohromeně vydechli.

„Oni ho zabili!“ vykřikl jiný mladík, taktéž s nagelovanými vlasy, jako by tomu nechtěl ani trochu věřit.

Loď si to nyní mířila přímo na nás. Ale vůbec nezpomalovala, ba právě naopak.

„Ježišmarjá, to nejsou Lékaři bez hranic!“ vykřikla zoufale matka a přitiskla si mne na hruď, jako by mne tím mohla zachránit.

Starší sestra stačila ještě z člunu vyskočit, sekundu na to už loď najela svou přídí do člunu, a rozdrtila pohodlně všechny, kdo v něm byli, tedy i otce a matku se mnou v náruči.

Tím se jedna moje cesta skončila, aby se začala hned další, cesta po hvězdách.