Husovo dost upocené čecháčkovské hrdinství v Kostnici

Já vím, že je to trapné, že můj dnešní článek je o Janu Husovi, když už o něm psalo tolik blogerů. Ale kojím se nadějí, že čtenáři už na ty moje finty nezabírají, a že jich bude stále méně a méně. Hledej pravdu, miluj pravdu!

Trapas!

Mám-li popsat co nejvýstižněji všechny své dojmy z dnešního upálení Jana Husa, nemohu říct nic jiného než jen, že to byl jeden velký trapas.

Ač jsa tělem i duší zcela ještě středověkým člověkem, cítil jsem se po celý dnešní den náramně trapně a nejvíce pak, když se rozhořela hranice s tím obtloustlým chlapíkem, který nejenže tak zatvrzele trval na své pravdě, ale dokonce zvolal, když uviděl jakousi stařenku, prostou věřící, jak přikládá polínko na jeho hranici: „O Sancta Simplicitas!“

„Proč to všechno vlastně? Pro větší slávu boží? Pro spásu, abychom věčně živi byli?“ nepropadl jsem se div hanbou za trapnost toho všeho sám před sebou, když plameny proměnily tělo kacířovo v hromádku popela.

Přesto jsem však vydržel až do úplného konce, do chvíle, kdy zádumčivé vody Rýna odnesly tento popel kamsi pryč.

„Tak a je to. Není člověk, není problém. Kristus je veliký, jde se domů, páni, já mám hlad. Hry už byly, teď ten chléb,“ řekl jakýsi příslušník městské chudiny, jenž stál zrovna vedle mne a který ovšem nemohl, pro svou evidentní nevzdělanost, chápat, o co v celém tomto procesu vlastně šlo, o co se bojovalo, totiž o Pravdu.

Já jsem však zůstal stát na břehu a hleděl ještě chvíli na Rýn, který mi v tu chvíli, věčné plynoucí tak, že nebylo lze dvakrát vstoupit do téhož Rýna, připomínal posměšně vyplazený jazyk Ďáblův.

Pocit trapnosti pomalu měnil se v neklid, z něhož pramenilo jasné vědomí ohrožení našich životů věčných.

Ano, nemohlo být pochyb o tom, že naše životy věčné, naši spásu bez přestání cosi ohrožuje, že jsme nepřetržitě sváděni z pravé cesty, jako ten nešťastník, jehož popel už trávila řeka ve svých nenasytných útrobách.

Hnán tímto neklidem, vědomím tohoto ohrožení, bloudil jsem kostnickými ulicemi, jež už ožívaly svým obvyklým koncilním večerním a nočním životem. Z krčem se ozývalo veselé hulákání, před nevěstinci zastavovali nosiči s bohatě zdobenými nosítky, z nichž vystupovali církevní hodnostáři, již přicházeli si do nevěstinců trochu vyčistit hlavu. Nehnusilo se mi to, to ne, ale bylo mi to všechno najednou cizí.

Tak jsem se ocitl až na břehu Bodamského jezera, jehož břehy byly obsypány nahými, ve vodě se šťastně cákajícími ženami rozličného společenského postavení.

„Jan Křtitel by měl náramnou radost, jak je jeho odkaz naplňován!“ napadlo mne.

Hodnou chvíli jsem koupající se ženy pozoroval, vlastně až do okamžiku, kdy se již zcela setmělo.

V tu chvíli jsem si vzpomněl opět na upáleného Jana Husa a opět se mne zmocnil pocit trapnosti, jenž sílil a mohutněl tak, až jsem vykřikl: „Ne, to se musí celé jednou a provždy vysvětlit!“

Ta slova jsem vykřikl ovšemže pudově, sám jsem dobře nevěděl, co všechno se má vysvětlit, jako jsem nevěděl, co přesně a zcela konkrétně myslím tím jednou provždy.

Ale přece se mi jen trochu ulevilo a já si umínil, že navštívím kardinála d´Ailly a důkladně s ním o všem pohovořím. A jak jsem si umínil, tak jsem i udělal.

Přeskakuje ve tmě počínající letní noci těla na břehu Bodamského jezera souložících dvojic, vydal jsem se do domu, v němž kardinál d´Ailly přebýval. V tomto domě mi řekli, že kardinál odešel za jiným kardinálem, v jakési naléhavé věroučné otázce. Běžel jsem tedy do onoho domu, ale tam mi řekli, že kardinál d´Ailly se zdržel jen na chvíli, protože cestou za kardinálem, který v tomto domě žil, ho odpověď na onu věroučnou otázku napadla docela sama od sebe.

Ale prý, jestli se chci s kardinálem z d´Ailly vidět, mám jít do domu, který stojí hned vedle domu, v němž byl dnes vynesen soud nad Janem Husem, tam prý ho určitě zastihnu,

„Pachatel se vždy vrací na místo činu!“ napadlo mne kdoví proč, když jsem chvátal, do onoho domu.

Kardinál d´ Ailly tam skutečně byl, navíc ne sám, přítomen byl i Michal z Brodu, žalobce v Husově procesu, který se nacházel ve stavu již značně podroušeném, ostatně si neuvědomuji, že bych ho kdy viděl na koncilu střízlivého.

„Tady jste, drahý Pierre!“ zvolal jsem šťastně, spatřiv kardinála d´Ailly, „konečně jsem vás našel. Vy jediný v celé Kostnici mi můžete říct, proč se dnes cítím tak trapně!

Hus je upálen, měl bych cítit dle všeho blaženou úlevu, ale místo toho bych se hanbou nejraději propadl do země!“

„Vždyť já se, drahý příteli, cítím zrovna tak!“ odpověděl zkroušeně kardinál.

„Cože, vy taky, drahý Pierre?“ byl jsem překvapen.

„Ano, já taky,“ pokýval hlavou vážně kardinál a nabídl mi místo u stolu, „sedněte si, prosím, ať nám nevynesete Ducha svatého.“

Ztěžka jsem dosedl na nabízenou židli a řekl: „Jak je to možné, drahý Pierre, že necítíme blaženou úlevu, ale místo toho tušíme, že to všechno byl dnes jeden velký trapas?“

„Mám jediné vysvětlení. A to takové, že je zde příliš mnoho znepokojivých otázek Václava Moravce a příliš málo uspokojivých odpovědí prof. Halíka, nebo dokonce žádná uspokojivá odpověď prof. Halíka.“

„Ano, to bude nejspíš tím, drahý Pierre,“ přitakal jsem a dodal, „jak to vlastně myslíte?“

„Jak to vlastně myslím?“ řekl Pierre a, plácnuv mne po zádech, pokračoval, „viděl jste přece toho Husa.

Řeknu vám, je to zvláštní pocit, vidět takto tváří v tvář někoho, o kom bezpečně víte, že jej bůh odvrhl, protože je to kacíř.“

„Ano, je to velmi zvláštní pocit. Tak jako se dnes smažil na hranici, bude se Hus smažit v jezeru vařící síry, proti tomu bude se mu jevit dnešní upálení jako hotový orgasmus,“ přikývl jsem.

„Přesně tak,“ přikývl kardinál a po kratší, takřka nepostřehnutelné odmlce, pokračoval, „a to je ten problém, problém, abych tak řekl kardinální.

Kdyby Hus nevěřil v boha, kdyby prohlašoval, že bůh neexistuje, a Náš, Pán, Ježíš není boží syn a Kristus, ale jen v lepším případě blázen, v horším případě podvodník, nebylo by co řešit. Skončil by na hranici okamžitě, protože naši křesťanskou civilizaci si bezbožníky samozřejmě rozvracet nedáme.

Ale Hus v boha evidentně věřil. Netvrdil, že bůh neexistuje, nezpochybňoval pravost Písma. Ba dokonce hlásal, že spasit duši lze jen skrze Pravdu, kterou je samotný Ježíš Kristus. Teprve až velmi důkladné vědecké zkoumání jeho učení odhalilo, jak rafinovaným kacířem tento Hus byl.

Všimněte si, drahý příteli, že historie Církve, Kristova těla, je historií věčného boje o tuto Pravdu.

Všichni ti, kteří byli z Církve vyobcováni, to jest, byli uznáni nehodnými spásy, ti všichni přece věřili v Boha, věřili v to, že Náš Pán, Ježíš Kristus vstal z mrtvých a přece byli zatraceni, protože jejich víra se ukázala nesprávnou, popírající podstatné pravdy spásy.

Všichni ti valdenští, albigenští, bogomilové, ariáni, ti, které svatý Pavel označuje za bludaře už jen pouhých pár desítek let po zmrtvýchvstání Krista, nebo i mikulášovci, ti přece věřili v boha a v Ježíše, a přesto neokusí nikdy blaženost věčného života.“

„O mikulášovcích mi ani nemluvte!“ vyskočil jsem, krajně rozčilen zmínkou o mikulášovcích, přerušiv tak kardinála.

„Promiňte, drahý příteli. V řečnickém zápalu jsem zcela zapomněl, jak vás i sebemenší zmínka o mikulášovcích spolehlivě rozčilí,“ omluvil se kardinál a pokračoval, „tím vším chci říct, co je vlastně ta jedině správná Pravda, kterou je samotný Ježíš?

Samozřejmě, že o této pravdě ani v nejmenším nepochybuji, chraň Satan, ale ani Hus o této pravdě v nejmenším nepochyboval, a přece skončil na hranici, sám jste to dnes viděl.“

„Pravda je Ježíš. A všechno, co řekl, co nám zjevil, je Pravda,“ upozornil jsem kardinála.

„Ano, samozřejmě. Jedině správná pravda je Ježíš, stejně jako všechno, co řekl, o tom samozřejmě žádná,“ přikývl kardinál a pak, nápadně poblednuv v obličeji, řekl: „ale neukazuje se, právě v těchto případech, jak je tato pravda neúplná a necelá?“

„Neúplná a necelá?“ zaskočila mne docela kardinalova otázka.

Kardinál, zblednuv ještě víc, přikývl: „Ano, neúplná a necelá.

Valdenští věřili v boha, a přece byli kacíři. Albigenští a všichni ostatní jakbysmet.

Husa jsme napřed právem odsoudili a pak i právem upálili. Ale on byl přece přesvědčen, že umírá pro Pravdu, to jest pro Krista Pána, proto neodvolal své učení, protože byl přesvědčen, že jedná ve jménu Kristově.

Ježíš nám samozřejmě zjevil pravdu, ale proč nám neřekl všechno?“

„Co všechno?“ řekl jsem, upřeně hledě do očí kardinálových.

„Všechno! Všechno o vesmíru, životě a vůbec!“ rozhodil kardinál rukama a již zcela zsinalý pokračoval, „celkem vzato nám Ježíš neřekl skoro nic.

Řekl jen to, že když jej budeme následovat, tak budeme spaseni.

Ale copak to člověku stačí k jistotě?

Proč nám neřekl, jak ho máme následovat?

Proč nám nedal podrobný návod k tomu, jak rozlišit skutečnou Církev, Kristovo tělo, od církve falešné, abychom měli naprostou jistotu?

Jak mohli lidé například poznat, které pravdy spásy jsou podstatné, dokud nebyl rozřešen spor o univerzálie?

A přece nám Ježíš mohl zjevit, jak se to má s univerzáliemi.

Mohl nám sdělit i to všechno ostatní. Mohl nám zjevit podrobný tisícistránkový manuál spásy a zatím nás místo toho nechal jen ve strašlivé nejistotě, protože se ukazuje, že si člověk nemůže být nikdy ničím jistý, dokonce ani tím, zda jej skutečně následuje, zda je církev skutečně Církví, tedy Jeho tělem, nebo není církví, a proto je člověk odsouzen bohem k zatracení jen proto, že se narodil do špatné církve, že byl pokřtěn knězem, který není v boží milosti a proto ani on nemůže být spasen, protože takový křest je pochopitelně neplatný.

Vám to nepřipadá divné?

Že nám Ježíš řekl tak málo, že nám toho neřekl víc, nebo nejlépe rovnou všechno, protože kdyby nám řekl hned všechno, nebylo by třeba žádných koncilů, nebyla by žádná schizmata, byla by jen jedna Církev, Kristovo tělo, neměli bychom tři papeže, bylo by hned jasné, kdo je předurčený ke spáse, a kdo ne.

Ježíš řekl: ,Já jsem pravda, cesta i život!’

Ale už nám neřekl, jaká konkrétně pravda a která konkrétně cesta!

Kdyby nám všechno řekl, nemuseli bychom se pořád utápět v těch strašlivých pochybách pokaždé, když se vynoří někdo takový jako Hus!“

Kardinál vypadal jako nepříčetný. Kdo ví, co by všechno ještě řekl, kdybych ho razantně nepřerušil, neboť jeho slova začínala být v přítomnosti Michala z Ústí, byť podroušeného, hodně nebezpečná.

„Prý je po vás pojmenován měsíční kráter, drahý Pierre!“ řekl jsem, abych dal hovoru jiný, bezpečnější směr.

„Kráter?“ podíval se na mne kardinál, jako by se právě probudil.

„Ano, kráter na Měsíci,“ napověděl jsem.

„Ach, vy myslíte ten kráter! Ano, je po mně pojmenován, protože to tak bůh chtěl,“ řekl kardinál a do očí se mu zase vrátil ten nepříčetný pohled, „ale ten Hus, proto to bylo tak trapné, protože bůh se nám zase zjevil, jenže my ho zase nepoznali, zase jsme ho ukři...“

Kardinál už naštěstí svoji myšlenku nedořekl, protože Michal z Brodu, který dosud celou dobu mlčel, se najednou zvedl, drže v ruce pohár vína.

„Jděte už do hajzlu s tím Husem, pánové!

To, co tady celou dobu předváděl, nebylo nic jinýho než dost upocený čecháčkovský hrdinství a la Peroutka a dneska tomu ten piskloun jen nasadil korunu.

Ten chlap si nic jinýho, než hranici pořádně suchýho roští, nezasloužil.

Já si nad ním, pánové, meju svý prokurátorský ruce. Já jeho smrtí rozhodně vinnej nejsem, hawg,“ zablábolil Michal z Brodu, načež žíznivě vyprázdnil pohár a svalil se k zemi.

„Ten ochlasta má pravdu. Nesmím už na to myslet. Nejlépe bude, když si teď zajdu do nevěstince a pořádně si tam vyčistím hlavu. Koncil přece ještě zdaleka neskončil, máme před sebou ještě hodně práce.

Věřil byste, že onehdá se mi tam zjevila samotná Panna Marie, oděná jen do koruny z dvanácti hvězd?“ řekl kardinál.

„Zrovna jsem vám to chtěl, navrhnout drahý Pierre. Návštěva nevěstince, to je to, co teď ze všeho nejvíce potřebujete, abyste zaplašil všechny ty myšlenky, “ řekl jsem se smíchem a vyprovodil kardinála až před nejbližší nevěstinec.

„Opravdu nepůjdete taky dovnitř?

Nechci vás samozřejmě do ničeho nutit, bůh nám dal svobodnou vůli. Ale snad i vám by přišlo vhod po dnešku malé rozptýlení,“ ptal se mne kardinál, když jsme se před nevěstincem loučili.

„Kdepak, drahý Pierre. Cítím, že nejvíce ze všeho mi teď pomůže zdravý a vydatný spánek,“ řekl jsem.

„Jak myslíte, přeji vám hezké sny, drahý příteli,“ popřál mi kardinál a zmizel v nevěstinci.

Já se vydal na cestu domů, ale neušel jsem ani deset kroků, když mne náhle celého zaplavil pocit nebývalé svěžesti.

„K čertu se spánkem! Přece nepůjdu, u všech svatých, spát, když jsem tak svěží!“ zaklel jsem a obrátil své kroky zpět směrem k nevěstinci, abych pak tohoto svého rozhodnutí ani v nejmenším nelitoval.