Husákovy děti měly krásnější prázdniny, než mají dnešní děti

Prázdniny za normalizace, to bylo jedno velké dobrodružství, to se s dnešním, nejen prázdninovým marastem, nedá vůbec srovnávat!

            Jako statisíce jiných dětí jsem i já v osmdesátých letech minulého století, v časech husákovském vrcholně zahnívající normalizace jezdíval o prázdninách k prarodičům na venkov, abych přišel na jiné myšlenky a celkově se otužil, vypadl aspoň na chvíli z panelákového sídliště.

            Prarodiče bydleli ve velkém zděném domě s břízolitovou omítkou. K němu velmi těsně přiléhaly několikapatrové chlévy, z nichž se co chvíli ozýval nějaký zvuk, jenž ze sebe vydalo hospodářské zvíře tam chované pro svůj užitek. Prarodiče vlastnili též několik husí, které každé ráno v zástupu odcházely na nedalekou řeku, ze které se vracely až navečer rovněž v zástupu.

            Krom četného zvířectva patřil prarodičům i traktor, který většinou pobýval v důkladně zrobeném přístřešku pokrytém jasně červenými střešními tašky, jež každé prázdniny vypadaly jako nové. U tohoto traktoru jsem často stával a dotýkal se jeho velkých kol, nemaje však odvahu usednout za jeho volant, jak to dělávaly už od svého raného věku vesnické děti, dosud běhající o prázdninách docela bosé.

            Prarodiče, kteří ještě nebyli v důchodu (vzpomínám si, že jsem dlouho, takřka až do svých devíti let, nemohl pochopit, co to vlastně ten důchod je), se ale mohli své největší vášni, obdělávání pole a chovu hospodářských zvířat, věnovat jen ve volném čase, většinu dne totiž museli robotovat na panském, kterému se tehdy říkali „družstevní“.

            I já jsem často chodíval s prarodiči na tato panská, respektive družstevní, pole sbírat třeba klásky, které tam zbyly po kombajnech. Tehdy byla družstevní pole plná venkovanů v prostých pracovních oděvech, kteří plnili klásky pytle i koše, ty pak vesnické ženy odnášely na svých hlavách.

            „To je pro slepičky,“ vysvětlili mi prarodiče, proč sbírají klásky na družstevním poli, dodávajíce, „slepičky dávají vajíčka.“

            Když prarodiče robotovali na družstevním, potloukal jsem se většinou sám po vesnici. Jednou jsem se tak zatoulal i do družstevního kravína. Byla to podlouhlá, poměrně ponuře působící stavba, v níž panovalo věčné přítmí. Trvalo několik sekund, než jsem rozeznal dvě dlouhé řady krav plemene českého strakatého skotu.

            Procházel jsem uličkou, která se táhla od jednoho konce kravína ke druhému, zatímco se krávy oháněly svými oháňkami po mouchách, kterých bylo v kravíně požehnaně. Když jsem se ocitl přibližně v pomyslné půlce této uličky, spatřil jsem, jak u jedné z krávy, bylo to po levé ruce, sedí nějaká žena a ručně ji dojí do dřevěné putýnky.

            Žena si mne nejspíše všimla a otočila svou hlavu, dosud opřenou o bok krávy, ke mně.

            Hrůzou jsem div neoněměl!

            Ta žena, to byla stařena, která jistě ještě pamatovala invazi v šedesátém osmém, o které se nesmělo ve škole mluvit jako invazi, ale jako o bratrské pomoci (stejně jako se dnes nemůže mluvit o černoších jako o negrech a buzerantech jako deviantech, či manželství jako posvátném svazku muže a ženy).

            Stařena se na mě usmála svými bezzubými ústy a zeptala se: „Čí seš?“

            Řekl jsem, hlasem trochu toporným, čí sem.

            „To jsou hodný lidi, ty mně nikdy neublížili, když mne vyloučili ze strany za to, že jsem podepsala Dva tisíce a pak Chartu,“ řekla stařena a zeptala se, „máš chuť na mlíčko, panáčku?“

            „Ano,“ řekl jsem ze strachu, aby mi stařena nějak neublížila, protože jakákoliv zmínka o Chartě mi, jako každému Husákovu děcku naháněla strach jako všechno tajemné a proto nebezpečné.

            „Tak otevři pusu! Pořádně, ať se ti do ní trefím!“ nařídila mi stařena.

            Učinil jsem žádané a než se nadál, ucítil v ústech chuť horkého mléka, které mi tam stařena obratně stříkla přímo z kravského struku.

            Polykal jsem horké mléko, zatímco se stařena smála: „Neboj se nic, z družstevního krev neteče, ať jdou bolševici s tou svojí kolektivizací do hajzlu!“

            Nakonec jsem z kravína utekl a nikdy nikomu o tomto svém zážitku nic neřekl, i když se mi ještě nějaký čas o té stařeně, co podepsala Chartu a napájela mne družstevním mlékem, jako by bylo její vlastní, v noci zdávalo.

            Ale co si pamatuji mnohem jasněji, že při každé své dětské návštěvě družstevních seníků jsem v nich narazil na nějaké souložící lidi. Děvečky a čeledíni sloužící v JZD vylézali přede mnou ze sena jako mrtví z hrobů při zmrtvýchvstání, bez podprsenek a mnohdy i trenýrek, zpravidla ještě ztěžka dýchající.

            Nejvíce se ovšem mrdalo při mlácení obilí, na úhledných balících čerstvé slámy, které vyjížděly z mlátičky, jež ulehčovala rolníkům, robotujícím na družstevním, jejich práci. To, jak tyto balíky nepřetržitě vyjížděly z mlátičky, mne fascinovalo mnohem víc než lidé každou chvíli si na ně odskakující od práce proto, aby si mohli zamrdat.

            Tehdy, když jsem jezdil o prázdninách na venkov, se vůbec mrdalo mnohem víc než teď, snad to pro lidi byla nejdostupnější forma úniku ze rmutné reality, která se na ně tlačila ze všech stran a ve které bylo všeho tak málo, že lidem nezbývalo nic jiného než se upřímně radovat i z toho mála.

            Dnes mají lidé naopak všechno a pořád je jim to málo. A místo toho, aby mrdali v seně, nebo na balících slámy, hledí furt do mobilů a to je jejich celý život. Býval jsem kdysi pionýrem, nosil na krku rudý šátek, byl vždy připraven k obraně vlasti, chystal se ke vstupu do SSM, ale tak divnou dobu, jako je ta dnešní, jsem opravdu ještě nikdy nezažil.