Humanitární neziskovky jsou tlusté pijavice

Neříkejte, že jste to už dávno nevěděli. A neříkejte, že vás to pořádně nehněte, že byste ze všeho nejraději dělali tu humanitární pomoc sami. Třeba v Kosovu  

            Nejranější vzpomínku ze svého dětství mám na to, jak jsem rozšlápl mloka. Už tehdy se mi ta obojživelná verbež k smrti hnusila. Mohly mi být tak necelé tři roky.

            Šel proti mně, poulil na mne své mločí oči, vypadal velký a strašidelný.

            Ale já jsem se ho nelekl. Ani trochu. Věděl jsem, že když ho nerozšlápnu, tak mě dříve či později rozšlápne on. Byl jsem chytré děcko. A taky tuze cynické. To říkají všichni, kdo si mne ještě jako dítě pamatují. Byl jsem to nejcyničtější děcko na celém Lašsku, a možná i v celém Slezsku.

            Snad se mezitím mnohé změnilo. Ale moje cynická povaha a moje první vzpomínka z dětství mi už zůstaly. Věrně mne provázejíce mým podivuhodným životem....

...

            Poflakuji se po Slezské. Tu a tam se prodírám hloučky lidí, kteří kouří před hospodami fajnové, protože ručně balené cigarety. Tu a tam komusi odpovím srdečně na pozdrav.

            Přemýšlím, kam se zase podívám. Jestli do Karabachu, nebo znova na Podkarpatskou Rus, protože začínám mít zase hlad. Od té doby, co jsem byl na konci léta v Užhorodu, jsem už nic nesnědl.

            A jak tak přemýšlím, docházeje už na konec Slezské, plácne mě kdosi do zad.

            Je to kámoš.

            „Ladik, ty furt pyskuješ do humanitárních neziskovek, až sis tím pyskovanim vypyskoval Krameriovu cenu. Aj v Parlamentních listech s tebou dělají hovory tajak na běžicím pásu v té stodole, co ju postavil Asiat v Nošovicích. Nechceš se na takovou humanitární akci podívat zblízka?“ ptá se kámoš.

            „V žádném případě! Humanitární neziskovky jsou tlusté parazitické pijavice, které osmdesát procent peněz sežerou samy.

Sám jsem to viděl!

            Osmdesát procent sežerou samy. A za zbylých dvacet nakoupí v Lidlu prošlé konzervy, které sem vozí Germán, aby je ekologicky likvidoval a nezasvinil si jimi svůj Vaterland.

            Jo, kdyby, ty humanitarní neziskovky dřely šestnáct hodin na šachtě, a pak ty peníze použily na své akce, nebo ještě líp, kdyby si ty peníze nenechaly posílat na účet, ale vysbíraly je hezky po známých a knajpách, kdyby tam pak, za těma svýma mlokama jely za svoje a dokonce si za svoje platily ubytování a stravu, to by byla jiná.

            Ale taková neziskovka, která by somrovala po hospodách, taková neziskovka není. A jestli je, tak to vrátím Krameriovu cenu!

            A pak, nebudu přece zachraňovat mloky!“ vybuchnu, protože jako cynik jsem na humanitární neziskovky, které zachraňují mloky, silně alergický.

            Ale kámoš se rozesmál.

            „Ty jsi ale cyp, Ladik, hehe!“ směje se na celou Slezskou tak, divže na ni neochromí veškerou dopravu, „vždyť mi ty prachy skutečně vybrali po hospodách a po známých!

            Někdo dal dvacet, někdo pade. Za to jsi měl, kamaráde, hned kupu hraček ve skříni, hehe!“

            „Hraček?“ podivím se.

            Kamarád se přestane smát a zvážní: „Jo, hraček, Ladik. My totiž opravdu nejsme Čolek v tísni. Nezachraňujeme žádné obojživelníky. Ty hračky vezeme dětem v posledních srbských vesnicích v Kosovu, které ještě nebyly mlokama vyvražděné do posledního kojence, nebo odsunuté jako Tataři z Krymu.

            Kamaráde, víš ty, co to je, žít obklopený ze všech stran mloky?

            Tak jsme si řekli, že musíme těm dětem udělat radost, prosvětlit jim dětství hračkami.

            Já vím, ty jsi cynik, řekneš, jaképak hračky, ať si děcka raději hrají s kalašnikovem, to bude pro ně užitečnější.

            Ale každý není takový cynik jako ty Ladik, co furt pyskuješ.

            Kdybys viděl, jak se všem těm opilcům v hospodách rozzářily oči, když jsme jim řekli, že ty peníze nejsou pro Čolka v tísni, ale na hračky pro srbské děti.

            ,Tu máte, ať mají děcka radost. Když byla v třicátém osmém mobilizace, tak se nám hlásily na pomoc tisíce srbských dobrovolníků. Třicet roku jsem robil na šachtě. Zkurvil si tam zdraví. Su v invalidním důchodě, za který se ani pořádně neožeru. Ale taká sviňa nejsu, abych nedal děckom na hračky,’ strčil nám v Lidovce jeden havíř pětistovku.

            Dvacet tisíc jsme takto vybrali, Ladik!

            Dvacet tisíc jenom mezi sebou a po knajpách!

            A teď vezeme ty hračky dětem, chápeš, Ladik?“

            Ovšemže to chápu.

Sáhnu pro kešeňu vytáhnu dvoutisícovku a dávám ji kamarádovi: „A to je na benzín, na ubytování a taky na jídlo, já už mám hlad jako vlk!“

            Kamarád vezme peníze a plácne mne po zádech: „Za to bys měl dostat tu Krameriovu cenu příští rok zas. Moc dik, Ladik!“

            A tak se ocitnu v kosovské srbské vesnici ze všech stran obklíčené mloky.

Hračky už jsme odevzdali. Děcka měla radost. Stejnou jako já kdysi, když jsem jako děcko taky něco dostal od dědy Mráze pod stromeček.

Teď už jen sedíme u místních a ládujeme se. Jsou to nesmírně pohostinní lidé jako všichni Slované, hlavně pak v okolí Pražského hradu. Za jídlo nechtějí vůbec nic. Takže si připadám trochu jako Čolek v tísni, jako parazit, který jen jezdí po světě a pod záminkou humanitární pomoci si cpe panděro.

Konečně jsem tak nacpaný, že musím na vzduch. Vyjdu ven. Na srbskou vesnici už padá soumrak. Z dálky je slyšet čvachtaní mloků, kteří se pořád množí, aby zaplavili celý svět.

„Připadám si jako v Sudetech ’38,“ řeknu kámošovi, který taky musel na vzduch.

„Jo, přesně, jako v Sudetech.“ přikývne kámoš, zhluboka se nadechuje jako každý, kdo se přejedl, „Němci tam žili a obdělávali půdu ani ne sedm set let. Ani ne sedm set let se tam rodili a umírali. A už si mysleli, že tam jsou doma, že tam mají domov, a přitom byli pořád na cizím, to jest na našem.

Však se taky po válce hezky vypařili. I ze svými dědinami. Nezůstalo tam, díky bohu, po nich vůbec nic.

Nebo třeba Krym!

Rusům patřil sotva tři sta let a už si myslí, že je na věky...“

Kámoš to nedořekne, protože se na něj prudce obrátím.

„Sorry, Ladik. Já zapomněl. To byl fakt blbý příklad. Krym je samozřejmě ruský. Vždy byl ruský. Proč by neměl být ruský, vždyť i Kateřina II. byla Ruska jak poleno,“ řekne kámoš a pokračuje, „a stejně tak mloci. Jsou tady jen pár stovek let a to jen díky tomu, že vyhráli nějakou blbou bitvu.

Lační po slovanské půdě, protože si myslí, že je právem jejich, stejně tak jako Rusové lační po Krymu.“

Kamoš se kousne do jazyku.

Vím, že je to dobrý člověk, že to tak nemyslel.

Proto, abych to zamluvil, řeknu jako bych nic neslyšel: „Všiml sis, jakou ta děcka měla radost?

Jak jim stačila jedna hračka?

Kdyby to byla děcka mloků, tak by nás tak dlouho tahala za ruce, až by nám je utrhla.

A staří mloci?

Ti by nás pohostili leda tak olovem, nebo aspoň nožem mezi žebra.“

A sotva to řeknu, vypnou mloci, jako by mě slyšeli, elektřinu, takže se celá vesnice ponoří do tmy.

„A je to!“ řekne kámoš.

„Aspoň nás tady neotravuje světelný smog,“ ozve se ve mně zase můj cynismus (ale je to ještě cynismus, není to už smích skrze slzy?), který nedokážu ovládnout, „světelný smog je sviňa. Ve tmě se líp chrápe. Dokázali to parazitičtí vědci, kteří osmdesát procent grantů spotřebují pro sebe. Sám jsem to viděl.

Představ si, jak by to vypadalo, kdyby tak elektriku každý večer vypínali v Čeladné těm milionářům tam.

A když nejde ani elektrika, tak nejde ani televize. Lidé mají k sobě blíž. Když nejde elektrika, taky jim nic nevymývá mozky.

Proto u nás není v noci tma, proto se u nás v noci nevypíná elektrika. Aby ČT mohla šířit svou multikulti propagandu celých čtyřiadvacet hodin.

Takže je to tady vlastně díky mlokům každou noc ráj!“

„Jo, peklo může někdy vypadat na první pohled jako ráj,“ přitaká kámoš, chvíli mlčí a pak z něho vytryskne všechna bolest, „to je konec, Ladik!

Mlokům to tady brzy bude patřit všechno!

Je tady pěkně, zvláště v noci, ale chtěl bys tady žít?

Někdy se ptám, proč tady vlastně nezůstaneme?

Proč tady nežijeme, proč tady nebojujeme proti mlokům, jako se u Madridu bojovalo za Prahu?

Přijedeme, dáme dětem hračky a zase odjedeme.

Nejsme taky jak ten Čolek v tísni?

Copak hračky zastaví mloky?

Vždyť naší lidé se tady drží jen tak tak.

Když odejdou odtud do Bělehradu, budou se mít mnohem líp.

Proč ještě bojovat, když už to tady stejně patří mlokům?

Lidé tuší, že by bylo lepší odtud odejít, nechat to tady mlokům, ať si tady zkysnou na celé věky, ať si obdělávají pole a pasou krávy, vždyť nic jiného ani neumějí.

A mladí?

Jakou budoucnost tady mají mladí?

Dáváme dětem hračky. Ale neubližujeme jim zároveň, když je nutíme tady zůstat, když ony samy možná touží po tom odtud vypadnout?

Je tady sice pěkně, ale co z toho?

Nebo tady mají nastavět stejné stodoly jako v Nošovicích? Má to tady vypadat jako ve Frýdku, přes který denně projede pětatřicet tisíc aut?

Ano, bojujeme tady proti mlokům, ale já ti něco řeknu, Ladik.

Abychom nad mloky vyhráli, musíme být stejní jako oni.

Ale budete to ještě naše vítězství, když budeme stejní jako oni?“

Kámoš se odmlčí a já řeknu už do úplné tmy: „Když mloky nerozšlapeme my, rozšlapou oni nás. To už jsem pochopil jako děcko, když jsem rozšlápl svého prvního mloka.

A o tom to je, o vzpomínce na dětství.

Snad odtud ty děti odejdou. Snad budou za pár let děkovat bohu za to, že odtud odešly pryč. Snad si ani nebudou pořádně pamatovat, že kdysi žily na takovém pěkném a fajném místě. Nejspíše budou jen bez přestání držet v ruce mobil. Snad nebudou umět už ani srbsky. Jediným jejich jazykem bude jakási multikuturní, a vlastně proto unifikovaná anglická hatmatilka, připomínající chrchlání primitivů, kteří jsou vývojově ještě pod mlokama.

To všechno může být. A nejspíše i bude, že i ty děti, kterým dnes tak svítily oči, když dostaly docela obyčejné hračky, a ne nejnovější iPhone X, stanou se jen poslušným stádem v digitální totalitě, proti které budou i mloci jen dětskou slavností.

Ale pamatuj, že pro život, ať už je jakkoliv pokřivený, není nic vyššího, silnějšího, zdravějšího a užitečnějšího než nějaká pěkná vzpomínka a hlavně když pochází už z dětství, z rodného domu. A my jsme takovou vzpomínku těm dětem dnes dali. Dříve či později se jim určitě vynoří a ony si uvědomí, kým jsou, a kým jsou naopak mloci. Pochopí, čím je to, co je ovládlo, a chtělo zbavit právě takových pěkných vzpomínek na dětství.

Mojí první a nejpěknější vzpomínkou na dětství je to, že jsem rozšlápl mloka.

A proto jsem i teď, kým jsem, dobrým, odvážným a čestným člověkem, přestože jsem se mohl tisíckrát přidat na stranu zla.

Odnese-li si člověk do života mnoho takových vzpomínek, je už na celý život zachráněn. A naší povinností je ty děti zachránit. Dát jim pěkné vzpomínky na dětství, které se jim jednou jistě vynoří. A pak zvítězíme my, a ne mloci, ne Čolek v tísni, ne parazitické humanitární neziskovky.“

„Ladik, ty jsi genius, i když jen furt pyskuješ. Já bych to tak hezky nikdy neřekl,“ řekne dojatě kámoš.

„Pojďme zpátky, už mi trochu vytrávilo,“ odpovím, načež se vrátíme do domu, kde nás hostí, a kde už na nás ve světle petrolejky netrpělivě čekají, aby nám mohli naservírovat další chody.

Ráno na druhý den se před odjezdem loučíme s dětmi.

„Strejdo, já už vím, jak se bude jmenovat ten koník, co sis mi včera dal,“ chytne mně za ruku děvčátko, držící v druhé ruce plyšového koníka, na kterého se jí složili štamgasti ostravských hospod, „bude se jmenovat Cyp. Stejně jako ty!“

Měl bych děvčátko pohladit, ale místo toho se mu vytrhnu a běžím se schovat do našeho auta.

Snad to vypadá nezdvořile, ale já vím, co dělám.

Chci ušetřit děti ohavné vzpomínky na dětství, protože není nic odpornějšího než slzy v očích starého cynického cypa!

P.S. Jen pro úplnost připomínám, že mloci nejsou zase tak daleko, jak by se mohlo zdát. I mlokům stačí zaplatit pouze10 eur za letenku z Tuzly, nebo jedna nádrž benzínu v autě, a jsou už i tady u nás.

Námět byl převzat z článku pana L. Větvičky „Jak sem robil humanytarni pomoc na Kosovu“