Hovory s generálem Mlátičem

O Balkánu moc zdrojů informací tady u nás není. Buď jsou k dispozici informace havloidních agentů, nebo pak už jen synků z Poruby

            Na udání největšího bonzáka, věčně spícího knížete a fanatického havloida, knížete Sch., je prezident Edvard Beneš zatčen a dopraven za velkého jásotu pravdoláskařů a sluníček před mezinárodní soudní tribunál pro válečné zločiny v Haagu.

Tam je zkorumpovanými multikulti poskoky a synky z NATO obžalován z válečných zločinů, jejichž skutkovou podstatu mají naplňovat etnické čistky v poválečných Sudetech, které legalizoval svými dekrety. Na prezidenta Beneše je uvalena vazba a tak se ocitá v jedné vazební cele se srbským generálem Radko Mlátičem.

Mezi Benešem a Mlátičem pak proběhne následující rozhovor.

Když se zavřely dveře cely, do níž prezidenta Beneše doslova hodili neurvalí dozorci, spatřiv svého spoluvězně, prezident Beneš překvapeně zvolá: „Cože, vy jste zde také, generále Mlátiči?

Hrom do toho, co zde děláte?!

Vás bych tady opravdu nečekal!

Snad nejste taky obžalován z válečných zločinů?

To bude jistě nějaký kolosální omyl!

Já myslel, že mne dávají do cely s nějaký havloidním agentem, nebo rovnou Havlem!

Víte přece, co se říká, jednou kriminálník, navždy kriminálník, a o Havlovi to platí dvojnásob.

A místo Havla vy, generále!

Mně se prostě nedostává slov!“

Prezident Beneš opravdu umlkne.

Generál Mlátič řekne: „Ale já jsem tady právem. Já se skutečně dopustil válečných zločinů. Když máte na sobě uniformu s generálskými výložkami, tak se snadno dostanete na šikmou plochu.

A já se na ni dostal.“

Prezident Beneš udělá rázné odmítavé gesto: „Houbelec válečný zločinec, generále! Hrdina jste! Kdyby byl v osmatřicátém generál Syrový jako vy, tak nám do teď posílá Germán každý rok tři sta volů.

A vy, že zločinec!“

Ale generál Mlátič řekne: „Ale já opravdu vydal příkaz k tomu, aby v Srebenici postříleli ty nebohé civilisty.“

Prezident Beneš opět učiní odmítavé gesto: „Láry fáry, generále. A i kdybyste ten rozkaz vydal, co z toho!? V Katyni postříleli hezky do týlu desetkrát víc Poláků a zbláznil se z toho svět?

Nezbláznil!

Tak proč by se měl zbláznit z nějaké Srebenice?“

Generál Mlátič smutně namítne: „A taky jsem dal našim ostřelovačům rozkaz, aby v Sarajevu stříleli po všem, co se tam pohne, třeba i po dětech, které jsou do školy.“

Prezident Beneš však hned vášnivě oponuje: „To je toho! No tak stříleli po všem, co se hnulo! Od toho jsou přece války, aby se v nich střílelo!

Co by to bylo za válku, kdyby se v ní nestřílelo, kdyby se v ní neumíralo?

Taková válka by nebyla žádnou válkou.

Ve válce se musí střílet, musí v ní umírat lidé, jinak by neměla smysl, jinak by nebyla pokračováním politiky jinými prostředky.

A čím větší masakr, tím líp, protože není nad to, když se lidí utrhnou z řetězu, na který jsou přivázání jak pes u boudy v době míru.

A lidi se potřebují občas utrhnout z řetězu, jinak docela otupí, promění se v poslušné stádo, a to je přesně to, o co Bruselu jde, udělat z lidí poslušné stádo, které se samo uváže na řetěz.

A každý civilista je v občanské válce potenciální živá síla nepřítele ve vlastním týlu, žádný slušný a poctivý velitel nemůže dovolit, aby měl ve svém týlu nepřítele, nechat si nepřítele v týlu, to je zločin, ne to, že tuto živou sílu zlikvidujete.

A pak, muž, který neznásilnil ženu nepřítele a vraha jeho vlasti není mužem, takový muž je teplouš, nic víc, to už platí od samého počátku veškerého lidstva!

A tím, že mu znásilnil ženu, zplnomocňuje nepřítele k tomu, aby jej nepřítel za to zabil.

To je přece docela obyčejná a přirozená eskalace válečnéého násilí, za kterou přece, generále, nemůžete. To by se všechny války mohly rovnou zrušit, kdyby za to měli vojevůdci nést trestněprávní zodpovědnost. “

Prezident Beneš rozčilením sotva dýchá, ale generál Mlátič s ním nesouhlasí, když řekne: „Já jsem válečný zločinec, vím to!“

Na to prezident Beneš divže nevyletí z kůže: „Neserte mě, generále, vy jste hovno válečný zločinec!

Já jsem zločinec, já ano!

Já etnicky vyčistil Sudety a hrdě se k tomu hlásím. Pro mě to doživotí, ke kterému mne havloidi jistě odsoudí, bude obrovskou satisfakcí, protože mi jen potvrdí, že jsem jednal správně, když jsem naše pohraničí zbavil germánského živlu.

Ale vy, generále, vy jste, ať klidně visím, jak Göring ve své norimberské celé, vy jste docela nevinný člověk.

Dobře, uznávám, že Srb Princip odrovnal Ferdinanda d’Este, tu habsburskou svini, a taky hraběnku Chotkovou.

Ale koho, jste proboha, odrovnal, vy, generále Mlátiči?“

Generál Mlátič však pevně řekne: „Nesu přímou odpovědnost za vraždění civilního obyvatelstva během jugoslávské války. To stačí k tomu, abych se cítil vinen.“

Prezident Beneš už to nevydrží a chytí generála Mlátiče za klopy vězeňského mundúru: „To, že se k tomu přiznáváte, to vůbec nic neznamená!

Slánský se taky ke všemu přiznal, ale nikdo mu to nevěřil ani za mák, ani ten soudce, co mu dal špagát.

Prostě vás k tomu donutili, to je celé!

Vsugerovali vám, že jste zločinec!

Podrobili vás waterboardingu a vy jste se přiznal k tomu, co jste neudělal.

Každý není Fučík, aby dokázal hrát se svými mučiteli sofistikovanou hru s fingovaným doznáním.

Ano, generále, já ve vaši vinu nevěřím ani trochu, vy jste nevinný člověk!

A já nedovolím, aby byl zkažen život nevinnému člověku.

Než by měli odsoudit vás, vezmu to na sebe. Přiznám se, že za ta zvěrstva v Jugošce můžu já. O jednu etnickou čistku víc, nebo míň, to už mne nezabije.

Hlavně, že budete zachráněn vy, nevinný člověk, generále!“

Generál Mlátič pokrčí rameny: „Dobře, ale když za to nemůžu já, tak kdo je potom tím vším vinný?“

Prezident Beneš jako by čekal jen na tuto otázku, vykřikne: „Kdo za to může? Germán přece, kdo jiný!“

„Germán?“ podiví se generál Mlátič.

„Ovšemže Germán! Germán nikdy nezapomíná!“ zvolá prezident Beneš a pokračuje, „pamatujete na Bělehrad ’76, na Panenkův dloubák?“

„Pamatuji, byl jsem přímo na stadiónu. Bylo to stejné, jako když jsme pak z minometů ostřelovali Sarajevo, nebo ještě dokonalejší.“ Odpoví generál Mlátič.

„Vidíte, a Germán si to taky pamatuje až doteď, doteď to nemůže překousnout, nestačí mu ani to, že nám to vrátil o dvacet let později v Anglii, respektive, že to naši na Havlův přímý nátlak museli Germánům pustit.

Germán se musí mstít a mstít, protože není na světě mstivějšího tvora než Germána.

A víte, jak se nám za to mstí?

Že prodává v Lidlu ty nejhnusnější šunty v akcích za takovou, ovšemže dumpingovou, cenu, že nám, Čechům, nezbývá nic jiného než ty šunty kupovat a živit se jimi. A Mutti Merkel si každé ráno vyžaduje na svůj stůl reklamní letáky Lidlu z protektorátu, aby sama zkontrolovala, jestli jsou ty šunty v akci pro nás dost levné, abychom si jich museli koupit co nejvíc.

A jestli se nám mstí Germán za Panenkův dloubák, jak by se pak nemstil Srbům za to, že zabírali a zabírají Turkům místo na německém trhu práce, aha?!“

Na to už ale generál Mlátič nestačí nic říct, protože do cely vejde neurvalý dozorce. Mezi dozorcem a prezidentem Benešem proběhne následující krátký rozhovor.

„Proč jste nám neřekl, že už jste dávno mrtvý?“ oboří se dozorce na Beneše.

„Poslušně hlásím, že jsem to neřekl nikomu, protože se mne ani na to nikdo neptal,“ zasalutuje prezident Beneš a pokračuje týmž tónem, „poslušně hlásím, že ti pánové, co mě vyslýchali, se ptali jen na to, zda jsem prezident Beneš a zda jsem se narodil v Kožlanech na Plzeňsku v rodině rolníka jako nejmladší dítě.

Kdyby se bývali byli zeptali i na to, zda už jsem mrtvý, tak bych řekl, že jsem mrtvý, protože je to pravda.

Ale oni se na to neptali, tak jsem jim to neřekl, protože takový úřední výslech, to je moc vážná věc, takže vyslýchaný by měl odpovídat jen na to, na co se ho ptají, aby se to zbytečně nezamotávalo a nakonec nebyli z toho všichni tumpachoví tak, že by se výslech musel začít znova od začátku a třeba ti, co vyslýchají, zrovna náramně pospíchají domů.

To máte stejný, jako když se ptali Slánskýho: ,Zabil jste Švermu?!‘

,Na smrti soudruha Švermy nenesu žádnou vinu‘ odpověděl Slánský.

,Odpovídejte jen na to, na co se vás ptáme!‘ rozčílili se ti pánové, co Slánského vyslýchali, jednu mu vrazili a zeptali se ho znova, jestli zabil Švermu.

A on jim zase odpověděl, že na smrti soudruha Švermy nenese žádnou vinu, ačkoliv se ho ptali jen na to, jestli Švermu zabil, a tak to šlo celou noc, takže se ti pánové dostali domů až někdy nad ránem.

Proto jsem odpovídal jen na to, na co se mne ti pánové z NATO ptali, aby se to zbytečně nekomplikovalo.

„U Alláha, držte hubu! Vy tady nemáte, co dělat, vy už máte být dávno pekle!“ zařve dozorce, vytáhne Beneše z cely, načež se generál Mlátič ocitne opět o samotě i se svou vinou, ve kterou, nešťastník jeden, pořád ještě věří.

Námět převzat z článku pana L. Větvičky „Hovory s generalem Mladičem“