Hospodin je zdrojem veškerého zla na tomto světě

Já vím, něco v tom duchu tvrdil i Ivan Karamazov. Ale stejně jsem jenom totální pitomec, který jen totálně nepochopil Starý zákon

            Trvalo téměř tři hodiny, než jsem se minule vyzpovídal ze všech svých hříchů za právě uplynulý měsíc, přičemž další půlhodinu zabraly projevy mé lítosti, samotné rozhřešení pak zabralo další celou minutu.

            Sotva jsme tak po více než třech a půl hodině však vyšli ze zpovědnice, brzy blahoslavený kardinál Beran ke mně přistoupil a bez okolků řekl: „Potřebuji s vámi mluvit v jedné, řekněme osobní záležitosti. Spěchá to, mohli bychom si promluvit hned teď?“

            „Proč ne?“ řekl jsem se a dodal, „snad ne pochyby, Vaše Eminence?“

            „Jak se to vezme,“ řekl brzy blahoslavený kardinál Beran a jeho zkormoucený obličej mluvil za vše.

            „Ajajaj!“ řekl jsem soucitně a ukázal na zpovědnici, „na vás si, Vaše Eminence, čas vždy udělám. Posaďme se do zpovědnice, uděláme si tam pohodlí.“

            „Ano, uděláme si tam pohodlí,“ přikývl brzy blahoslavený kardinál Beran a, sotva jsme se uvelebili, spustil, „zdá se mi, že se z Boha, teď, kdy jsme změnili Otčenáš, stal náramný lajdák!“

            „To vás trápí, Vaše Eminence, že se stal z boha, když se změnil Otčenáš, náramný lajdák?“ zeptal jsem.

            „Ano. Tedy vlastně ne, tedy samozřejmě, že mě to trápí, že se z boha stal náramný lajdák, ale ještě víc mne trápí otázka, nebyl-li bůh lajdákem vlastně vždy,“ řekl brzy blahoslavený kardinál Beran.

            „Nevím, kam míříte, Vaše Eminence,“ odpověděl jsem.

            „Hned vám to vysvětlím.

            Hned!“ odpověděl brzy blahoslavený kardinál, ale pak dvě minuty mlčel, a teprve potom promluvil, „jistě jste slyšel o těch hrůzných případech, které se nyní staly.

            Palestinec znásilnil sedmileté židovské děvčátko, když si předtím získal jeho důvěru, ne-li lásku, drobnými dárky a sladkostmi, které jí dával po dobu několika měsíců, aby ji pak během chvilky znásilnil. Samozřejmě u Palestince nás sotva něco takového překvapí, nebo snad jen leda to, že jí dával po několik měsíců dárky místo toho, aby ji znásilnil hned.

            Druhý otřesný případ se ovšem stal v katolickém Polsku. Dvaadvacetiletý, zcela jistě pokřtěný,mladík tam brutálně zavraždil desetiletou dívku, protože smilnil s její matkou, tedy s ženou o několik let starší než on, a dívka mu v tom překážela.

            ,Jak je to možné?

            Jak to mohl milující bůh dopustit!?“ zvolal jsem, zhrozen nad ohavností a zvrhlostí jednoho i druhého činu.

            Byl bych ovšem samozřejmě špatný kardinál, kdybych z toho boha nedokázal vyvinit tím, že všechno svedu na Ďábla a na svobodnou vůli, kterou milující bůh, samozřejmě v dobré víře, lidem dal.

            My, křesťané tak obvykle ospravedlňujeme boha, že všechno zlo svádíme na Ďábla a na svobodnou vůli.

            Milující bůh dal lidem možnost svobodné volby a je jen na nich, jak se rozhodnou.

            Rozhodnou-li se ovšem pro zlo, tedy pro Ďábla, nikoliv pro boha, který je dobrem, pak budou, ovšemže právem zatraceni,´ nedopustíme my, křesťané, aby byl bůh viněn z jakéhokoliv zla.

            Podle toho si tedy mohl onen Palestinec svobodně vybrat, zda tu dívenku znásilní, či nikoliv, a ponechme teď stranou, že je nepokřtěný muslim, a tedy slouží Ďáblu od samotného svého početí, a stejně tak dal bůh tuto možnost i onomu polskému katolíkovi, aby se svobodně rozhodl, zda tu dívku zavraždí, protože mu překáží ve smilstvu, či toho smilstva zanechá, zajde si do kostela, vyzpovídá se hezky z toho, a bude mu vše odpuštěno.

            Tak jsem si to vysvětlil i já, totiž, že bůh je v tom nevinně, že za to nemůže.

            Ale pak mne to napadlo!

            Totiž napadlo mne, proč tutéž možnost svobodné volby nedal i oněm dívkám!?

            Musel totiž vědět, při své vševědoucnosti, co se chystá, i jak to skončí, přesto neudělal nic, aby ty dívky zachránil před muži, kteří museli podlehnout pokoušení Ďábla!

            Místo toho, aby zachránil nevinné děti, nechal dokonat chlípné a zvrhlé muže, nehledě na to, že jedno z nich bylo palestinské prase, jejich hrůzné činy, a je přece jedno, jestli je k tomu jen svedl Ďábel, protože nenašli v sobě dost síly, zvláště pak onen katolík, Ďáblovi vzdorovat!

            V tomto směru musel být odpovědný za to, co se stalo, přeci bůh, až do poslední chvíle mohl ty dívky přece zachránit, třeba i zázrakem!

            Když jde o Wojtylovo svatořečení, tak bůh zázraky nešetří, ale když jde o život nevinných dívek, tak je na zázraky skoupý!

            Samozřejmě jsem cítil, že se jako katolík, nota bene, jako kardinál dostávám na led mnohem tenčí než je samotná hostie.

            Ale co jsem měl dělat?

            Jak jsem mohl ospravedlnit a vysvětlit to, že bůh nechal zvítězit Ďábla, a nechal ho zvítězit tak, že jedna dívka, navíc z vyvoleného národa, byla znásilněna machometánem a druhá rovnou zavražděna katolíkem?

            A pak mne to napadlo.

            Totiž, že i Ďábla musel stvořit bůh, a musel ho stvořit k obrazu svému!

            Bůh, jak známo, je nestvořený Stvořitel, jedině bůh může existovat a být nestvořen, všechno ostatní, co existuje, musí být stvořeno bohem.

Ďábel je buď stvořený bohem, anebo, pokud je nestvořený, musí to být sám bůh!

A toto poznání mě vrhlo do skutečného, protože katolického pekla!

,Jak mohl milosrdný bůh stvořit Ďábla, který rozsévá na zemi zlo s plným vědomím boha!´ sténal jsem pekelnými mukami, protože nakonec jsem došel tam, kam jsem musel dojít, totiž k tomu, že Ďábel je sám bůh, a že je to tedy bůh, kdo je zdrojem veškerého zla na zemi, nikoliv nějaký Ďábel, který zneužívá toho, že se lidé mohou svobodně rozhodnout.

Ano, vážený pane, my křesťané nevzýváme boha, to by musel mít úplně jiné parametry, my křesťané vzýváme docela obyčejného démona, smrad, jenž vzlíná ze smrduté žumpy židovského a arabského, respektive muslimského podvědomí, protože korán není nic než jen další starozákonní kniha.

Ano, Jahve, Hospodin, Alláh, či jak chcete, není nic než jen perverzní démon, který se vyžívá v násilí, démon perfidního šílenství, které straší v hlavách všech, ať už židovských či muslimských proroků, které straší v hlavách Židů i všech muslimů, a které straší i v hlavách nás, křesťanů.

Samozřejmě, že my křesťané si nepřiznáme, že věříme v hnusného démona, a ne v boha. Nepřiznáme si to jen ze zbabělého strachu, protože co by bylo pak, kdyby ten, v koho věříme, nebyl skutečně bůh, co by bylo s naší spásou, s naším životem věčným v blaženosti?

Proto raději, z této zbabělosti, věříme, že tento lokální démon, jehož největším nepřítelem je jiný lokální démon Baal, kterého k smrti nenávidí, je skutečný bůh!

Jak můžeme být takoví blbci?

Muslimové jsou blbci od přirozenosti, že věří v Alláha, ale my blbci nejsme, a přece jsme na tom stejně jako muslimové, přece vzýváme téhož démona, tutéž zrůdu a jeho svaté knihy!

Nedovedu si to vysvětlit jinak než jen oním strachem. Ale ať chceme, či nechceme, stejně se jednou ocitneme na prahu nekonečného prostoru, kde budeme zoufale sami tváří v tvář skutečnému bohu, to jest, naprosté nicotě, nestvořené a přece existující, a co nám pomůže, že jsme vzývali a uctívali nějakého démona, který vládne tomuto světu plnému zla?

A co pak!?

Co pak!?

Řekněte mi, prosím, co vy si o tom myslíte?“

Nebýt mřížky ve zpovědnici, brzy blahoslavený kardinál Beran by se na mne nejspíše vrhl, zoufale mě chytiv za klopy mého světlého letního saka, aby se držel alespoň něčeho pevného.

„Co si o tom myslím?“ řekl jsem a pokračoval, „abych pravdu řekl, ne zcela chápu, co mi tím vším chcete vlastně říct.

Že bůh je sám Ďábel, a Ďábel je sám bůh?

Že milující bůh je v lepším případě jen naše zbožné přání, v horším případě sebeklam, protože takové svině jako jsou lidé, a ví se přece, že v kostele v první řadě sedávají většinou ti největší darebáci, může milovat zase jen svině?

Že všechno zlo je jen dílem Hospodina, či Alláha, což je jedno a to samé?

Ano, nechápu, co mi tím vlastně chcete říct, čímž však nechci říct, že jste pitomec, který pochopil špatně Starý zákon, a proto tvrdí, že i korán je starozákonní knihou.

Jisto však je, že před několika staletími by vás za to právě tento Ďábel, tedy Hospodin, nechal upálit, označuje vás shodou okolností právě za Ďábla. Dnes ovšem tento Ďábel bude jen ústy P. Hájka a M. Semína na vás kydat špínu a odsuzovat vás k věčnému zatracení a pekelným mukám, což je přece jen o fous lepší, než kdyby výše zmiňovaní nebyli křesťany, ale muslimy.

Já ovšem taky z toho nevyváznu jen tak lehce. Mnozí, např. pan Ráž, mne označí za pitomce a příležitostný varhaník Standa Novák mne rovnou označí za všeználka a pozéra.

Ale co už, vypovídat jste se musel, Vaše Eminence, a já si Vás vždy rád poslechnu, už jen proto, že jste mi dal rozhřešení. Ostatně něco mi říká, že se tady brzy zase potkáme, hřešit lze přece jen i myšlenkou, a to je, aspoň v mém případě ajn cvajn.“

Nu, nemýlil jsem se.

Jsem právě na cestě do zpovědnice, kde už mne čeká brzy blahoslavený kardinál Beran. Kněžského svěcení ho zatím nezbavili, všechno mu hezky vyklopím a zase budu čistý jako lilie!