Homosexuálové chtějí naše děti, neomarxistická hydra vítězí!

První homosexuálové se už těší na miminko. Dá se předpokládat, že brzy se vynoří stovky ne-li desetitisíce registrovaných párů, které budou adaptovat děti, jež stát kvůli tomu odebere „nezpůsobilým“ rodičům z „tradičních“ rodin

            Tuhle se ke mně na našem maškarním farním plese o přestávce přitočila maska Ďábla převlečeného za svatého otce a říká mi sytým basem: „Všimli jste si, velebný a důstojný pane, že jeden z vašich farníků, o jehož duši pečujete, je prorok?“

            „Opravdu?“ podivil jsem se, protože o ničem takovém mi nebylo nic známo.

            „Ano, zvěstuje konec světa. Ostatně můžete se přesvědčit sám. Stojí tamhle v rohu,“ pokynula maska do jednoho z rohu zrcadlového sálu našeho pastoračního centra, kde se maškarní ples konal.

            A vskutku jsem tam spatřil hlouček všelijakých masek, které se tam mezi tancem neobčerstvovaly, nýbrž evidentně čemusi naslouchaly. Nenápadně jsem se přikradl a vmísil mezi posluchače, kteří obklopovali onoho našeho farního proroka. Hned jsem vytušil o koho se jedná, ačkoliv jeho tvář zdrobila škraboška ne nepodobná sv. Matce Tereze, za kterou byl maskován, ovšem v poněkud zkarikované podobě.

            Napjal jsem své velebné a důstojné uši, které už vyslechly tolik hříchů, skrze které jsem nahlédl do těch nejzazších koutů lidské duše, a zaposlouchal se do prorokových slov.

            „Bůh to tak nenechá!“ hlásal onen prorok, zatímco ostatní mu mlčky, ne bez určité dychtivosti, naslouchali, „a potrestá ty, kteří svým hříchem poskvrnili Kristovu oběť, kteří svou zvráceností a nepěkným příkladem svého života vzývají samotného Ďábla nám přímo před očima a tím vystavují nebezpečí i naše bohabojné duše!

            Bůh tomu dosud nečinně přihlíží, neboť jeho láska k nám lidem je nekonečná.

            Ale jednoho dne se v našem bohu cosi vzbouří a bůh se rozhněvá, plodem jeho lásky k lidem stane se spravedlivý hněv.

            ,Proto jsem člověka nestvořil jako muže a ženu z muže, takže v každém muži je obsažena žena (to jest žebro) a v každé ženě muž (to jest ono žebro, ze kterého byla stvořena), aby muž miloval muže!‘ vykřikne rozhněvaně bůh na svém nebeském trůnu, patře na neřest, jež rozbujela se na zemi, ,ne proto jsem člověka nestvořil, aby muž miloval muže čistou láskou, aby jej zahrnoval něžnostmi, aby jej doprovázel v dobrém i zlém na cestě životem!

            Je nepřípustné, aby muž nalézal štěstí ve svazku s mužem, aby v muži nalézal svého životního partnera!

            Ne, proto jsem člověka nestvořil, aby dva muži (natož pak ženy!), stavěli na odiv svou lásku, aby se pyšně chlubili svým štěstím v době, kdy tradiční rodina rozpadá se pod rukama, drolí se, hroutí se k zemi jako babylonská věž!

            Ne, proto jsem nestvořil člověka, aby dva muži, již se milují, pokoušeli se vytvářet láskyplné prostředí pro děti, které neměly být počaté, a které přesto, nepotracené, přišly nemilované na svět!

            Ne, proto jsem člověka nestvořil, nevdechl jsem do něj život, nepřikázal mu, aby se množil stejně tak, jako všechna polní zvěř!

            Mohl jsem přece stvořit všechny lidi naráz, rozmnožit je nepohlavní cestou, mohl jsem je hned uvést do života věčného, ale já jim dal okusit jablko poznání, aby aspoň něco z toho života měli.

            Ale aby dva muži byli spolu šťastní, a aby se toto jejich sobecké štěstí násobilo péči o dítě, které je jejich jen de iure, nikoliv de facto, to už je příliš!‘

            Tak se rozhněvá bůh a jeho hněv bude strašlivý!

            Kajme se, konec světa přichází!

            Církev svatá změnila se v babylonskou nevěstku, neboť je prolezlá homosexuály.

            Tito homosexuálové se veřejně prohlašují za katolíky, ačkoliv ve skutečnosti pravými katolíky nikdy nemohou být. Vetřeli se do církve svaté, chtějí ji ovládnout, chtějí jí vnutit svůj diskurs!

            Církev, ve které jsou homosexuálové, nemůže být nikdy církví svatou!

            Svět, ve kterém jsou už jen šťastní muži, již svým soužitím, svým štěstím veřejně parodují tradiční rodinu, je světem, který si nezaslouží nic jiného než jen konec!

            Modleme se za tento konec, neboť on bude pro nás, Kristovy věrné, vysvobozením, on bude pro nás spásou a vykoupením, neboť my jediní jsme ti spravedliví!

Přijď, pane Ježíši, co nejdřív, a vezmi nás do svého království!“

Tímto prosebným výkřikem skončilo se ono proroctví našeho farního proroka.

Cítil jsem, že bych měl k tomu jako duchovní osoba něco říct.

Pronést pár obligátních slov o boží lásce, trochu otupit ostří oněch slov ve prospěch všeobecné křesťanské lásky k bližnímu, připomenout, že každému, kdo toho lituje a kdo se kaje, mohou být jeho hříchy odpuštěny. Prostě cítil jsem, že bych měl v tuto chvíli vystoupit jako duchovní, a ovšem i církevní autorita, a to i za cenu toho, že se budu muset předčasně demaskovat, čímž ovšem ztratí náš maškarní farní ples na půvabu.

Ale nic jsem už neřekl, protože v tu chvíli se rozehrála opět hudba a všechny masky se daly rázem do vířivého tance. Mne samotného se zmocnila jakási orientální kráska v burce a tančila se mnou tak divoce, až se mi z toho začala točit hlava. Chtěl jsem se z jejího objetí vyprostit, na chvíli si odpočinout.

Ale nešlo to. Držela mně pevně, jako v kleštích, tančíc stále vášnivěji a divočeji. Hudba pořád hrála, už se mi dělaly mžitky před očima. Zahlédl jsem divoce se šklebícího Ďábla v masce svatého otce, jak se kroutí v bocích v rytmu divoké hudby. Ale pak všechno najednou zmizelo, protože začali hrát ploužák, byl jsem najednou jen já a ta kráska v burce.

Čas se zhroutil do sebe, zdálo se, že ploužák proměnil se v život věčný.

Tu se ve mně cosi vzbouřilo, stejně jako v bohu jednoho dne. Snad to byla touha po životě, ale ne tom věčném, po životě skutečném. Napjal jsem všechny své síly a částečně se osvobodil se sevření orientální krásky.

„Kdo jsi, tajemná svůdnice!?“ zvolal jsem a volnýma rukama strhl, byť to tak trochu bylo proti pravidlům maškarního plesu, z orientálky její burku.

„Nepoznal jsi mne podle mého dechu, podle tlukotu mého srdce? Tak už teď víš, kdo jsem?!“ řekla ta osoba, jež se pod maskou skrývala a ve mně by se tu v chvíli krve nedořezal, protože hleděl jsem na jemnou tvář Pána Našeho, jež byla orámována rusým, jemně zkadeřeným, jako by panenským plnovousem...