Hnus

Jsou chvíle, kdy pociťujete doslova nepřekonatelný hnus a to i přesto, že byste měli toho, kdo se vám takto hnusí, milovat přinejmenším jako sebe sama

Potloukal jsem se po našem ne zrovna malém kraji a navštěvoval známé v jejich domech, nechal se od nich hostit čajem, živě se zapojoval do družných rozhovorů a bylo-li třeba, dával jsem laskavé svolení k tomu, aby mi někdo z hostitelů něco, většinou útržek nějakého motivu, zahrál na housle či na klavír.

Tak jsem se ocitl i manželů V. Jejich statek již byl poněkud odlehlejší a tak jsem se nimi viděl naposled před několika měsíci, na sklonku loňského podzimu, v ten čas bylo již takřka veškeré listí ze stromů opadané a vytrvalé, mnohdy až několikahodinové deště neúprosně bičovaly poutníky, kteří se v blátě a dešti plahočili za svými mnohdy nahlas nevyřčenými cíli.

„Už jsme mysleli, že přijdete rovnou až na Velikonoce, když jste se pořád neukazoval!“ přivítal mě statkář V. a dobrácky potáhl ze své vodní dýmky.

„Velikonoce jen tak brzy nebudou, vždyť máme před sebou ještě celý půst,“ odvětil jsem.

„Tento půst je nejkrásnější období roku. Mám jej ještě raději než advent. Hlad, abych tak řekla, zjemňuje lidské charaktery. Hnedle jsem citlivější a pozornější k lidem svém okolí,“

„Ano, tento půst, to je náramná věc. Vidím to sám na sobě. Potkám žebráka a dám mu dvojnásobek toho, co jindy.

,Tu máš, vezmi si a pracuj sám na sobě, obnovuj v tento postní čas svou víru v Boha, ať je pevná. Ale pamatuj, člověče, co je bez chvění není pevné!' řeknu mu a mám radost, že jsem mu dal dvakrát tolik,“ dávám statkářce V. za pravdu.

„Ano, ano, tak to je,“ přikyvuje statkář V. a ptá se mě, „strávíte u nás celý půst?“

„Moc vás prosím!“ začne mne prosit statkářka V. A dodá, „manžel vám ukáže loď, kterou postavil.“

„Ano, už bude téměř hotová, zbývá mi jen přetřít barvou takový docela malý škrábenec na kýlu,“ přikývne statkář V.

„Měří deset metrů,“ zvolá nadšeně statkářka V.

„Ale ano, proč bych nezůstal? Bude-li se podávat toliko jedno jídlo denně, jak se sluší a patří o půstu,“ řeknu.

„Slibuji, že bude!“ slíbí statkářka V.

„No nic. Musím se ještě natřít ten kýl,“ řekne statkář V. A nechá mne se statkářkou V. o samotě.

„Máte nový bičík?“ řeknu a ukážu na bičík, který leží na stole.

„Ano, ten starý jsem zlomila,“ přikývne statkářka V.

„Neposlouchal vás kůň? Nebo houser?“ vyzvídám.

„Ne, kdepak, koně jsou poslušní. A houseři taky. Zlomila jsem ho o manžela,“ vysvětlí mi statkářka V. a řekne, „tak už tady máme zase jaro.“

„Ano, jaro je tedy. Všechno se probouzí k životu, na řekách praskají ledy, brzy už budou všude hučet jarní vody,“ nadšeně přikývnu, ale pak se zarazím, „jen se bojím, aby na Velký pátek, doslova na sklonku půstu, když už je, takříkajíc, vidět světlo na konci temné hmoty, nebyla jaderná válka. Světlo bychom sice uviděli, ale úplně jiné.“

Statkářka V. zpozorní, upřeně se na mě podívá a řekne s důrazem na každou slavbiku: „Vy se bojíte jaderné války?“

„A vy ne? Co je to za otázku?“ podivil jsem se té nesmyslné otázce.

„Já se jaderné války nebojím! A už vůbec ne na Velký pátek!“ vykřikne nadšeně statkářka V.

„Proboha, co to říkáte! Vždyť Veliký Pátek už za čtyřicet dní, vlastně ani ne za čtyřicet dní, co by nám zbývalo do jaderné války!“ vykřiknu zase já, ale zděšeně.

„Ježíš byl taky čtyřicet dní na poušti! Jako my zrovna teď! Nevidíte tu poušť všude kolem? Čtyřicet dní budeme na poušti a pak přijde konec. Na Velký pátek! Já se tak těším!“ jásá statkářka V.

„Jak se můžete těšit na konec, proboha!“ děsím se toho, co slyším víc a víc.

„A proč bych se nemohla těšit na konec? Na co jiného se mám těšit než na konec?“ najednou zvážní a přiblíží svůj obličej k mému, „náš konec je neodvratný, proto se musíme na něj těšit! Ježíš se taky těšil na svůj konec, musel se těšit, protože by jinak nebyl Kristus! Musel se těšit na svůj konec, protože to všechno dělal z lásky k nám lidem a ten konec, to bylo vyvrcholení Jeho lásky k nám lidem!

Říkám vám, nebylo v tu chvíli šťastnějšího člověka v celém Jeruzalémě než Ježíše, který kráčel na Golgotu!

Veliký Pátek je nejradostnější den v celém roce!

Pokud následujeme Ježíše, musíme se taky na Velký pátek radovat!

A z čeho víc se můžeme radovat na Velký pátek než z jaderné války, protože jaderná válka je taky konec!

Všechno bude pohlceno nesmírným světlem, neboť Bůh řekne: ,Budiž světlo!'

A bude světlo!

Boží světlo, oslnivé světlo, vše spalující světlo!

Na Velký pátek bude jaderná válka a na bílou sobotu bude ticho.

Ticho Božího království, všemohoucí ticho!

A pak v neděli vstaneme z mrtvých!

Představte si to, už za čtyřicet dní vstaneme z mrtvých!

Máte rád zmrtvýchvstání?“

Obličej statkářky V. se dotýká téměř mého, ba dokonce její vlnité vlasy mě šimrají na čele, jako bychom se byli snad líbali. Uskočím jako uštknutý.

„Co mi říkáte? Takový hnus! Jaderná válka na Velký pátek, ticho Božího království na Bílou sobotu, zmrtvýchvstání v Neděli zmrtvýchvstání!

Já nechci vstávat z mrtvých, já chci žít! Mám rekreační nemovitost na Sardinii, každé léto tam jezdím, nechci, aby byl konec, ani trochu!“ vykřiknu a pak strnu hrůzou, „už vím, koho mi připomínáte! Připomínáte mi Lízu! Ano, Lízu Chochlakovovou z Bratrů Karamazových! Vy jste postava jak od Dostojevského! Ježíš radostně kráčející na Golgotu, na Velký pátek jaderná válka, v neděli zmrtvýchvstání!

Štítím se vás, fuj takový hnus!“

Ztěžka dýchám, čelo mám orosené. Dveře se otevírají, do parádního pokoje, kde se to celé odehrává vchází statkář V.

„Tak mám to hotovo, můžete se jít na ni podívat,“ oznamuje bodře statkář V.

„Ne, děkuji. Musím v nějaké naléhavé věci nečekaně odjet. Rozmyslel jsem si to, nebudu tady u vás celý půst až do Velikonoc, promiňte,“ sbírám se k odchodu.

„To nám nemůžete udělat! O půstu nesmí host z domu, protože to by z domu odešel i Bůh,“ oponuje statkář V. a chvatně připomíná, „určitě vám nebudeme dávat víc jak jedno jídlo denně, nebojte se. Sami půst přísně dodržujeme.“

„Ne, děkuji, opravdu musím pryč. Je to naprosto neodkladná záležitost,“ řeknu a jdu ke dveřím.

Statkáři V. se nahrne krev do tváře.

„Tak ty se chceš prát?!“ vykřikne.

„Ne, nechci se prát!“ a snažím se co nejrychleji dostat ke dveřím.

Ale statkář V. Mi zastoupí cestu.

„Tak proč odmítáš naše pohostinství?“ vybafne na mě.

„Ale já přece nic neodmítám,“ snažím se jej uklidnit.

„Kecy! Odmítáš! A žena se na tě tolik těšila, celou zimu nemluvila o ničem jiném než o tom, že ti ukáže naši loď. Nikam nepůjdeš! Říkám ti, nikam nepůjdeš!“ statkář V. Se ožene svojí pěstí, kterou mne zasáhne rovnou do spánku.

Klesám na zem, rovnou k nohám statkářky V. Vidím, že jsou chlupaté. Jsou chlupaté a pak už nic.