Hlupákovo peklo v tiché čajovně

Jsem hlupák, a proto se nemohu, než jen chlubit svou hloupostí. Ale to vy už přece dávno víte, takže byste mi snad mohli popřát trochu toho duševního zdravíčka

            Říká se, že jsem byl kdysi úplně někým jiným.

            Já sám se na nic takového nepamatuji, mám pocit, že jsem byl vždy tím, kým jsem.

            Ale najde se dost lidí, sdostatek vážených a čestných, takže o jejich pravdomluvnosti nelze ani v nejmenším pochybovat, kteří jsou ochotní odpřísáhnout, že se právě v tomto náramně mýlím, že jsem nebyl vždy tím, kým jsem.

            „Vypadal jste úplně jinak, než vypadáte teď,“ tvrdí docela vážně, hledíce mi do očí, „vskutku! Měl jste jinou tvář, jiné vlasy, i jinou postavu než teď. I vaše chůze byla docela jiná a hlas?

            Hlas jste měl taky jiný.

            Slova, které jste tím hlasem říkal, neměla s těmi slovy, co říkáte nyní, takřka nic společného.

            Z toho jde usoudit, že i vaše myšlenky musely, a taky že i byly, úplně jiné.

            Hodně jste se změnil, takřka k nepoznání, ale my vás přesto poznáváme.

            Určitě jste to vy!“

            Nemohu brát jejich slova na lehkou váhu, říkají-li to všechno s takovou upřímností a vážností. Kdyby to řekli jednou, dvakrát, mohl by to být snad šprým.

            Ale tvrdí-li to neustále, byl by i pro ně tento šprým, snad jakkoliv zprvu opravdu velmi povedený, po nějakém čase úmornou a vysilující záležitostí, měli-li by se přede mnou takto neustále přetvařovat.

A pak, je třeba uvážit ještě jednu, evidentně nikoliv nepodstatnou věc. Někteří z těchto lidí, kterých není zrovna málo, se navzájem neznají, tím jsem si jistý, a nemohli se tedy všichni domluvit, že si ze mne takto vystřelí.

Přesto však, vždy když mně někdo něco takového řekne, se proti tomu ohradím, snad i trochu netaktně, neboť by se to dalo chápat i tak, že dotyčné osobě, jež mi sděluje tuto pro mne evidentně dosti podstatnou věc, tak docela nevěřím, a tedy se to dá chápat i tak, že ji považuji za lháře.

„Víte to jistě? Nepletete se? Abych se vám přiznal, nevím nic o tom, že bych vůbec kdy někým úplně jiným,“ řeknu co nejvstřícnějším tónem.

Dotyčná osoba se na mně důkladně zadívá, chvíli mne pečlivě zkoumá.

„Ne, kdepak, jste to docela jistě vy, i když vypadáte úplně jinak,“ řekne jistě, mnohdy se soucitným úsměvem, pak ztiší hlas a důvěrně mi doporučí, „poslyšte, neberte si to osobně, ale možná byste měl navštívit psychiatra, pochybujete-li takto o sobě samotném.

Není přece možné, abyste byl někým jiným a přitom o tom lautr nic nevěděl, jste-li zcela při smyslech.“

Kdyby to byl přese všechno přece jen žert, byl by to v tuto chvíli žert již příliš krutý, aby se jím mohl slušný a poctivý člověk bavit, aby z něj měl tu čistou a nezkalenou radost, jakou má například dítě, když vybafne zpoza rohu na svého netušícího kamaráda, jenž úlekem vyjekne.

Co však vypadá u dětí roztomile, protože je to docela přirozené, sám jsem jistě jako dítě takto na někoho taky vybafl, to by bylo u dospělého člověka nepochybně známkou zvrácenosti.

Dá se chápat, například když dítě postupně utrhne nějakému hmyzu všechny jeho nožky a cítí přitom nanejvýš příjemné šimrání.

To není krutost, jen zvědavost, jež součástí vývojového stádia, kterým je nutno projít, aby bylo dosaženo jisté rozumové úrovně. Vždyť i ti největší humanisté či skuteční lidští veleduchové nepochybně v dětství trhali hmyzu nožky, aby se pak stali předvojem všeho lidstva.

Ale proč by měl trhat nožky hmyzu dospělý člověk?

Proč by měl člověk na někoho vybafnout zpoza rohu a bavit se leknutím své nic netušící oběti?

Snad právě jen z čiré zvrácenosti.

Ale lidé, jejichž slušnost a poctivost je zřejmá, nemohou být přece lidmi zvrácenými, nemohou mne posílat k psychiatrovi jen z pouhého žertu, aby se něčím takovým pobavili.

Něco takového je kategoricky vyloučeno.

Ale jak to, že tedy nevím, že jsem byl kdysi úplně někým jiným?

Buď se mýlím já, nebo se mýlí všichni ti lidé.

Ale jak se může mýlit tolik lidí?

Přiznávám, že mne již několikrát napadlo, že všichni ti lidé, co mi to tvrdí do očí, jsou blázni, prostě šílenci.

Ovšem, toto vysvětlení se samo nabízí, lákavé a vábící mne svou logikou (neboť je nanejvýš logické) do blázince, protože co už jiného může být neklamný příznakem šílenství než to, myslí-li si člověk, že jedinou normální bytostí je toliko a pouze on, kdežto všichni ostatní jsou šílenci?

Ale proč by nemohli všichni zešílet, tvrdíce, že jsem byl kdysi úplně jiným?

Copak je to vůbec možné, aby byl člověk někdy někým jiným?

Vždyť i ten bůh je tím, kým je, je bohem za všech okolností.

„Zase ten bůh! Zase se mi plete do života, dělá mi ze života peklo!“ chytám se zoufale za hlavu, jako by mi třeštila strašlivou bolestí.

Sedím v tiché čajovně, můj výkřik působí jako rána palicí, kdosi nahlédne sklepním okénkem dovnitř, soucitně pokývá hlavou a zase zmizí.

„Budete si přát ještě magorák?“

„Ano, ještě magorák,“ přikývnu a když jej dostanu, rychle jej obrátím do sebe a hloupě se usměji, to je to jediné, co mi nedělá žádný problém...