Hitlerovské Německo okupovalo Českoskovensko plným právem, šlo o jeho bezpečnost!

Srovnáme-li dnešní situaci na Ukrajině s německou okupací českých zemí, pak nám nezbývá, než konstatovat, že Hitler jednal plně v souladu s principy kolektivní bezpečnosti a měl tedy na obsazení Československa plné právo!!!

            Dnešní situace okolo Ukrajiny a jejího vyzbrojování, kdy přes Slovensko jezdí denně desítky vlaků naložených tanky a podobnými werky, mi silně připomíná období mezi Vánocemi a Novým rokem v roce 1939.

            Právě tehdy jsem totiž navštívil emeritního československého prezidenta Edwarda Beneše v jeho domě, který se nalézal v jihozápadním Londýně. Tedy barák byl nic moc, celkem ošumělý, na několika jeho místech se dokonce loupala omítka, jediné, co bylo na úrovni, bylo anglické služebnictvo, jeho distingovaný přístup se mi velmi líbil.

            Bylo to, tuším, 28. prosince 1939 (Karel Gott byl na světě už více jak pět měsíců), když jsme seděli v obývacím pokoji u krbu. Beneš měl na sobě, vidím to, jako dnes, starý odřený župan, paní Hana pak květovanou zástěru. Řeč se vedla o přípravě jednohubek na Silvestra.

Mluvili jsme právě o tom, zda je lepší pokládat na rohlíkový podklad napřed salám a pak až sýr, nebo naopak, když se paní Hana zvedla, prohlásivši: „Klidně seďte dál, jdu služebnictvu pomoci s nádobím.“

Po odchodu paní Hany jsme se ještě chvíli skutečně bavili o jednohubkách, když náhle Edvard Beneš nápadně ztišil hlas, sděliv mi: „Teď, když tu není manželka, vám to můžu říct. Ona to totiž slyší velmi nerada a vždy mi pak za to dlouho hubuje.“

„Co mi chcete říct, doktore Beneši?“ zeptal jsem se pro změnu já.

„Chci vám jen, říct, že Hitler je gentleman, protože je docela v právu, když nás okupuje,“ zašeptal dr. Beneš.

„Cože, Hitler je v právu? To říkáte vy, který jste se zasloužil o stát? Nejste nemocen?“ byl jsem samozřejmě slovy emeritního prezidenta velmi pohoršen.

„Ne, nejsem vůbec nemocen. Jsem zcela při smyslech. Hitler je v právu, když nás obsadil. Hácha to taky ví, a proto vzal úřad prezidenta,“ řekl Beneš.

„Jak může být Hitler v právu? To nechápu!

Víte přece, co nedávno prohlásil poslanec Bryant: , Pořád tu byli Britové, kteří říkali, podívejte, vždyť v Sudetech žijí jen Němci. Takže ano, Adolfe Hitlere, je v pořádku, abyste si je vzal. Pak jsme samozřejmě pochopili, že Adolf Hitler chtěl celé Československo.‘

Vždyť je to stejné, jako bychom řekli, Putinovi, ať si vezme Donbas, když tam žijí Rusové, a pak se budeme divit, když si vezme celou Ukrajinu a najednou bude už Rusko definitivně obklíčené NATO, protože bude sousedit se Slovenskem, Maďarskem a Polskem, ani nebude vědět jak!

To přece nemyslíte vážně!“ apeloval jsem na Beneše.

Ale Beneš se jen lišácky usmál: „Právě jste klepl hřebíček na hlavičku, jak říká Gottwald v Moskvě, často si teď skajpujeme.“

„Jaký hřebíček na hlavičku?“ nechápal jsem.

„Říká vám něco pojem sféra vlivu?“ zeptal se mne Beneš.

„Jen velmi matně,“ přiznal jsem se a dodal, „jediné, co vlastně o tom vím, je to, že sféry vlivu existovaly vždy.“

„Přesně tak. Sféry vlivu existovaly vždy a o to je o co tady jde, o sféry vlivu,“ přikývl Beneš a pustil se do obšírného geopolitického výkladu, „existovaly samozřejmě vždy, avšak jejich dnešní chápání je opět produktem poválečného uspořádání, tedy především Versailleské konference, na které jsem ostatně velmi aktivně působil. Na této konferenci byla přijata většina dohod, které byly následujících cca 20 let vesměs dodržovány. Ke spokojenosti nebo nespokojenosti obyvatel zemí, kterých se týkaly, byly ovšem součástí kolektivní bezpečnosti, která zajišťovala mír v Evropě.

            A v tom je právě kámen úrazu!

S poválečným uspořádáním přišlo Německo o většinu svého vlivu a jeho sférou vlivu a zájmu se stalo toliko nejbližší pohraničí a země s německou menšinou, tedy Sudety. Jsem hluboce přesvědčen, že jádro dnešního konfliktu západu s Německem spočívá právě v tom, že mu byla upírána i tato zbylá doména a vlastně samotné právo mít jakoukoli svoji sféru vlivu, tím, že tato německá území připadla nám, tedy Československu.

Jenže co je to naše Československo?

Navzdory nedávným prohlášením prezidenta Masaryka o tisícileté historii Československa a československého národa, myslím, že se většina lidí, celkem vzácně, shodne na tom, že Československo je útvar s chatrnou identitou. Ale to není nic proti ničemu, národy vznikají v čase, máme tady právo národů na sebeurčení a tak také Čechoslováci mají jistě plné právo se, jako národ, definovat a svůj národ budovat.

Nicméně faktem je, že jde o území, které je na pásu kolem svých českých hranic obýváno převážně lidmi jazykově, etnicky, kulturně i nábožensky spřízněnými s Němci.

Ve vnitrozemí jde pak o lid historicky patřící k Rakousku–Uhersku, tedy opět o lid patřící historicky do německé sféry vlivu, žijící po staletí ve Svaté říši národa německého.

Do jaké sféry vlivu tedy Československo spadá?

Jeden člověk, se kterým vedu na dané téma spory, mi řekl, že Čechoslováci, ale i ostatní národy střední Evropy, mají plné právo si vybrat, jaké chtějí mít bezpečnostní záruky a v jakém civilizačním okruhu chtějí žít.

Je tedy jen na lidu těchto zemí, zda se připojí k Francii a Velké Británii, nebo ne.

To zní velmi rozumně.

Jakýsi lidový smysl pro spravedlnost člověku říká, že ano, takto by to mělo být.

,Akorát že vůbec!!‘, chce se mi říct okřídlenou větu youtubera Mikýře, (který by se mnou ale jinak určitě v ničem nesouhlasil).

Bohužel to totiž odporuje právě tomu principu kolektivní bezpečnosti, který postuluje, že nemůžete budovat své bezpečí na úkor bezpečí druhého, to jest v tomto případě. To se nám nemusí líbit, to ale dokázalo zajistit docela dlouhé období míru, jenže Západ tím, že stvořil Československo, obklíčil Německo ze všech stran, připravil ho o jeho tradiční sféru vlivu!

Americký politolog Zbigniew Brzezinski ve své knize Velká šachovnice rozvíjí ideu: ,Kdo chce ovládnout Evropu, musí ovládnout českou kotlinu!‘

A teď mi řekněte, jak to jde dohromady s německými zájmy?

Pro Německo je tedy Československo veledůležité jak z hlediska své bezpečnosti, tak z hlediska sféry vlivu a národních zájmů. Hledisko bezpečnosti jsme již probrali. Jde samozřejmě o to, že Německo nemůže dopustit, aby Československo bylo zázemím Západu, aby československé armádě veleli Francouzi, aby v něm byla letadla, která mohou za dvacet minut po svém vzlétnutí bombardovat Berlín.

 Z hlediska sféry vlivu je pro Německo Československo důležité proto, že v ní žije takové množství etnických Němců, které odpovídá menším evropským národům. To jsou lidé, kteří se po roce 1918 ocitli náhle v cizím státě. Jejich bezpečnost je tedy pro Němce zásadní a já se musím přiznat, že jakkoliv chápu Hitlerovy nároky jako problematické z hlediska mezinárodního práva, mám pro ně daleko větší pochopení, než pro přítomnost Francouzů či Britů, kteří vytvořili Československo právě za tímto účelem ponížení Německa.

Tak jako v roce 1918 Francouzi nemohli dopustit Němce v Alsasku, nemohou opustit zase Němci nepřátelskou armádu v Československu, byť i zde by se dalo říct, že jde o suverénní rozhodnutí československého lidu.

V obou případech se takové suverénní rozhodnutí dostává do kolize s principem kolektivní bezpečnosti a je přijato na úkor jiného národa. Proto je takové rozhodnutí zvráceno diplomacií, nebo silou. Sousloví suverénní rozhodnutí jsem dal v předešlé větě do uvozovek záměrně, protože přesně vystihuji, co si o suverénnosti  československého rozhodnutí o vlastním státu myslím jako přímý účastník konference ve Versailles, i z toho, co mi říkal Masaryk, jak leštil kliky v Bílém domě.

            Lze tedy chápat okupaci Československa jako německou agresi?

Nepochybně to tak mnozí chápou a snaží se to tak vykládat. Já to tak nevidím. Pro mě je to pochopitelné zajištění vlastní bezpečnosti v situaci, kdy Německo objektivně již nemá sílu na širší výboje, nad rámec hlídání svého zadního dvorku a přeshraničních lokalit s německým obyvatelstvem.

Spravedlnost v tom nehledejme, je to o přežití. Výboje a agrese mohou být vedeny ze dvou důvodů: Důvod mocenský (který má zajistit bezpečnost) a důvod kořistnický. Nynější válka má tedy ten první důvod. Naopak v Polsku nežili žádní Rusové, které bylo třeba chránit, ani nehrozí a vzhledem ke spojenecké smlouvě mezi Německem a Ruskem, které mají společného nepřítele na Západě, ani nehrozí, že bude území použito jako předpolí k útoku na Spojené státy. Proto obsazení Polska Sovětským Svazem (ale třeba i Karélie, či Pobaltí) považuji za válku vedenou tím druhým motivem.

A teď si dáme punč. Náš tuzemák to sice není, ale pít se to taky dá, když to moc neředíte vodou.“

Dali jsme si punč a náš hovor se stočil úplně jiným směrem, ostatně i paní Hana se vrátila zpátky, a z jejich rukou se linula nádherně citronová vůně saponátu na nádobí, takže jsem si chvilkami připadal jako byl bych někde ve slunném středomoří, třeba v Palestině a ne kdesi v jihozápadním zachmuřeném Londýně...

Tehdy mi dr. Beneš připadal jako blázen, když obhajoval Hitlera, ale dnes, po tolika letech, v souvislosti se situací na Ukrajině, musím přiznat, že to co mi tehdy řekl dr. Beneš, mělo skutečně hlavu a patu.

„Je zajímavé, jak jsou někteří lidé schopní glorifikovat Stalina za jeho nekompromisní postoj během druhé světové války, kdy bojoval proti Německu, jež udělalo svrchované rozhodnutí, a byl ochoten jít až do války, jen aby nebyli Němci v Moskvě. A za stejnou věc proklínají Hitlera. Inu Němci jsou v jejich očích sice nadlidé, kteří ovšem nemají stejná práva na svou říši, jež zde existovala po tisíciletí.

Pořád stejný mesianismus, jen stále v nových kabátcích od pyžama!