Havel náš zbrojní průmysl zlikvidoval, Zelenskyj náš zbrojní průmysl zase vzkřísil

Zbrojní průmysl byl kdysi, když jsme byli ještě suverénní, naši chloubou, československé tanky se vyvážely na nekonečných vlacích do celého světa. A je zásluhou Zelenského, buď mu za to sláva, že se našim zbrojařům náramně daří 

Dřív jsem to měl tak, že když někdo přede mnou kouřil doutník a popíjel k tomu irskou whisky, dělalo se mi z toho natolik nevolno, že musel jsem až zvracet.

„Promiňte, ale je mi špatně. Asi budu zvracet…,“ zablekotal jsem a pelášil pryč, abych svými zvratky nevyznamenal všechny přítomné zrovna tak, jako kdysi, ještě předtím než Západ napadl Rusko, vyznamenal Putin Jaromíra Nohavicu cenou pojmenovanou po druhém největším básníkovi, za jehož četbu se nyní vyhazuje jak ze škol, tak ze zaměstnání, totiž Puškina (i když já osobně považuji za druhého největšího básníka Tutčeva, ale budiž).

Tak tomu bývávalo dřív, ale teď už je tomu jinak!

Teď už sám potahuji z masívního doutníku a popíjím k tomu irskou whisky z hořčičné sklenice.

Ale kdyby jen to!

Nepopíjím totiž jen irskou whisky, ale i dominikánský rum.

Jedna sklenice irské whisky, jedna sklenice dominikánského rumu, pak zase sklenice irské whisky a tak pořád dokola. A řeknu vám lidi, neexistuje na světě nic příjemnějšího, než mít zapálený doutník a popíjet k tomu irskou whisky a dominikánský rum!

Jak mi z toho mohlo být dřív špatně?

Z takové dobroty!

Doutník, z kterého potahuji jsem si ovšemže nekoupil. Stejně ani tak irskou whisky a dominikánský rum. Tím vším mě častuje jeden náš český zbrojař, jehož jméno z pochopitelných důvodů uvádět nebude, i když i mnozí jistě domyslí, o koho jde, a jehož jsem nyní váženým hostem na jeho letní bytě, kam mne pozvala choť toho jistě nikoliv nemajetného muže, neboť se jí pokazila myčka na nádobí a já přece nádobí umývat umím.

„Kuřte a pijte, co hrdlo ráčí,“ pobízí mne zbrojař a neustále přede mne dává krabici z doutníky a lahve s jedním či druhým destilátem.

„Děkuji, děkuji, fakt moc,“ děkuji mu za jeho dary a notně si z toho zavdávaje, říkám, „zdá se, že časy jsou teď dobré.“

„Ano, časy jsou teď dobré,“ přikývne zbrojař a podává mi oheň, abych si mohl zapálit další doutník.

„Chválabohu!“ řeknu, když si zapálím.

„Ano, chválabohu,“ řekne zbrojař a taky si zapálí, „ale nebylo tomu vždy tak. Byly i těžké a zlé časy. Hodně zlé. Níž než my, zbrojaři, byli už jen cirkusáci a kolotočáři. Ale blýská se teď na lepší časy, výš než my zbrojaři, je teď už jen katolická církev.

Nestěžuji si, to v žádném případě, i když bychom samozřejmě mohli mít ještě větší zisky, nestěžuji si, protože nám bylo kdysi hodně ouvej. A ouvej nám bylo hlavně kvůli jednomu chlapovi.“

Tuším, kam zbrojař míří a tak řeknu: „Havlovi?“

„Jo, kvůli Havlovi,“ přikývne zbrojař a zahledí se kamsi z okna, „víte Havlův největší problém byl ten, že to byl příliš čestný chlap. Jasně, že byl agent KGB, jako všichni čeští prezidenti, bez toho by to ani nešlo. Ale na rozdíl od nich byl čestný.

A protože byl čestný, tak dodržel tajnou dohodu, kterou uzavřel na Hrádečku 16.11. 1989 s Gorbačovem. V té tajné dohodě stálo, že Havel bude prezidentem (o Dubčeka se měla postarat KGB, a taky by ho vyřídila mnohem dřív, kdyby ti agenti, co měli Dubčeka zlikvidovat, nebyli věčně v lihu), a výměnou za to zlikviduje československý zbrojní průmysl, aby nepadl do rukou nepřítele.

To Havel taky udělal. A věřte mi, že kdyby to neudělal, tak to na Ukrajině vypadá úplně jinak, protože by slovenské zbrojovky teď chrlily bez přestání nekonečné vlaky s tanky. V horším případě by to byly Leopardy, v lepším případě Abramsy, ale všechny by měly na sobě trámové kříže. A můžeme za to děkovat jen Havlovi, že Ukrajinci nemají teď moře tanků, protože zlikvidoval, jak se Rusům zavázal, zbrojní průmysl.

A se vstupem do NATO se mu podařil opravdu majstrštyk. Vstoupili jsme sice do NATO, ale většina armádní techniky byla ruská, takže na nás těžce vydělávaly ruské zbrojovky, ačkoliv jsme byli v NATO.

To se povedlo, haha!

Přežívali jsme tehdy, těch těžkých jak se dalo, když spousta peněz šla za do Ruska za údržbu a opravu našich zbraní. Ale to už je za nami. Český zbrojní průmysl vzkvétá a jede zase na plné obrátky. Zelenskyj ho zachránil. Řeknu vám, nebýt toho chlapa, a teď se nebavíme o tom, jestli je dobrý herec, nebo není, kolik za to bere, jestli tolik a tolik, nebo ještě víc, tak by český obranný průmysl vůbec nevzkvétal a my bychom nechytli druhý dech.

A obranný průmysl máme teď parádní, je to naše chlouba!

Škodovka patří Němcům, ale obranný průmysl je náš.

Tuhle Česká zbrojovka koupila dokonce americký Colt!

Kdepak, čeští vlastenci by měli líbat Zelenskému ruce, že vrátil náš obranný průmysl tam, kde kdysi byl.

A že má ty ruce od krve, že je vrah národů?

No, bože, to je toho!

Z cizího přece krev neteče, pro nás musí být důležitější naši lidi, že mají kde, pracovat, to jest, v mých zbrojovkách, a ne nějací Burjati, které posílají na frontu bosé a nevycvičené, A už vůbec nás nemusejí zajímat nějací banderovci, kteří v té válce přece taky umírají.

Říkám vám, že nebýt Zelenského, tak tady nesedíme jak na hodech.

Dáte si ještě?

Nechám přinést další lahve.“

Ale já už jsem hotový. Zvedám se židle a hned se kácím na zem. Kdyby se mobilizovali jen opilí lidé, byl by už dávno mír. Ale s tím by naši zbrojaři asi nesouhlasili. A já vím, že to jsou hodní lidé. Vždy mě pohostí. Nabídnou mi doutníky, irskou whisky a dominikánský rum.

Ty časy, kdy se mi z toho dělalo špatně, jsou už dávno pryč, teď už z toho nezvracím.