Havel na anténě

Bez tři sta šedesáti čtyř dní je do dnes na chlup přesně osmdesát a jeden rok, co narodil Václal Havel  

Dialog je veden dvěma hlasy v jakési hlavě.

První hlas je posazený trochu níže, zní nesměle, až rozpačitě. Druhý hlas je trochu výš, zní sebevědomě.

První hlas:  „Ehmmm.“

Druhý hlas: „Chcete něco říct?“

První hlas:  „Když dovolíte?“

Druhý hlas: „Samozřejmě.“

První hlas:  „Ale kdyby vás to mělo obtěžovat.“

Druhý hlas: „Ani v nejmenším!“

První hlas:  „Já jen...“

Druhý hlas skočí prvnímu do řeči

Druhý hlas: „Jen mluvte, prosím. Neostýchejte se. Snad nemáte trému!“

První hlas:  „Já jen...“

Druhý hlas opět skočí prvnímu do řeči.

Druhý hlas: „Jestli máte trému, tak na to je nejlepší vodka. Není z vás cítit, hehe! Ale jestli máte radši whisky, jenže ta z vás potáhne...“

První hlas:  „Já jen....“

Druhý hlas mu opět skočí do řeči.

Druhý hlas: „Jsem to ale egoistické hovado! Vždyť vám skáču pořád do řeči.“

První hlas:  „To je v pořádku!“

Druhý hlas: „Co chcete říct?“

První hlas:  „Já jen že dnes připomínáme osmdesát let a jeden den od narození Václava Havla.“

Druhý hlas: „A jeden den?“

První hlas:  „Ano, a jeden den.“

Druhý hlas: „Vidíte, to mne vůbec nenapadlo. Že a jeden den.“

První hlas:  „Nikdo o tom neví. Osmdesát let a jeden den.“

Druhý hlas: „To už je pěkné jubileum. Takové kulaté a přece ne už docela. Kdybychom byli jako jepice, dospělí jedinci, byl by pro nás jeden den víc než osmdesát let.

To jsou paradoxy, co?

První hlas:  „Jak to myslíte?“

Druhý hlas: „Že je ho škoda. Tak to myslím.“

První hlas:  „Havla?“

Druhý hlas: „Ne, Havla ne. Klause, Klause je škoda. Copak to nevíte, člověče?“

První hlas:  „Jak to myslíte, že je Klause škoda?“

Druhý hlas: „Žil v jeho stínu. Chřadl, až se z toho zbláznil. Nikdo ho nemiloval.“

První hlas:  „Někdo se snad našel. Někdo, kdo by ho miloval.“

Druhý hlas: „Zbláznil jste se, člověče? Ta letuška mu dala přece kopačky. Machalická milovala Havla, a Obermannová taky. Čet´jste přece tu její knížku.“

První hlas:  „Já se o drby nezajímám.“

Druhý hlas: „To děláte chybu! Tajná kniha se to jmenuje. Ale zase tak tajná není. Prý spolu hovořili i na dálku. A já vám povim, milej pane, že mi některý epizody tý ordinace v růžový zahradě opravdu připadaj takový havlovský, v každým případě je vidět, že to psal někdo inteligentní.

Nezdá se vám?

První hlas:  „Já se na televizi nedívám.“

Druhý hlas: „Vůbec se na ni nedíváte?“

První hlas:  „Ne, vůbec.“

Druhý hlas: „Tak to, pane, děláte náramnou chybu!“

První hlas:  „Jak to myslíte.“

Druhý hlas: „Včera tam byl samý Havel. To se ví, že ne Nově, hehe! Měl nedožitých osmdesát,ale přesně, ne jak dnes. Vy jste se opravdu nedíval? Ani na internetu?“

První hlas:  „Považoval bych to za neslušné, když neplatím poplatek za televizi.“

Druhý hlas: „Poslyšte, jste vy vůbec havloid? Víte, jak to myslím.“

První hlas:  „Jak to myslíte?“
           

Druhý hlas: „Jste havloid, když jste včera vůbec nedíval na televizi?“

První hlas:  „Já jsem tady sám za sebe.“

Druhý hlas: „A ták to je! Pán je soukromník! Pán je tady sám za sebe! Pán se nehodlá za nikoho obětovat! Ani za národ, ani za vlast!“

První hlas:  „Jsem přesvědčen, že když bude každý žít poctivě svůj život, pak bude žít i v pravdě, ať už je jeho život jakýkoliv.

Druhý hlas: „To je ovšem escapismus!“

První hlas:  „Prosím?“

Druhý hlas: „Escapismus. Jev, který, krom jiných, pojmenoval Václav Klaus. Život v pravdě je escapismus. Chápete?“

První hlas:  „Vždy jsem žil v pravdě.“

Druhý hlas: „Tak vidíte, že jste escapista! Ale to jsem chtěl říct. Všiml jste si, jak rrrrráčkuji? Úplně jako Havel, co? Když prrrromluvím, lidi si mě s ním pletou.

Stačí, když řeknu prrrravda a láska, ani nemusím dodat ten zbytek, a lidi?

Jéje!

Lidi hned: ,Vem tě čert se lží i nenávistí! Seš jenom pěšákem multikulturalismu a globalizace! V kriminále jsi soutěžil o titul –Vzorný pracovník-!´

Jo, moc si mě lidi pletou s Havlem.“

První hlas:  „To asi taky žijete v pravdě.“

Druhý hlas: „Ale jo. Jak kdy, když se zadaří, tak i v pravdě, hlavně na silvestra.“

První hlas:  „To je od vás hezké. Jsem totiž toho názoru, že život v pravdě není mravní kategorií jako takovou, ani an sich.“

Druhý hlas: „Jak to myslíte?“

První hlas:  „Neboť mravnost je relativní a subjektivní, kdežto pravda, aby byla pravdou, musí být objektivní a absolutní. I ten největší padouch žije v pravdě, neboť je pravdou, že je největší padouch.“

Druhý hlas: „Jó, tak vy to myslíte! Filosoficky! Jako Patočka!

Ale víte, co jsem slyšel? Že tam nahoře, v tom nebi pořád po Havlovi chtějí, aby tam přivedl Bohdalku. A Bohdalka by s Havlem ráda šla, jenže do pivovaru!

To je gól, co!?“

První hlas:  „Jak to myslíte?“

Druhý hlas: „Vy to nechápete? Taková sranda! To by nevymyslel ani Havel s Haškem, hehe!“

První hlas:  „Vám to přijde legrační?“

Druhý hlas: „Vám ne? Vždyť je to jak od Havla! Chybí nám už jen Dáša. Víte, co myslím. Viléme, ty prase!“

První hlas:  „Myslíte asi Odcházení?“

Druhý hlas: „Jo. Vám se to nelíbilo? Jak to Havel na konci celé odcizil? Stejně jako když zemřel. Všude po kolena sněhu a on zemře. To je celý on. Už jsme dost velcí, abychom se v tom mohli brodit sami.

Nehýbejte se!

Stůjte!“

První hlas:  „Co se děje?“

Druhý hlas: „Máte motýla na anténě. Ať neodletí. Zkusím ho chytit a vypreparovat.

Uletěl, potvora!

Říkal jsem vám, ať se nehýbete!

Kdo si myslíte, že jste, člověče?

Bůh?

Že se můžete montovat druhým do života!

Je fuč!

Uletěl!

Jděte do hajzlu!

Myslíte si, že je to absurdní?

A já vám říkám, že to není absurdní trochu

Slyšíte?

Kam jdete?

Nedělejte se, že odcházíte, že jste mrtvý, že jste v nebi!

Já dobře vím, že nejste!“

Druhý hlas umlkne, těžce oddechuje.

V dálce pomalu doznívají čísi cupitavé kroky.