Hamáček vyhrožuje, že letošní Velikonoce nebudou normální

Hamáček, jako správný levičácký Ďáblův pohunek, vyhrožuje v dnešním Právu, že letošní Velikonoce, největší křesťanský svátek v celém dlouhém roce, nebudou normální

Všechny mocnosti zla v dějinách se snaží udělat vše pro to, aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku. Řekněme si hned na počátku, že podstatou velikonoční víry křesťanů je přesvědčení, že Velkým pátkem dějiny zdaleka nekončí, a nekončí jím ani příběh života našeho Pána, to až jeho druhým, a o to slavnějším příchodem.

Prostě jde jim jen o jedno, aby Ježíš nevstal z hrobu a oni měly na tomto světě pré, stejně jako myši, když kocour není doma, ale v hrobě. Loni, LP 2020, to byly nejpodivnější Velikonoce za těch téměř dva tisíce let, co uplynuly od vítězství Ježíše nad smrtí a ovšem taky od jeho návratu za tatínkem do božího království.

Zavřené kostely, atd., jistě to máte ještě v živé paměti, na něco takového člověk nemůže zapomenout, co věčně živ bude.

S o to větší nadějí jsme vzhlíželi k Velikonocům letošním.

„Jestliže vstal Ježíš z mrtvých, pokud zlomil pekel závoru, tak musíme z tohoto pekla vyjít živí i my!“ konejšili jsme se od začátku pekelného lockdownu nadějí a dívali se přitom na Ježíšův kříž jako do zrcadla nastaveného hříchu, zlu a opravdu jsme v něm viděli zlo docela nahé, v celé jeho hrůze, přesně takové, jaké je, zkrátka a dobře, doufali jsme, že letošní velikonoce už budou zase normální, takové jako vždy.

Touto nadějí jsme se konejšili, až konečně nadešel Velký pátek.

Zdálo, že naše naděje se naplnila, že už je všechno zase normální.

„Dnes se zdá, že Ježíšova cesta skončila katastrofou. Zítra uvidíme, že Bůh otevírá na troskách lidských nadějí novou možnost, novou budoucnost – pro Ježíše, ale i pro nás a pro naši víru. I pro víru, která někdy musí projít peklem pochybností!“ radovali jsme se, když Ježíš vydechl, přesně podle plánu a televizního programu, naposled na kříži a nijak neskrývali svoji hrdost na něj, našeho Spasitele, „bože můj, bože můj, proč jsi mě opustil? Tento citát z žalmu není v Ježíšových ústech projevem zoufalství, je to otázka ve formě modlitby. Ježíš i v pekle utrpení a opuštěnosti volá k Bohu a nepřestává se ptát.

Jeho proč nemíří dozadu, k příčinám, nýbrž dopředu!

Ke smyslu, jaké má jeho utrpení a smrt smysl!“

Oddechli jsme si, když to na Velký Pátek skončilo balvanem přivaleným ke hrobu a už se nemohli dočkat událostí velikonočního rána, které my, křesťané, chápeme jako Tatínkovu kategorickou odpověď na otázku, kterou položil, už jeho dospělý Syn na kříži.

Bílá sobota, kdy Ježíš zápasil v pekle se smrtí, utekla jako nic, a stejně tak vigilie, připadalo nám to, jako by netrvala přes tři hodiny, ale jen několik sekund. Než jsme se nadáli, bylo tady brzké nedělní ráno a s ním i letošní on-line zmrtvýchvstání.

Balvan na Ježíšově hrobě byl důkladně snímán kamerami ze všech možných úhlů, nechyběl ani záběr z dronů.

„Kámen je odvalen, hrob je prázdný!“ chystali jsme se vykřiknout každým okamžikem, ale balvan vězel pořád na svém místě.

Čas běžel, balvan se pořád nehýbal, cítili jsme, jak se sami propadáme tam, odkud měl Ježíš triumfálně vyjít, totiž do pekla pochybností a božího mlčení.

Už bylo devět hodin a pořád nic.

„Bože náš, bože náš, proč jsi nás opustil!?“ chtěli jsme věrolomně zvolat, když v tom se ozvalo spásné pípnutí.

Vrhli jsme se ke svým mobilům, brali je třesoucím rukama a četli tweet, který nám Ježíš, svým followerům, poslal ze svého hrobu: „Moji milí, cestou tohoto prazvláštníhho tweetu vám sděluji, že jsem v karanténě, protože lotr po mé levici měl pozitivní test na přítomnost koronaviru a z toho důvodu, jelikož mě udal jako kontakt, nemohu opustit svůj hrob, takže jsem teď jen na šedesáti procentech.“

Nestačili jsme si tweet ani dočíst, když se ozvalo druhé pípnutí.

„Jo, a taky jsem si zapomněl v pekle respirátor,“ sděloval nám Ježíš ze svého hrobu.

Odechli jsme si, Ježíš žil, zvítězil nad smrtí, ale do zpěvu nám nebylo.

Ježíš žil, to ano. Ale žil stejně jako my, v hrobě, v uzávěře, vstal z mrtvých, ale z hrobu vyjít ven na čerstvý vzduch nemohl, protože byl karanténě a neměl respirátor...

Ten, který teď nemůže kvůli karanténě vyjít ze svého hrobu, je člověk i bůh.

 Avšak dodejme i o letošních velikonocích toto: „Onen pocit, ba více, duchovní zkušenost nemožnosti opustit svůj hrob, jeho katastr, ani nám není cizí a nesrozumitelná. Nemálo z nás, věřících, v té či oné míře už smělo mít účast na těchto temných pocitech, které sebou přináší karanténa či zapomenutý respirátor. A teď jimi ve svém hrobě prochází i Náš Pán, a to ještě nevíme, na rozdíl od boha, zda jimi nebude procházet i přes svém druhém návratu, zde bude vůbec moci překročit hranice tohoto světa, jakož i my nemůžeme překročit hranice okresu Amen!“