Greténismus prof. Václava Klause má vzestupnou tendenci

V rozhovoru, který velevážený prof. Klaus laskavě poskytl dnešním Lidovým novinám se prof. Václav Klaus už zcela otevřeně hlásí ke svému zelenému fanatismu!

To bylo překvapení, když Jakl přišel ráno v sobotu do práce!

Tolik se těšil, že si vezme z knihovny nějakou knihu od prof. Klauna, nejlépe o inflaci, aby tomuto velmi složitému jevu porozuměl aspoň z jednoho procenta tak, jak mu rozumí prof. Klaun (a i to jedno procento by bylo pro běžného smrtelníka víc než dost, i s tímto jedním procentem by mohl Jakl z fleku dělat ministra financí a, to především, i provést skutečnou důchodovou reformu), sedne si s tou knihou do křesla, otevře si lahváč, dá si nohy na stůl a pustí do čtení.

Jenže všechny knihovny byly v Institutu Václava Klause vytrhány ze zdí, vypadalo to tam jako po bombardování a vůbec nepadalo v úvahu kam si sednout!

Takže Jakl místo toho aby si, když už přišel do práce, četl knihu prof. Klauna o inflaci, hledal, kde by si vůbec mohl sednout, a našel v celém Institutu jednu jedinou místnost. V té místnosti už seděl prof. Klaun. Ale neseděl v žádném křesle, jak by se slušelo a patřilo na bývalého prezidenta a vůbec největšího státníka v našich pohnutých dějinách, nekompromisního přívržence volného trhu a zavilého bojovníka proti havloidní totalitě, nýbrž seděl na Vajglovi, který stál na čtyřech a jeho záda tak poskytovala potřebnou opěrnou plochu pro sedací partie prof. Václava Klauna.

Jakl si nevěřil svým očím.

Promnul si je poprvé, promnul si je podruhé, promnul si je potřetí, dýchl sám na sebe, aby se přesvědčil, že nemá v krvi už skoro žádný zbytkáč, ale prof. Klaun dál seděl na Vajglovi, jako by se nechumelilo!

„Panebože, to už jsme zase na Hradě?!“ vykřikl Jakl úlekem, protože zrovna takto to vypadalo, když byli s prof. Klaunem na Hradě a proto Jakl na to období nevzpomínal rád, považoval to za nejhorší období svého života hned po působení v nějaké bluesové kapele.

A teď zase Jakl nevěřil svým uším, protože to, co říkal prof. Klaun, to bylo vskutku šílené.

Prof. Klaun mu totiž na to řekl: „Jde o změnu mentality, změnu vidění světa. Je potřeba sdělit lidem, že si žijí nad poměry, že žádná rodina nemůže mít čtyři auta, protože tak vytváříme dluhy a je to potřeba změnit. Čili nejde o to vyzobávat, jak se říká v mé ekonomické hantýrce, trhat nízko visící plody na stromě, které se dají dosáhnout snadným způsobem, zatímco vylézt do koruny stromu je mnohem obtížnější.

Trhání nízko visících plodů, to není úkol hodný oponentního institutu našeho typu. My se musíme dívat ještě dál a říkat, proč nastala špatná měnová a fiskální politika. Ta souvisí s celým společenským systémem, s tím čemu já od narození říkám Angspruchsgesellschaft, neboli nároková společnost. Získaní způsobů myšlení, že má člověk na všechno nárok a jenom mu se musí vyhovět, a když se mu nevyhoví, tak demonstruje proti bídě.

A změnit Angspruchsgesellschaft, bojovat proti němu, to je základní úkol naší doby, to je úkol hodný mě, prof. Klauna!

Proto vám, Ladislave, snižuji s okamžitou platností vaši gáži o polovinu, protože na tu druhou polovinu vaší gáže prostě nemáte nárok, jenom si myslíte, že se vám musí ve všem vyhovět, že musíte mít teplou vodu, ale já jsem se koupal celé dětství ve studené vodě.“

Prof. Václav Klaun domluvil a kolem hlavy se mu rozsvítila zelená svatozář a teprve teď si nebohý Jakl uvědomil, že víc jako dvacet let svého života sloužil Ďáblu, který nyní odhodil svou škrabošku a začal hlásat a uskutečňovat tu nejstrašlivější zelenou genocidu lidstva pod pláštíkem boje proti Angspruchsgesellschaftu ruku v ruce s babylonskou nevěstkou Gretou.

„Ne, do nepustím, aby mi někdo snižoval gáži!“ vykřikl Jakl, když se vzpamatoval, jako správně pravicově smýšlející heterosexuální a navíc ještě bílý muž a vrhl se na prof. Klauna, aby jej svrhl z jeho trůnu.

Ale něčí silné ruce ho bleskurychle zadržely, takže prof. Klaunovi Jakl nezkřivil ani knírek.

Zda to byly silné ruce Strejčkovy, nebo Macinkovy, nebo rovnou ruce paní Livie, to už se Jakl nikdy nedověděl...