Greta je náš Vůdce!

Státy a národy vždy potřebovaly Vůdce a dnes je potřebují více než kdy jindy, aby je bezpečně vyvedli z pekla liberální demokracie

            Byli jsme na cestě už sedmý, nebo osmý den, tedy týden, nebo už víc než týden a mne probudilo zaklepání na dveře kajuty.

                Byl to kapitán naší jachty, zkušený námořník, který již několikrát obeplul celou naši planetu.

                „Už je ráno, slečno Greto. Přála jste si, abych vás vzbudil, sotva vyjde Slunce nad obzor. Ta chvíle už nastala,“ oznámil mi.

                „Kde to jsem?“ nemohla jsem se v prvním okamžiku procitnutí rozpomenout na to, kde to jsem.

                „Jste na naší jachtě. Je to dobrá a spolehlivá loď. Před týdnem, nebo víc než už týdnem jsme vypluli z Ameriky a nyní stále plujeme přibližně východním směrem,“ ozřejmil mi kapitán, kde se právě nacházím.

                „Ano, už vím!

                Byla jsem v Americe a teď směřuji na další kongres o záchraně klimatu.

                Pořád děláme pro záchranu planety tak málo!“ věděla jsem už, kde se nacházím, na širém moři.

                „Tak málo!“ přitakal kapitán a dodal, „budete snídat, slečno, Greto?“

                „Teď ne. Až potom. Ze všeho nejdříve se chci podívat na palubu naší jachty.

                Není doufám, na dohled žádná pevnina,“ podívala jsem se tázavě na kapitána jachty.

                „Není, slečny Greto.

                Široko daleko není kousek pevné země,“ ujistil mne kapitán.

                „To je dobře, moc dobře!“ zlomyslně jsem se usmála a vyskočila ze svého lůžka.

                Kapitán mi nelhal, ostatně je to čestný muž, jak už jsem se mohla kolikrát přesvědčit. Všude kolem nás bylo jen, zdánlivě nekonečné moře, až z toho šla na můj mladý organismus závrať.

                „Není to nádhera!

                Všude je pusto a prázdno, jak na moři, tak na nebi, nikde žádní lidé!“ vydechla jsem blaženě, hledíc na tu nádheru.

                „Tak to muselo vypadat před stvořením světa.

                Nad vodami se vznášel Duch, nebo jak je v té zatrolené bibli,“ usmál se kapitán.

                „Všude, kde nejsou lidé, je hezky.

                Není to nádhera?!

                To ticho a čisté nebe!“ jásala jsem, obracejíc se na kapitána, „je to pravda, že pod námi, v mořských hlubinách žijí kvadrilióny bakterií, kterým houby záleží na nějakých lidech?

                Je pravda, že tyto bakterie jsou mnohem dokonalejší organismy než lidé, protože ony jsou kmenem života, a my jen slepou vývojovou větví?“

                Kapitán se otcovsky usmál: „Je to pravda. Učili jsme se to ve škole. Tam by nám přece nelhali. V hlubinách pod námi skrývá se skutečný život, na nás lidech houby záleží.“

                „Já jsem do školy nechodila. Kdybych chodila do školy, nebyla bych teď tady.

                Ale tato jedna jediná plavba mi dá mnohem víc než deset let ve školních škamnách.

                Miluji bakterie, miluji je víc než lidi.

                Ony jsou život, kdežto my lidé jsme jen smrt!“ konstatovala jsem holou pravdu.

                „Kéž by byli všichni tak moudří jako vy,“ pochválil mne kapitán.

                „Naše jachta je archou smrti a já jsem andělem zkázy!

                Zvěstuji, že není záchrany, že kráčíme vstříc jisté záhubě!

                Co myslíte, jsem duševně chorá?“ otázala jsem se kapitána.

                „Nemyslím, že byste byla duševně chorá.

                To bude jen premenstruační syndrom.

                Ženy to prý mívají často, proto Starý zákon považuje ženy, které menstruují, za nečisté, rozuměj bohu nelibé,“ řekl kapitán a dodal, „to už stačilo, slečno Greto.

                Pojďte se nasnídat, ještě pár dní potrvá, než dosáhneme pevniny.

                Přísahám bohu, že ty suchary nejsou od Babiše!“

                Na přání kapitána sešla jsem dolů do podpalubí a vydatně se najedla sucharů a zapila je vodou ze štoudve.

                „Ta je lahodná, ta voda!

                Volím Trikolóru!“ zvolala jsem, tak byla ta voda ze štoudve lahodná, že mi samou radostí, uprostřed pustého oceánu, hlava div radostí nepukla.