Gratuluji J. Nohavicovi k Puškinově ceně, kavárenské navážeče trefí šlak!

Aby je taky netrefil! Vždyť i sám Vítězslav Nezval, rovněž skvělý a nedostižný básník, autor kultovního „Zpěvu míru“, napsal v Havlově, usedlosti rodiny Havlů, do návštěvní knihy: „Je tady krásně, jak na dvorci z Puškinovy básně."

Puškin byl skvělý, nedostižný básník a ze všeho nejvíc si vážil skutečného přátelství mezi národy.

Chtěl dokonce o tom napsat báseň, ale neprozřetelně se tím pochlubil v posteli své ženě, která naopak skutečné přátelství mezi národy nenáviděla a tak navedla svého milence, aby Puškina zastřelil v souboji, takže Puškin už báseň o skutečném přátelstvím mezi národy, družbě, jak tomu říkal, nenapsal.

I Stalin měl rád skutečné přátelství mezi národy, jenže musel, kvůli Kameněvovi a Zinovjevovi, kteří byli Židi, předstírat, že národy vůbec nemá rád a proto je přesidloval, i když u toho strašlivě trpěl.

„Hromská práce, už aby ty dva vzal čert a já už nemusel národy přesidlovat!“ říkal si v duchu, a když ty dva vzal opravdu čert, tak si pořádně oddechl a od té doby dělal všechno pro skutečné přátelství mezi národy.

A skutečného přátelství mezi národy si cenili i všichni ostatní ruští státníci, kteří, kde mohli, tam národům přátelsky pomáhali.

Jen Vladimir Vladimirovič Putin dosud žádnému národu nepomohl a toho, to se ví, náramně mrzelo. Dobře si všímal, jak ho všichni za jeho zády pomlouvají, jak říkají: „Ten Vladimir Vladimirovič to je ale nemehlo, ten ještě žádnému národu nepomohl ani co by za nehet na malíčku u nohy vešlo špíny!“

Pak ale potkal Puškina, svého petrohradského krajana.

„Co je vám?

Jste bledý jak Heřman z Pikové dámy!

To bude určitě to nezdravé moskevské podnebí!

Vykašlete se na Moskvu, vraťte se do Petrohradu. Zrovna se chystám na sraz děkabristů, rádi vás tam uvidíme, džudistu bychom moc potřebovali,“ zval Puškin Vladimira Vladimiroviče do Petrohradu.

„To nepomůže.

Rád bych udělal něco pro přátelství mezi národy, jenže nevím co.

Trápím se kvůli tomu tak, že mi začaly růst i vlasy,“ ukázal si Vladimir Vladimirovič na hlavu, kde mu opravdu začaly růst vlasy.

„Lehká pomoc!“ zvolal Puškin a objal Vladimira Vladimiroviče kolem ramen, „udělte moji cenu Jarkovi Nohavicovi!

Co je víc než skutečné přátelství mezi národy?

Miluji skutečné přátelství mezi národy, družbu, jak se říká!

Udělejte, co vám říkám, a víc skutečné pro přátelství mezi národy, družbu, jak se říká, udělat nemůžete!

A že jste diktátor?

Z toho si nic nedělejte!

U nás v Rusku by se v pozici jeho hlavy změnil i Ježíš Kristus, kdoví, jakou diktaturu by tady u nás vybudoval. Po vás přijde jen zase další Putin, jak říká jeden ukrajinský režisér, za to přece Jarek Nohavica nemůže!“

„To je fakt, po mně může přijít jen zase další Putin, za to Jarek Nohavica nemůže,“ uznal Vladimir Vladimirovič a udělil Jarku Nohavicovi Puškinovu cenu a od té chvíle nedají ruské stařenky na Vladimira Vladimiroviče dopustit, posílají mu do Kremlu pirohy, zvou ho na své pohřby, a jak jen můžou, tak se modlí před jeho obrázkem.

A když se domodlí, napijí se vodky a začnou tichounce zpívat: „Šla pravda světem a na chudé duchem se smála...“

Zpívají a zpívají, přestat nemohou, zatímco na Kamčatce je už osm večer, ale v Kaliningradu ještě ani neodbilo poledne, tak velká a širá je matička Rus!