Generální vikář plzeňské diecéze přiznal vztah, byl proto propuštěný z kněžské služby!

Tak, tak! Láska nechodí po horách, ale po lidech! A bohužel to tentokrát potkalo pana generálního vikáře... 

            Na zamilovaného kněze není opravdu pěkný pohled a při mši svaté už vůbec ne.

            Pozdvihuje hostii, a přitom vůbec nemyslí na boha, na tu fantastickou proměnu, která se mu děje přímo pod rukama a které je sám, jako kněz, bezprostředně účasten a aktivně nápomocen, ale myslí přitom na něco docela jiného.

            Řekněte sami, co to pak může být za proměnu?

            Kněz nemá být co zamilovaný, a už vůbec nesmí mít žádný vztah. Jednou je vysvěcen, dal se na vojnu, bůh ho povolal k službě (co by jiní za to dali!) a tak má bojovat, má od sebe odhánět jakoukoliv lásku, jež by mohla být základem vztahu (tím nemyslím bohapustý chtíč, protože k jeho uspokojení nepotřebujete ani lásku, ani vztah), kvůli kterému by se musel vzdát své služby.

            Proto jsem si oddechl, když generální vikář naší diecéze konečně požádal o propuštění z kněžské služby, protože na tu jeho kněžskou krizi se už opravdu nedalo dívat. Nejsmutnější na tom ovšem bylo, že vztah, který byl toho příčinou, se nenaváže sám od sebe, člověk tomu musí jít, takříkajíc naproti.

            A naproti tomu musel jít i nebohý generální vikář. Něco silnější než je kněžské vysvěcení, něco mocnějšího než je ona potěcha z toho, když člověk slouží bohu, jakož i intenzivnějšího než pocit z vlastní kněžské výlučnosti (co je činěno knězi, je činěno i Kristu§), jej muselo donutit k tomu, aby rezignoval na všechno, co bylo dosud hlavním a jediným smyslem jeho života (a to všechno byla přece služba bohu, jehož láska je nekonečná!!!), a vrhnul se vstříc vztahu, který je v příkrém a principiálním rozporu s kněžstvím!!!

            Co je to za sílu, že dokáže zcela znicotnět i něco tak vznešeného a mystického, jako je povolání ke kněžské službě!?

            Vrtalo mi to hlavou a tak jsem navštívil našeho biskupa, aby mi to, pokud možno vysvětlil, objasnil všechny ty teologické a věroučné nuance s tím související, o kterých jako laik nemohu samozřejmě nic vědět.

            „Pane biskupe, to mi řekněte, jak je to možné?“ řekl jsem našemu biskupovi, který je sám o sobě velmi společenským a hovorným mužem, který ještě navíc ke všemu dbá o svůj zevnějšek, jak se sluší a patří na jeho úřad, „generální vikář byl přece řádně vysvěcen na kněze, což znamená, že byl bohem povolán ke kněžské službě, protože kdyby k ní povolán nebyl, tak by vysvěcen nebyl.

            A teď najednou tohle, má vztah!

            Řekněte mi, jak je to možné, pane biskupe!

            Jestliže má nyní vztah, tak to znamená, že přece jen ke kněžské službě povolán nebyl, protože kdyby k ní byl skutečně povolán, tak by žádný vztah nyní neměl. Bůh by přece nepovolával ke kněžské službě někoho, o kom dopředu ví, neboť bůh je vševědoucí, že naváže vztah a proto se bude muset vzdát kněžské služby!

            Pokud generální vikář vztah navázal, tak dle všeho, aspoň v očích boha, knězem nebyl, protože kdyby skutečně sloužil bohu, tak by mu jistě bůh dal dostatek síly, aby odolal všemu, co by vážně ohrožovalo jeho kněžskou službu!

            Je-li tomu skutečně tak, pak generální vikář nemohl být nikdy knězem, i když formálně na kněze vysvěcen byl. Ale bůh ho přesto do své služby nepřijal, to znamená, že všechno co, kdy generální vikář jako kněz provedl musí být u boha neplatné, včetně rozhřešení, oddávaní, křtů, požehnání a kdoví čeho ještě, protože bůh nám dal nyní jasné znamení, že generálního vikáře nikdy nepovolal ke skutečné kněžské službě!

            To by snad ovšem nebylo tak strašné, i když pro farníky pana faráře by to jistě mělo fatální následky, např. všechny jim sezdané páry dosud žijí v hříchu předmanželského pohlavního života!

            Horší by ovšem bylo, horší, protože by to mělo fatální následky především pro církev samotnou, kdyby generální vikář byl přesto skutečně bohem povolán ke kněžské službě, které by ho nešlo nyní nijak zprostit.

            Musíme totiž uvažovat i takto. Pan generální farář byl skutečně povolán ke kněžské službě, což potvrdilo i jeho vysvěcení. Jenže vysvěcení, to je přece svého druhu manželství. Co je spojeno na zemi, to je spojeno i v nebi, je to spojeno v dobrém i zlém, dokud to smrt nerozpojí!

            Jako se manželé spojují manželským slibem, spojuje se při vysvěcení kněz s bohem, jako nelze zrušit slib manželský, nelze ani zrušit vysvěcení. Jenže vysvěcení je samozřejmě víc než svátost manželská, protože o tom, koho povolá k službě, rozhoduje výlučně jen bůh. Tedy bůh povolal pana generálního vikáře k službě, i přestože věděl, že naváže vztah. Pak ovšem musí pan generální kněz setrvávat v kněžské službě i nadále, třebaže bude formálně církví zbaven své kněžské služby, ale bůh v něm bude vidět, na rozdíl od církve, i kněze nadále, protože jinak by ho ke službě nepovolával, čili to, jestli má pan generální vikář vztah, nehraje u boha žádnou roli.

            To by ovšem popíralo katechismus katolické církve, její věrouku a tedy v konečném důsledku i církev jako takovou.

            Proto bych vás chtěl, pane biskupe požádat, abyste mi to jasně, v přísném souladu s naukou víry, vysvětlil a tak rozptýlil všechny mé pochybnosti o pravosti církevního učení, které by ve mně mohl politováníhodný případ pana generální vikáře případně vyvolat.

            Kdyby se to stalo u nějakého kaplana, dejme tomu, ale u generálního vikáře diecéze?“

            „Prosím, říkal jste něco?“ trhl sebou pan biskup a nepřítomně se na mě zadíval

            „Ptal jsem se na případ pana generálního vikáře. Zajímají mě teologické a věroučné nuance jeho případu,“ odpověděl jsem.

            „Věroučné a teologické nuance?“ otázal se nechápavě pan biskup, jako by o případu generálního vikáře nic nevěděl.

            „Nu ovšem,“ přikývl a podíval se zkoumavě na pana biskupa, „hrome, snad nejste taky zamilovaný, pane biskupe, snad taky nemáte vztah?! To by tak scházelo, vždyť máte být jmenovaný arcibiskupem pražským!“

            „Vztah? Ne vztah určitě nemám, chválabohu!“ rychle ze sebe vysypal pan biskup.

            „Určitě? Skutečně nejste zamilovaný? Opravdu nemáte vztah? Vypadáte, jako byste zamilovaný byl, jako by byl ve vašem srdci kromě boha ještě někdo jiný!“ uhodil jsem na arcibiskupa.

            Arcibiskup mne ujistil, že zamilovaný není, ale copak svatý Petr taky nezapřel Krista?

             Z teologických a věroučných nuancí ale nebylo nic.

            Panu biskupovi totiž pípla esesemeska, takže byl jako na Kristově trnové koruně. Jsem ovšem člověk přejícný a tak jsem se sám zvedl a odešel, aby mohl na tu esesemesku odpovědět. Škoda ho, byl by z něho skvělý arcibiskup, nebýt té proklaté lásky...