Generále Pavle, vy si nezasloužíte úctu, ale opovržení!!!

Napsal jsem generálu Pavlovi dopis. Pochybuje, že si ho kdy přečte, ale nepochybuji o tom, že si ho přečte celý náš národ

Docela nedávno jsem, tj. asi před patnácti až šestnácti lety, objevil asi čtyřicet kilometrů za svým domem osiřelou betonovou plochu. Zaujala mne na první pohled a tak jsem trochu pátral po její historii.

Ale nezjistil jsem vůbec nic, po lidech, kteří by mi o ní něco řekli, jako by se slehla země a v archívech jsem taky nic nenašel.

Uplynul nějaký čas, život šel dál a já na tu betonovou plochu docela zapomněl v každodenním boji o skývu chleba v rámci vnitrodruhové konkurenci.

Až teď jsem si na ni vzpomněl.

Teď před prezidentskými volbami.

Vzpomněl jsem si protože tomu tak chtěl osud.

A tak jsem dnes ráno, v den prezidentských voleb, kterou jsou prubířským kamenem našich charakterů, naši cti a ovšem taky naší morálky, protože při nich platí ještě více než kdy jindy ono obligátní, řekni mi, ho koho volíš a já ti řeknu, kdo jsi, stál opět u oné betonové plochy.

Ale nestál jsem tam s prázdnýma rukama, ale se sbíječkou, abych mohl vysekat do betonu dopis generálu Pavlovi. Dopis, který si on nepřečte, ale který zůstane mementem pro všechny příští generace, protože je vysekaný do betonu a beton, ten už něco vydrží.

Byla ještě tma, když jsem do elektrocentrály nalil naftu, uvedl ji do chodu, rozsvítil si čelovku, spustil sbíječku a začal psát: „Vážený pane Pavle,

Vaše tvář nyní na mě hledí ze všech stran, není před Vámi úniku, jste všude, všude jako byste byl náš Velký bratr, jako by o Vašem vítězství bylo již předem dávno rozhodnuto, stejně jako je dávno rozhodnuto o všeobecné mobilizaci, kterou vyhlásíte v březnu tohoto roku, abyste nás zavlekl do války proti našim slovanským bratřím.

Ale já Vás volit nebudu!

Nebudu Vás volit, protože vždy, když zahlédnu Vaši tvář, vybaví se mi tvář i jiného člověka. Tento člověk je sice přibližně stejně starý jako VY, ale tím veškerá podobnost s Vámi končí, protože životní příběh tohoto člověka je diametrálně odlišný od příběhu Vašeho!

Jeho příběh se začíná v roce 1968, kdy mu bylo šest let, kdežto vám už sedm!!!

Vy jste 21. srpna hezky chrněl v dětském pokoji lampasáckého bytu, kdežto tohoto člověka vzbudila plačící babička.

Jaké to muselo být probuzení pro šestileté dítě do toho příšerného dne, kdy nás Sověti plným právem obsadili, protože jednali jen v duchu smlouvy (jak na to upozorňuje bloger Větvička), kterou s nimi uzavřeli představitelé strany, jejímiž, ovšem slušnými a poctivými členy, byli i rodiče tohoto člověka!

Své rodiče ten člověk v těchto pohnutých dnech viděl jen málokdy, byli pořád někde pryč, nechávali ho samotného, ani s ním nešli prvního září do školy, jen mu stihli vysvětlit, aby se vyhýbal ukrajinsky hovořícím vojákům v cizích uniformách.

A co jste dělal Vy, ve svých sedmi letech!

Jistě se pořád držel máminy sukně, žil jste si dál svůj život synka prominentního důstojníka komunistické armády, registrovaného agenta!

Ale u onoho člověka se změnilo úplně všechno!

,Nikdy nesmířím s tím, aby jeden stát zasahoval do suverenity státu jiného. Nikdy, nesmířil jsem se tím od února 1948, nesmířím se s tím ani teď, soudruzi!' prohlásil jeho otec na stranické schůzi a letěl okamžitě ze strany.

Matka tohoto člověka ani nemusela nic na stranické schůzi prohlašovat, stačilo, že byla zarytá dubčekistka, aniž by ovšem tušila, že je Dubček zbabělec, a letěla ze strany taky.

Oba rodiče tohoto člověka tak přišli o práci. Otec už nebyl vedoucí odboru kultury a matka už nebyla ředitelka knihovny. Z otce se stal jeřábník, z matky dělnice. Zatímco vy jste se, pane Pavle, jako syn důstojníka skoro nikdy nikam nestěhoval, soudruzi vyštvali rodinu tohoto člověka z jeho rodného města.

V novém bydlišti nebyl otec tohoto člověka už ani jeřábníkem, musel v továrně vykonávat pro něj docela podřadnou práci, tak podřadnou, že podřadnější práci už snad ani vykonávat nešlo.

A matka?

Matka tu vyhazovali z každé práce, pokaždé, když tam dorazil její kádrový posudek. Měla zákaz práce v kultuře, takže nemohla pracovat ani jako vedoucí kulturního střediska, na rozdíl třeba od Ladislava Jakla.

,Seberte se a vypadněte. Takové jako vy tady nepotřebujeme!'vyhodili ji jednou dokonce i z místa vrátné v muzeu, zatímco Vaše matka byla lampasácká panička.

Rodině toho člověka sebrali telefon, otec musel chodit na STB na pohovor, kam chodil i Váš otec, ovšemže ze zcela jiných důvodů.

Rodině chyběly prostředky k životu a na základní člověk pochopil tento člověk, jak moc je jiný. Pravda, i vy jste byl jako lampasácké děcko jiný, ale Vás nikdo nenechával sedět v šatně, když byla nějaké akce PO SSM, protože tento člověk měl do ní zakázaný vstup!

Vy jste v roce 1974 nastoupil na vojenské gymnázium, a vyfasoval fešáckou uniformu, živil vás erár.

Ale onen člověk?!

Jeho starší sestra měla zakázané všechny střední školy, nezbývalo ji, než se vyučit na zedníka, to byl jediný obor, kam ji vzali.

Tohoto člověka by čekal stejný osud, nebýt ovšem jednoho statečného ředitele, který jej přijal sice na střední školu, ale na obor, který ho vůbec nezajímal!!!

Říkám, byl to zázrak, že na to StB, která si zvala jeho Otce na pravidelné pohovory, nepřišla!

Vy jste každý den stál v pozoru před gumami, které vás učily, byl jste vzorným studentem, ale tento člověk zapomněl na nádraží tašku a v té tašce byly texty Karla Kryla!

Vás ve škole chválili, ale tento člověk se kvůli textům Karla Kryla ocitl před jakousi komisí a dostal z dvojku z chování!

Říkám, byl to zázrak, že ho soudruzi za to ze školy, kde studoval na zapřenou, nevyloučili!

Ke stigmatu syna bývalých komunistických kontrarevolucionářů mu tak ovšem přibyla i nálepka ideového nebezpečí pro mládež!

Vy jste si jezdil po Sovětském svazu, on dřel na letních brigádách, což byla jediná možnost, jak vylepšit rodinný rozpočet a koupit si vysněný kazeťák z druhé ruky, který byl v sedmdesátých letech v ČSSR naprostým zjevením.

Ale ani to není všechno!

Vy jste šel po gymnáziu na vysokou školu.

Tento člověk se taky hlásil na vysokou školu, ale nevzali ho, i když přijímačky udělal za jedna.

Tento člověk byl osobně u toho, když profesor, který znal jeho otce a vyučil na oné VŠ, jelikož se poučil z krizového vývoje, v té době pracujícího v podřadných zaměstnáních, řekl, že si přece nemohli myslet, že ho můžou vzít.

Vy jste nastoupil v roce 1983 k výsadkářům.

Tento člověk chtěl létat. To mu zakázali, dovolili mu jen parašutismus. Tvrdě dřel, poctivě absolvoval celý výcvik. Ale před prvním seskokem mu zakázali i parašutismus a vyloučili ho ze Svazarmu, jelikož ho tam prý vzali jen jakýmsi omylem.

Ve stejném roce jako Vy taky tento člověk nastoupil k vojenské službě. Ovšem ne k výsadkářům, ale jako politicky nespolehlivý k stavebnímu a silničnímu praporu. Makal na stavbách, uniformu měl tak bídnou, že se styděl jezdit do Prahy a Vy jste frajeřil s červeným baretem!

Vy jste v roce 1985 vstoupil do téže strany, ze které kdysi vyhodili rodiče tohoto člověka, a tento člověk nastoupil jako zvukař do divadla. Když se to dozvěděl krajský tajemník KSČ pro kulturu, rozzuřil seva chtěl ho okamžitě vyhodit.

Nebýt statečného ředitele divadla, který se proti tomu postavil, kdoví, jak by to dopadlo!

Vaše manželka, důstojnice, vstoupila do KSČ, kdežto manželku, operní sólistku tohoto člověka zažila, co to znamená být jeho ženou, protože ji kvůli němu odmítli v národním divadle!

Ne, nebudu Vás volit, pane Pavle.

Stačí, když srovnám Váš příběh a příběh tohoto člověka, který si okusil všechna protivenství režimu, jehož prominentem jste byl, režimu, na který s takovou nostalgií vzpomínají všichni ti, kteří Vás taky nevolí, protože volí Babiše nebo Baštu.

Nevěřím tomu Vašemu příběhu, pane Pavle, ani trochu!

Lidé jako Vy také pracují s uměle vytvořenými příběhy. Štáb propagandistů a Vy sám lžete, překrucujete a maskujete fakta. Příběhům, stejně jako v knize a nesčetněkrát v dějinách, věří dav ochotný vytěsnit z hlavy fakta a ukájející se historkami o hrdinovi a diplomatovi, který vše odčinil.

Děsí mne, že i jinak nedůvěřivý a skeptický český národ se dá doslova zblbnout tak, že oslavuje člověka s Vaší minulostí.

Příběhy jsou mocná a nebezpečná zbraň a v těchto dnech na Hrad vedou Vás, člověka, který si nezaslouží úctu, ale to největší opovržení!

S pozdravem

Karel Trčálek.“

Dopsal jsem sbíječkou svůj dopis a vypnul čelovku, už dávno je světlo a do otevření volebních místnosti zbývá už jen nemnoho času.

Nepromarněme jej!