Genderově nekorektní zmrtvýchvstání Ježíše Krista

Tak už ho máme venku z hrobu, tak už ho máme zase živého, našeho Spasitele. Jen na okraj podotýkám, že Ježíš nebyl vzkříšen, ale vstal z mrtvých. To je rozdíl, který jasně vidíte a cítíte

Mé vzpomínky na ty okamžiky jsou jasné a plastické do posledního detailu i po oněch takřka dvou tisíciletích, která od těch slavných velikonočních dnů uběhla jako voda v krevním řečišti.

            „Měla bys napsat evangelium, Marie z Magdaly. Aby naše povědomí o tom, jak to tehdy skutečně bylo, nestrádalo nepřesností,“ vybízel mne nejeden papež, nejeden pravoslavný patriarcha, ale i nejeden třeba docela obyčejný svědek Jehovův, adventista, baptista, ale i třeba anglikán či mormon, luterán i kalvinista, ba i člen církve husitské, když jsem se mu se svými vzpomínkami svěřila do opatrování (nikdy jsem je ale nevyprávěla žádné ženě, protože ženy jsou mstivé ještě víc než Zeman).

            „Proč bych to dělala? Nikdy jsem neměla ambicí stát se evangelistkou. Jsem svatá přece i bez toho,“ odpovídala jsem a odpovídám všem těmto mužům a opravdu necítím žádnou touhu, aby mé, na papíře zhmotněné, vzpomínky byly zahrnuty do Písma svatého, kvůli čemu by se ovšemže musela překopat i liturgie.

            Stačí, když jsou tyto vzpomínky na Kristovo zmrtvýchvstání navždy uchovány v mém vědomí. To je možná i mnohem víc, než kdyby z nich přísní katecheti zkoušeli nebohé žáky při hodinách náboženství, než kdyby se je nebozí katechumeni museli učinit nazpaměť (k tomu všemu, co už se nazpaměť učit musejí), aby mohli být vůbec připuštěni ke křtu.

            Řekněte sami, chtěli byste, aby bylo Písmo svaté o pár stránek silnější a tak zabíralo více místa a bylo tak i méně skladovatelnější?

            Viďte, že ne!

            Proto je dobře, že je to tak, jak to je a ne jinak!

            Když nám ukřižovali Ježíše, byla nálada mezi kluky mizerná. Komu jsem se podívala do tváře, tomu se v ní zračilo poraženectví, o nějaké bojové morálce nemohla být už vůbec žádná řeč.

            „Včera nám ještě umýval nohy, abychom měli podíl a dnes?“ zoufal si Petr, div si netrhaje vlasy, „ukřižovali ho jako toho nejposlednějšího lumpa!

            Taková ostuda!

            Taková hanba!

            Všem budeme teď jen pro smích.

            Že prý boží syn, a zemřel nám před očima jako prašivý pes!

            Žádný zázrak se nestal. Nemrkl na kříži okem a nepřišlo boží království. Kdyby byl skutečně boží syn, stačilo by přece, aby jen mrknul okem a všichni by před ním museli padnout na kolena. Římani, farizejové, celý svět, Aztékové i Korejci, všichni by spatřili jeho nebeskou slávu, a my, věrní učedníci, byli bychom jeho náměstci s právem vybírat daně!

            Ale on místo toho obyčejně zemřel na kříži!

            Neučinil žádný zázrak, neučinil vůbec nic, zbičovali ho a ukřižovali!

            Taková hanba, taková ostuda!

            Já se snad zase budu muset vrátit k rodině, k manželce a dětem, tchyně bude na koni, budu to mít na talíři každý den.

            Pane bože, proč jsi mě opustil?

            Ale já s ním nemám nic společného! Já nejsem žádný inteligent, já nejsem žádná samozvaná elita! Já jsem obyčejný rybář! Já ho přece třikrát zapřel! To musí každý uznat!“

            „Vzpamatuj se, proboha!

            Vždyť se roztrhla chrámová opona, když ho ukřižovali.

            To je přece znamení!“ třásla jsem Petrem, aby se vzpamatoval a dál věřil v Ježíše.

            „Chrámová opona, to nás fakt vytrhne, jdi s tím do prdele! Proč neučinil na kříži zázrak?!“ mlel Petr pořád dokola a s ním i ostatní.

            Nejhůř byl na tom Jan, nejmilejší Ježíšův učedník.

            „Ukřižovali mi jeho fajnový tělíčko! Ručičky i nožičky mu propíchli hřebíčky.    

A na hlavičku, na ty jeho vlásky, co jsem je vískal, mu dali trnovou korunu, o kterou bych si popíchal své prstíky!

Kdo mě teď bude líbat na rty, když mi ho ukřižovali?

Tak jako on, neumí líbat nikdo!

Já se asi budu muset odstěhovat do Říma a tam si najít nějakou fajnovou prácičku v lázních,“ lkal Jan.

Bylo mi ze všech těch plačících chlapů špatně. Taky mi nebylo zrovna nejlíp, navíc jsem dostala zrovna na Velký pátek krámy (což je snad dostatečný důkaz, že si Brown v Šifře mistra Leonarda vymýšlí). Ale nepropadala jsem beznaději, jako banda těch slabochů, kteří si ještě včera říkali apoštolové, aby Ježíšova smrt na kříži ukázala, jací jsou všichni do jednoho slaboši.

I já jsem proplakala z pátku na sobotu celou noc, to se samozřejmě musí. Ale nikdy ve mně neuhasl plamen naděje a víry, že se musí něco stát, že přece není možné, aby byl Ježíš jen tak ukřižován a tím se to celé končilo.

„Ne, Ježíšovo ukřižování, to je jen teprve začátek konce. Ještě musí něco přijít, chrámová opona se zpravidla netrhá zbůhdarma!“ věděla jsem bezpečně v sobotu ráno.

Osušila jsem si slzy a na mých rtech se usídlil úsměv, jako by včera nebylo žádného Ježíšova ukřižování.

Nikdo by z mé usměvavé, radostné, skoro taneční chůze nepoznal, že mám krámy, tak mi bylo lehce na duši. Žádného apoštola jsem už ale nevyhledala. Musela bych mu nejspíše rozbít hubu za tu jeho věrolomnost, za to, že považoval ukřižování Ježíše za definitivní porážku naší národně osvobozenecké sionistické věci, za pohřeb našeho práva na sebeurčení.

V sobotu večer se mne zmocnil těžký, ale zároveň i radostný neklid.

Šukala jsem po Jeruzalémě sem a tam. Snad se i sama pro sebe nahlas smála, protože se za mnou otáčeli nejen římští vojáci (ti se za mnou otáčeli vždy), ale otáčeli se za mnou i náhle oněmělí boží blázni, kterými byl Jeruzalém vždy vyhlášený a známý snad i v Austrálii i v Antarktidě mezi tamějšími tučňáky, o rabínech ani nemluvě.

Už se setmělo, ale já neměla na spánek ani pomyšlení. Hruď se mi hrozila každým okamžikem rozskočit samou radostí. Konečně jsem to nevydržela a rozběhla se k Ježíšovu hrobu.

Proč mne to nenapadlo dřív?

Asi proto, že to tak chtěl bůh!

Už z dálky jsem viděla u Ježíšova hrobu cosi kutit dvě bílé postavy. Když jsem přišla blíž, spatřila jsem dvě osoby neurčitého pohlaví v bílých pracovních overalech, jak odsunují z Ježíšova hrobu obrovský balvan, kterým byl hrob zavalen, aby se k jeho vzácnému obyvateli nedostali toulaví psi.

„Transgender! Neexistují jen dvě pohlaví!“ napadlo mne hned, když jsem zblízka pohlédla do tváří těchto osob.

Nemýlila jsem se. Byli to andělé, o jejichž pohlaví se dají vést nekonečné debaty.

„Tak už ho máte venku, paninko!“ vypískl vesele anděl.

„Byla to ale makačka, takovej kámen. To bych chtělo pusinku za odměnu, paninko!“ vypískl vesele druhý anděl.

Políbila jsem je a andělé zmizeli, aby nám nezacláněli.

Ale to už z hrobu vylézal Ježíš. Měl na sobě nádherné bělostné roucho, jeho vlasy v hrobě kdosi nakadeřil, rty měl tak rudé, jako by si je přetřel rtěnkou. Namísto hnilobného zápachu ucítila jsem vůni jemného parfému.

„Ježíši, to není možné, Ježíši!“ vydechla jsem nad tou proměnou.

„Uf, to byla makačka!“ oddychl si Ježíš a rukou si načechral svoje vlasy.

„Kdo ti udělal? Myslím ty vlasy? Takovou trvalou bych taky chtěla mít!“ zeptala jsem se Ježíše a Ježíš mne až teď zaregistroval.

„Kdo jsi, osobo?“ zeptal se mne.

„To jsem přece já! Marie z Magdaly! Zachránil jsi mne z bordelu!“ odpověděla jsem mu a chtěla se na něj vrhnout, abych jej objala a celého zulíbala, „tak jsi přece vstal z mrtvých! Já to věděla!“

Ale Ježíš ucukl a celý se naježil: „Nedotýkej se mne! Jistě máš nějakou pohlavní chorobu! Kapavka je vysoce infekční!“

Zarazila jsem se, ohromena těmi slovy.

„Ježíši, co to říkáš, Ježíši?

Jsem stoprocentně zdravá!“ vykřikla jsem.

„Seš stoprocentní. Ale kurva!“ ušklíbl se Ježíš.

„Vždyť jsi mi přece dal rozhřešení! A církev mne přece svatořečí. Aspoň jsi to říkal!“ vykřikla jsem zas.

„Jo, svatořečí, protože jednou kurva, navždy kurva!“ zranil mne zase Ježíši.

„Jen proto jsi vstal z hrobu, abys mne urážel?

Mne jedinou, která věřila, že tvoje ukřižování není totální konec, ale teprve začátek konce?“ cítila jsem, že se mě zmocňuje hněv na toho naparáděného panáka, který vstal z hrobu.

„Polibte mi všichni prdel!“ zvolal Ježíš a vznesl se do nebe, kde zmizel.

Hleděla jsem oněměle chvíli na nebe, a pak na prázdný hrob. Tohle, že to takto dopadne, jsem opravdu nečekala.

„Marie!“ ozvalo se najednou za mnou.

Otočila jsem se a spatřila za sebou jakéhosi svalnatého muže, jen v bederní roušce, kterému hrál na břichu pekáč buchet.

„To bude asi zahradník. Vrah je vždy zahradník,“ napadlo mne kdoví proč.

„Ty mne nepoznáváš, Marie?“ zeptal se mne muž a zamrkal na mě levým prsním svalem.

„Ne. Jste zahradník? Vrah?“ řekla jsem.

„Já jsem přece Ježíš!“ řekl onen muž.

„Ježíš, ty jsi Ježíš!?“ vyjekla jsem údivem a dodala, „ale vždyť Ježíš před chvílí vstal z hrobu a pak zmizel v nebi. Vůbec mne nepoznal, a přitom mne zachránil z bordelu.“

„To jsem nebyl já. To byl Antikrist, který se jen za mne vydává. A Antikrist, to je to všechno špatné a zlé ve mně. Proto to muselo zmizet v nebi. Ale to dobré, co bylo a je ve mně, to zůstalo na zemi.

Jen se podívej pořádně na moje bicepsy,“ zaťal Ježíš svoje bicepsy, vesele se ptaje, „tak co, Marie, pořád mne nepoznáváš?“

„Rabbuni!“ vykřikla jsem, protože to byly skutečně Ježíšovy bicepsy.

„Uff, to byla makačka, to vítězství nad smrtí. Tak jsem si ještě nikdy pořádně nezamakal. Ale podařilo se. Teď už bude jen líp,“ utřel si Ježíš čelo.

„Jaké to tam bylo? Bylo to moc zlé?“ zeptala jsem se a kývla směrem k hrobu.

„Moc zlé to tam bylo,“ přikývl Ježíš a pokračoval, „bylo to skoro tak zlé, jako kdybych byl sám v ženském kupé.

Jen si představ, samé ženské a já mezi jediný chlap, navíc ještě u okna.

Už bych to nechtěl podruhé zažít!“

„To věřím!“ přikývla jsem a chtěla se na něj vrhnout, „teď už budeme pořád spolu!“

Ale Ježíš přede mnou ucukl.

„Nedotýkej se mě!“ vykřikl hystericky, zvedl ze země nějaký klacek, a tím si mne držel od těla.

„Sakra, co to dneska s váma, chlapama je?

,Nedotýkej se mě! Nedotýkej se mě!’ křičíte všichni, ty i ten druhý!“ dotklo se mě, že se nemůžu Ježíše dotknout.

„Promiň, ale jsi nečistá,“ odpověděl Ježíš.

„Jo, tak tobě vadí, že mám krámy! O to ti jde, ale já si ty krámy nevymyslela! Nebo mám podle tebe žrát hormonální antikoncepci? To mi chceš říct?“ vyštěkla jsem.

„Ne, nechápeš mne, Marie. Jsi nečistá a já ještě nebyl u Otce. A Otec je na tyto věci ras. Kdyby ses mne nečistá dotkla, byl by schopen mě i vydědit. Strašně si zakládá na své čistotě. Až už nebudeš mít krámy a vykoupeš se v mikve, pak se mě můžeš dotknout.

Ale teď ne. Neboj se však, budu tady ještě čtyřicet dní.

Jo, a taky by sis mohla oholit podpaždí.

Víš, zvykl jsem si na to tam,“ řekl Ježíš a ukázal ke svému hrobu.

„Jděte do hajzlu! Jděte už do hajzlu s tou svojí mužskou, falokratickou diktaturou!“ naštvala mě Ježíšova slova víc než cokoliv jiného, takže jsem ječela na celé kolo, „já ti něco řeknu, Já teď vstala taky z mrtvých! Vstala jsem z mrtvých jako žena. Ano, ty tvoje pitomé kecy vzkřísily ve mně moje ženství!

Strč si svého otce někam!

Ne ty, boží jedináček, který žil do třiceti hezky u maminky, ale žena je Kristus!

Žena, která každý měsíc krvácí, která je každý měsíc přibitá na kříž, aby každý měsíc vstala z mrtvých.

Víš, kdy já měla první krámy?

Nebylo mi ani třináct!

A co tys dělal ve třinácti?

Ještě ses nechal kojit!

Ty mi chceš vykládat něco o utrpení?

Jdi do hajzlu! Jo, do hajzlu!“

Otočila jsem se a šla zpátky do Jeruzaléma, nechávaje Ježíše u otevřeného hrobu, i s jeho pekáčem buchet, konečně vzkříšená.

A taky si ještě pamatuji, že to nedělní ráno zpívali ptáci jako diví, ptáci, kdepak zvony.