Genderová smrt bílého muže

Kdysi bílý muž vládl světu, nebo to aspoň tak vypadalo. Ba dokonce i na Měsíc se podíval. A dnes? Dnes už je z bílého muže div ne yetti

            Na přání jedněch svých, nyní již v blázinci se bezpečně nalézajících, příbuzných, vetřel jsem se do společnosti inteligentních lidí.

            „Musíš se stát inteligentem, abychom měli v naší rodině aspoň někoho prokletého, nějakou černou ovci,“ naléhali na mne neustále a dokonce ještě den předtím, než je odvezli do blázince, mi mezi čtyřma očima brutálně vyhrožovali, „jestli nebudeš inteligentem, tak tě vydědíme, všechen svůj majetek odkážeme státu a církvi!“

            Co mi tedy zbývalo, než se stát inteligentem, bylo-li třeba mít v rodině někoho takového?

            Vystudoval jsem tedy příslušné školy a stal se inteligentem.

Hodně se nyní mezi inteligenty hovoří o genderu, nu, hovořím tedy o něm i já. Není jiného zbytí, člověk není lilie, ani polní ptactvo, aby se o nic nestaral a přece žil.

Hovořil jsem o něm i dnes, třebaže prostřednictvím samomluvy, kterému člověku nezačne dříve či později jeho inteligence lézt na mozek?

„Hle, Měsíc! Docela banální kus prachsprostě mrtvé hmoty,“ začal jsem svoji samomluvu, bloumaje po chodbách jakési prázdné budovy, „a přece tento kus mrtvé hmoty přitahuje lidstvo jako magnet!

,Dostat se zase na Měsíc!

Jako kdysi, když na to byly peníze, když nebylo nic lehčího, než postavit raketu, nasednout do lunárního modulu a vydat se vstříc Luně!‘ vykřikuje z posledních svých sil nejeden člověk, obraceje se neklidně na svém smrtelném lůžku, maje duši na jazyku a vidící všechno najednou v jiném, průzračnějším světle.

Kdysi na to peníze byly, ale kam se teď ztratily, čert ví.

Copak by se za všechny bitcoiny nedala postavit nějaká pořádná raketa?

Vždyť peněz je čím dál víc, tak proč nejsou peníze na to, aby se letělo na Měsíc?

Je-li na světě sedm miliard lidí a věnoval-li by každý člověk na to, aby lidstvo stanulo opět na Měsíci, řekněme deset dolarů, to by bylo, aby se zase na Měsíc neletělo!

Ale byl člověk vůbec někdy na Měsíci?

Myslím byl člověk na Měsíci z hlediska genderového?

,Uplynulo už příliš mnoho let a stále zůstávám posledním mužem, který se prošel po Měsíci,“ píše ve svých pamětech poslední astronaut, který stál na měsíčním povrchu.

Ano, mluví o sobě výhradně jako o muži, ne jako o člověku.

A člověk, potažmo lidstvo, to nejsou přece jen muži!

Člověk, lidstvo, to je víc než jen muži!

Kdo vlastně byl na Měsíci?

Na Měsíci byli jen samí bílí muži, ti bílí muži, již jsou dnes na vymření!

Bílí muži sice dosáhli Měsíce, ale dnes mizí z povrchu zemského raketovou rychlostí, jako mnoho jiných obratlovců. Stali se lovnou zvěří, živými fosiliemi z těch dávných časů, kdy bylo tak snadné letět na Měsíc a procházet se po něm, jako by se nechumelilo.

Procházeli se po Měsíci, zanechávali v měsíčním prachu své šlépěje, aby po svém návratu, když splnili svou historickou roli, začali nezadržitelně vymírat.

Na Měsíci nebylo lidstvo, byli tam jen bílí muži, v podstatě pralidé.

A dosáhne-li člověk zase měsíčního povrchu, vstoupí-li na něj, vzdálen od rodné planety pouhých tři sta tisíc kilometrů, už to bude jiný člověk, ne bílý muž.

Bude to už člověk se vším všudy. Člověk, který nebude už jen bílým mužem, jak tomu bylo tenkrát, v těch podivuhodných časech, kdy světu nevládly hoaxy, fake news, ale čisté LSD, v časech, kdy bylo vše možné.

A snad už tento člověk běhá mezi námi.

Je to dívka, která se cítí jako muž, nebo je to muž, který se cítí jako dívka, je to muž feminizovaný plasty, které jsou všude, jsou i v mé hlavě, už tam není sláma, ale jsou tam plasty se svými feminizujícími účinky na muže!

Ano, feminizovaný muž, to je skutečný a celý člověk, jehož krok na Měsíci bude obrovským, teď už skutečně a bezezbytku, velkým skokem pro lidstvo, pro každý z národů, kterými je toto lidstvo tvořeno, pro každé z pohlaví, pro každé z náboženství, pro každou z ras, pro každé z individuí to bude skok do dvacátého druhého století!“

To jsem ze sebe sypal, jsa inteligentem.

Ale nevěřím tomu, že každý kdo pěstuje samomluvu, musí být nutně blázen.

Nevěřím tomu, a proto to bude nejspíše pravda, radostná a absolutní jako nula v samotném jádru našeho vesmíru.

Ale já už vím, co udělám.

Půjdu a prvního člověka, ať už to bude kdokoliv, se zeptám: „Tak co, jsem blázen nebo ne?“

To jsem moc zvědavý, co mi odpoví!