Genderová rovnost je základní lidské právo, které lze zajistit jen kvótami

Kde je diskriminace, tam je úpadek. Ekonomický, morální i duševní. Copak se chlap nebude v práci flákat, když bude vědět, že vždy dostane vyšší mzdu než žena?  

            Jestli je někdo, kdo by se měl léčit na psychiatrii, tak to jsou dějiny.

            Není na světě, co ten je světem, většího šílence než dějin.

            Vezměte si například jen to, že se pohybují jako kyvadlo ode zdi ke zdi.

            Není kyvadlový pohyb, obecně vzato, nejprůkaznějším důkazem šílenství?

            Je-li někdo blázen, šílenec, bytost dokonale duševně vyšinutá, tak se zpravidla pohybuje ze strany na stranu přesně jako kyvadlo.

            Jenže dějiny jdou v tomhle ještě dál, mnohem dál!

            Dost často to totiž přeženou, a tu zeď prostě v dějinném afektu rozbijí.

            Lidičkám se to samozřejmě nelíbí, protože komu by se líbilo žít v baráku, kterému chybí jedna zeď?

            „Zkurvené dějiny, vždyť na nás táhne!“ mají lidičky dějin plné zuby a tak zrebelují.

            Vrhnou se na dějiny, svážou je do kozelce a dopraví tam, kam patří, do blázince. A zase je na chvíli na světě klid a pokoj, dokud dějiny z blázince neutečou a nezačnou zase řádit jako divé...

            Říká se, že každá, absolutně každá kvóta je principiálně špatná, protože zasahuje do přirozeného výběru a uměle protěžuje lidi, kteří by jinak neuspěli.

            Nechci soudit toho, kdo to říká, nechci o něm říkat, že se mýlí, ale moje zkušenost, zkušenost čistě osobní a zcela bezprostřední, však naznačuje něco jiného.

            Jsem snad blázen, že se takto vzpouzím absolutní pravdě, že ji odmítám přijmout do svého mozku, ačkoliv tato pravda byla jistě vyřčena někým, o jehož neomylnosti nelze pochybovat?

            Jsem-li opravdu blázen, šílenec non plus ultra, pak musí být mé šílenství učiněným rájem.

            Začalo to docela nenápadně, tak jako nejspíše začíná každé šílenství. To, co se zdá být normální, je už jeho výhonkem, kořínkem zapuštěným do půdy našeho vědomí, vláknem nenasytného mycelia, jež nezadržitelně prorůstá substrátem našeho vědomí.

            Toho dne jsem musel jet v jakési, dosti nepříjemné, úřední věci do města N. Využil jsem k tomu, auta nemaje, veřejnou dopravu. Vezl jsem se hezky jako pán za penízky hloupých daňových poplatníků, z nichž je tato veřejná doprava dotována právě kvůli takovým lidem jako jsem já, lidem, již jsou líní pořídit si auto a raději se nechají vozit veřejnou dopravou.

            Znal jsem všechny řidiče autobusů, které zajížděly do naší vsi. Byli to stále titíž lidé, bez výjimky muži, dost často nerudní a zakabonění.

            Avšak toho dne, k mému nemalému údivu seděla za volantem autobusu sexy žena. Kdyby nebyl býval nad předním sklem autobusu svítil název cílové stanice, věřil bych tomu, že ten autobus není vůbec autobusem, do něhož mám usednout a vydat se směrem do N.

            Autobus zastavil, dveře se otevřely.

            Nastoupil jsem, řidička natáhla ruku k pokladně, aby mi vydala cestovní doklad.

            Jenže já úplně oněměl, ocitnuv se tváří v tvář takové sexy ženě. Hleděl jsem na ni, zatímco mi v mozku vířily hormony, které se vyplaví do krve vždy, když se muž ocitne v těsné blízkosti sexy ženy.

            „Kam to bude, mladý pane?“ zeptala se mne sexy řidička sexy zastřeným hlasem, učinivší zcela přirozeně ten jemný, vlastně docela nenápadný pohyb, který však ve svém důsledku exponenciálně zdůraznil velikost jejich koz.

            „N., autobusové nádraží,“ dostal jsem konečně ze sebe.

            Nádherně štíhlé prsty řidičky rozběhly se po tlačítcích pokladny, která vzápětí vyplivla lístek. Třásla se mi ruka, když jsem do dlaně řidičky sypal mince.

Jaký div, že mi nevypadly a nerozkutálely se u jejích nepředstavitelně dlouhých nohou!

            Autobus se rozjel, téměř prázdný. Jako omámený jsem si sedl kamsi dozadu jako vždy. Ale namísto, ovšemže dobře mi známé krajiny za oknem, sledoval jsem siluetu sexy řidičky, docela jí uhranut tak, že kdybych nejel na konečnou, jistě bych přejel výstupní zastávku.

            Ve městě, na úřadě, mne ovšem čekalo další překvapení. V kanceláři, kde se moje věc vyřizovala, seděly místo dvou, ostatně velmi zlostných úřednic v takřka již v důchodovém věku, dvě zcela jiné, což je však hlavní, sexy úřednice!

            Ano, tyto úřednice byly přesně ten stejný typ žen, jakým byla i řidička autobusu!

            Sexy žen, které svou hypertrofovanou ženskost dokážou podat a prodat tím nejlepším možným způsobem. Ani vlastně nevím, jak ta moje věc dopadla, protože celou dobu jsem musel hledět (nic jiného mi ani nezbývalo!) na kozy těch úřednic, na jejich nohy, na jejich našpulené rty.

            „Tady to podepište, pane Trčálku!“ řekla mi jedna z těch úřednic zase tím nezaměnitelným sexy hlasem, napřed se naklonivší nad papír, pak se stylově celá přede mnou protáhnuvší, a já cosi podepsal, ani nevěděl co.

            Jako omámený jsem vyšel z úřadu, cítící ve svých údech slabost, jaká přichází krátce po vyvrcholení pohlavního styku...

            Není divu, že jsem na přechodu přehlédl červenou a vstoupil do vozovky, takže mohu mluvit o štěstí, že mne auto srazilo jen tak, že jsem měl odřené čelo, ale nic víc se mi už nestalo.

            „Víte, jakého přestupku jste se dopustil, pane chodče?“ ptala se mne sexy policistka, která vystoupila z policejního auta a jejíž velké zelené oči na mě hleděly zpod policejní čepice.

            „Já...,“ bylo jediné, co jsem řekl.

            „Vstoupil jste do vozovky na červenou,“ odpověděla sexy policistka a s úsměvem, z něhož se mi divže nepodlomily nohy, dodala, „tak to bude za pět set!“

            „Bože, mít takovou ženskou jen za pět set!“ bleskla mi hlavou nanejvýš bolestná myšlenka, tou pětistovkou se myslela samozřejmě pokuta.

            Ale i přesto všechno jsem došel na autobusovou stanici ještě celých patnáct minut před odjezdem autobusu. Na stanovišti sousedící se stanovištěm, odkud mi to jelo, stál nějaký muž a četl noviny.

            Zpozorovav mne, přišel ke mně, zvedl ke mně noviny, ťukl prstem na fotografii, která se nalézala na přední straně, a řekl: „Kurva, to jsou kočky, co?“

            Podíval jsem se na fotografii a nemohl jsem, než jen konstatovat, že je plná sexy žen.

            „Jo, tyhle kůže letos předsedají ekonomickému fóru v Davosu,“ zamlaskal muž.

            „Ty ženy mají něco společného s ekonomií? Šichtařová tam přece mezi nimi není,“ zeptal jsem se, pozdvihnuv obočí.

            „Čert vezmi ekonomii i Šichtařovou. Ty kosti tam jsou díky kvótám,“ odpověděl muž.

            „Každá kvóta je ale principiální zlo,“ namítl jsem.

            „Snad, ale kdyby tam seděli chlapi, zajímalo by někoho nějaké ekonomické fórum, jako když tam sedí tyhle kočičky?“ zeptal se muž a dodal, „jasně, že jsem taky proti kvótám. Kdyby západní mocnosti uvalily padesáti procentní kvóty na počet žen, projely by druhou světovou válku, i když kdoví.

            Když zrušili ve formuli 1 grid girls, taky jsem nadával, já na ni koukal jen kvůli nim.  Ale když  se jako kompenzace toho zavedly povinné kvóty pro sexy ženy, tak si říkám, že všechno zlé, je pro něco dobré.

            Kurva, to je ale pech, vidíte to! Sedí mi tam chlap, do prdele!

Tak to já pojedu asi až příštím autobusem za dvě hodiny!

To si radši ještě zajdu na hasičárnu, jsou tam prima sexy hasičky.“

            Muž ukázal na svůj autobus, který mu právě přijel, a který řídil muž!

            Já měl štěstí, můj autobus řídila sexy řidička, která tam seděla díky kvótám...      

Nu, ano, nejspíše jsem šílenec, když schvaluji kvóty.

Ale copak mohu jednat proti své přirozenosti, copak mohu chtít, aby všude, kam přijdu, kam se podívám, nebyly sexy ženy?

Nebo nejsem šílenec, to se jen zase zbláznily dějiny, ale chtěl bych vidět toho, kdo proti nim bude rebelovat, já určitě ne!