Film „Karel" je naprosto úchvatným dokumentem o Karlu Gottovi

Dnes ráno jsem shlédl v kině film „Karel". Chtěl bych za něj touto cestou poděkovat jeho režisérce. Díky, Olgo!

            Film o Karlu Gottovi mne překvapil. Dlužno říct, že příjemně. Opravdu jsem to nečekal. Že Karel Gott byl tak rozporuplný a vlastně velmi záhadný člověk. Hloubka jeho temných stránek mě docela zaskočila, musel jsem s tím celkem dost bojovat. Asi v půlce filmu mi po zádech přeběhl nefalšovaný mráz.

            „Je možné, abychom byli takto a tolik let ovládáni a manipulováni pěveckým projevem jednoho jediného muže?“ ptal jsem se sám sebe.

            Za nejsilnější scénu filmu považuji tu, kdy se Karel Gott v Las Vegas žení a jeho nevěstu škrtí u krku stará krajka, jak sám zpívá v jedné své mstivé kantiléně. Domnívám se, že tato scéna mi navždy utkví v paměti, bude se mi vybavovat i v těch nejnevhodnějších chvílích a situacích. Nevím, jestli se s tím srovnám.

            Cestou z kina jsem se ještě navíc ke všemu seznámil v parku s jednou ženou, která film o Karlu Gottovi už také viděla jen o několik hodin dřív než já. Samozřejmě na to přišla řeč.

            „Tak vy jste byl na filmu o Karlovi Gottovi a právě se z něho vracíte? To je podivná náhoda! Já na něm byla taky a ještě teď se klepu strachy!“ řekla, když jsem se přiznal, odkud právě jdu.

            „Temnější figuru v dějinách středoevropského prostoru asi nenajdeme,“ odtušil jsem.

            „Kolik je v nás zla, aniž bychom to tušili. Nikdy bych neřekla, že mne film o Karlu Gottovi tak zdrtí. Vždyť já se teď bojím sama v temných průjezdech činžovních domů. Co když se mi tam z podvědomí vynoří jeho hlas a já ucítím na tváři jeho dech ze záhrobí? V takovém případě budu naprosto bezmocná?“ zhrozila se žena.

            „Doprovodím vás domů, jestli chcete, abyste neměla strach,“ nabídl jsem se.

            „Budu ráda. Něco mi říká, že tato noc nebude krátká,“ vzala mne žena za ruku.

            „To zpívá Vondráčková?“ zeptal jsem se.

            „Ne, Kryl,“ řekla žena.

            „Vidíte, a já myslel, že Vondráčková, hehe!“ musel jsem se suše zasmát svému omylu.

            Doprovodil jsem tedy ženu domů. Celou cestu jsme mluvili o Karlu Gottovi, rozebírali jeho písně slovo od slova, tón od tónu. Ani nevím jak, ocitl jsem se v bytě té ženy.

            „Děti jsou už velké a manžel je u milenky, přijde až nad ránem, jako každý kocour, nebýt toho, už se naše manželství dávno rozpadlo, jedině manželovy milenky ho drží při životě,“ vysvětlila mi, když jsem se jí zeptal, zda bydlí sama.

            „Aha,“ řekl jsem a zeptal se, „co myslíte, je ta Špátová opravdu lesba?“

            „Víte, my ženy to máme trochu jinak než vy muži,“ vysvětlila mi žena.

            „Rozumím a přijímám,“ kývl jsem smutně a stejně tak smutně dodal, „Obermannová o nás, mužích, říká, že jsme idioti a troubové.“

            „To je ta spisovatelka, co měla něco s Gottem?“ zeptala se žena.

            „Je to spisovatelka. Ale netahala s Gottem, nýbrž s Havlem. U Gotta se jen tajně scházeli, s Gottem měla něco spisovatelka Formanová,“ uvedl jsem věci na pravou míru.

            „Jak je ten svět malý!“ zvolala žena, ale pak zpozorněla, „jak bych ho zase slyšela! Tu jeho nejslavnější píseň!“

            „Myslíte Oči mám sněhem zaváté?“ zeptal jsem se.

            „Ne, myslím Odnauč se říkat ne,“ odpověděla žena a zvedla prst, „slyšíte? Někdo si tu píseň pouští.“

            „Opravdu, zdá se mi, že ji taky slyším,“ přikývl jsem a dodal, „to bude asi rádio.“

            „Ano, asi to bude nějaké rádio. Někdo má puštěné rádio. Musí to být nějaké rádio,“ zneklidněla žena.

            „Určitě to bude rádio,“ souhlasil jsem a chytil ženu za ruku, „teď, slyšíte?“

            „Co mám slyšet?“ podivila se žena.

            „Už to není slyšet! Je zase ticho!“ upozornil jsem ji.

            „Máte pravdu. Není to slyšet. Je zase ticho!“ zašeptala žena.

            Povolil jsem si kravatu, možná už trochu staromódní, a řekl: „Máte docela pravdu! Je to podivná náhoda. Vy jste viděla film o Karlu Gottovi, já jsem jej viděl a teď někde rádio hrálo Odnauč se říkat ne!“

            „Podivná náhoda! Raději jsem neměla ten film vidět,“ otřásla se žena a taky si povolila kravatu, „nevadí vám, když si sundám kravatu? Je z hedvábí a já hedvábí nesnáším. Ani kalhotky z něho nemám.“

            Čekal jsem, až si žena sundá svoji kravatu a když tak učinila, považoval jsem za nutné poznamenat: „Já proti němu nic nemám. Myslím proti filmu o Gottovi. Mně se docela líbil. A taky je dobré, myslím, vědět, že existují i takoví lidé jako Karel Gott, že všechno není jen docela růžové.“

            „Vy muži to máte trochu jinak než my ženy! Pro vás bude Karel Gott navždy tím, kým nikdy nebyl!“ zasténala žena.

            „Nerozumím vám,“ přiznal jsem si a konečně si taky sundal kravatu, v tu chvíli už byla docela zbytečná, ničemu dobrému nesloužila, spíš mi jen překážela, bylo nepříjemné mít ji na krku, i když povolenou.