Film České televize o Rašínovi by se měl tvrdě zakázat, manipuluje s historií

Jsem tvrdě proti jakékoliv cenzuře, ale film o Rašínovi, kterým chce Česká televize „oslavit“ stoleté výročí neexistujícího Československa, by se měl tvrdě zakázat, protože seriózní historický film si představuji úplně jinak

            Masaryk, jak známo, si nikdy nepřál rozbití Rakouska-Uherska.

            „Království mého Otce není Československá republika! To se spíše protáhne velbloud uchem injekční jehly, než by se Čech dostal do božího království,“ říkával před válkou tajemně na schůzích Realistické strany.

            Jenže Rašín, Soukup, Stříbrný, Šrobár a Švehla (podle abecedy) mu na to kašlali a schválně Rakousko-Uhersko rozbili.

            „Do prdele práce!

To museli udělat zrovna mně, profesoru filosofie!“ zvolal Masaryk, když se to dozvěděl a od té chvíle mu nezbývalo nic jiného, než bydlet v Lánech na zámku a jezdit mezi prosté lidi na koni, aby nepoznali, že je jenom prezidentem republiky a dál si mysleli, že je nástupcem rakousko-uherského císaře.

Kramář s Rašínem se vzájemně, jak známo, velmi obdivovali, ale báli se to přiznat. Tak se před sebou aspoň navzájem shazovali, aby zvýšili zásluhy toho druhého.

„Pěkně jsem to pohnojil, jen co je pravda!

Jako předseda vlády se vůbec neosvědčuji!

Jenom politikařím, vůbec nemakám!

Měli by mne postavit před mimořádný soud, soudit za vlastizradu a pak zastřelit jako psa, jak to dělají se zrádci revoluce v bolševickém Rusku!

Škoda, že se na mě ten atentát nepovedl!“ nasazoval si Kramář před Rašínem psí hlavu.

„To nic není!

To ta moje měnová odluka, to je pěkný zmetek!

Vždyť já úplně znehodnotil československou měnu!

A ta moje politika rozpočtových škrtů a deflace, fuj, takové svinstvo, vždyť po mně zůstane spálená země!“

Mě by ani neměli soudit, já bych se měl zastřelit sám!“ dělal ze sebe zločince Rašín.

Ale protože bez přestání makal,  pořád se nemohl dostat k tomu, aby se zastřelil, takže to nakonec musel udělat anarchokomunista Šoupal, který už se na Rašínovu protidluhovou politiku už nemohl dál dívat. 

Štefánik, ako je známe, veľmi závidel Benešovi, jednak to, že je Čech a jednak jeho zdržanlivosť ohľadom žien.

„Kým som ja už mohol byť, keby som bol Čech ako Beneš a neťahal sa s parížskymi kurvami!“ bol Štefánik dožratý na to, že nie je ako Beneš.

Aby sa Benešovi aspoň trochu pomstil, rozhodol sa, že mu zvedie ženu.

Lenže zveril sa s tým Andrejovi Hlinkovi, lebo chcel, aby mu Hlinka požehnal.

Hlinka síce Štefánikovi požehnal, ale akonáhle sa za ním zavreli dvere, milý katolícky kňaz nelenil, zavolal Benešovi a všetko mu to za tepla vykotkodákal.

A tak sa Štefánik zrútil v lietadle, v dôsledku čoho si Slováci v roku dvadsiateho výročia atentátu na Štefánika vyhlásili Slovenský štát, aby si tak, sami pre seba, dôstojne uctili jeho pamiatku.

První československá vláda ze 14. listopadu se, jak známo, moc nepovedla.

Její předseda Kramář byl ožrala, zloděj a korupčník, a stejně tak i ostatní její členové. Snad jediný ministr Mořic Hruban za něco stál, protože sice taky kradl a politikařil, ale aspoň nepil denaturovaný líh jako všichni ostatní.

„Už aby ty volby vyhrál Babiš, jinak tu republiku dočista rozkrademe a prochlastáme!“ přál si na konci každé schůze vlády Kramář.

Jenže se už toho, chudák, nedočkal, zemřel osmdesát let před tím, než se jeho vroucné přání splnilo a Babiš volby skutečně vyhrál a zachránil z republiky aspoň to strašně málo, co se ještě nerozkradlo a neprochlastalo.