Fialoví podvodníci, nemáte právo hnát nás do všivé války s bratrským Ruskem!!!

Jako člověk, jehož život zavál i do válečných zón buď přímo či okrajově a který zblízka poznal bídu a neštěstí, která válka přináší obyčejným lidem, nemohu mlčet k tomu, co provádí naše vláda, a k tomu, co se děje na Ukrajině

            Maršál Šojgu, oblečený ve své nejpáradnější uniformě, co doma našel v truhle na šatstvo,  zřejmě vysvětloval Vladimiru Vladimiroviči detaily obranné ofenzívy, jejímž cílem bylo zahnat hordy agresory fašistických okupantů, jež již zcela obklíčily Rusko, až na čáru Tallin-Riga-Vilnius-Lvov-Přemyšl-Černá nad Tisou-Budapešť-Szeged, protože Vladimir Vladimirovič se tvářil velmi vážně.

            „Pokyn k zahájení obranné operace mohutnou dělostřeleckou přípravou bude vydán ve chvíli, kdy bude zapálen olympijský oheň v Pekingu,“ ozřejmoval právě maršál Šojgu, že při zahájení obranné ofenzívy, jejímž cílem nemohlo být nic jiného než ukončení genocidy Rusů ukrajinskými, respektive všemi fašisty obecně, bude použita stará osvědčená ruská obranná taktika, když v tom je vyrušili dva muži.

            Byli to Vasja a Serjoža, dva vojíni v polních uniformách bez distinkcí, které se jim ztratily, kdo ví kde.

            Maršál Šojgu na ně udiveně pohlédl, ale na tváři Vladimira Vladimiroviče, když spatřil dva vojáčky, se objevil úsměv.

            „Dobrý den, co si přejete, vojáčci?“ zeptal se způsobně Vladimir Vladimirovič.

            „My jsme vám přišli něco říct, Vladimire Vladimiroviči,“ řekl jeden z vojáčků, byl to ten, který se jmenoval Serjoža, „vlastně Vasja vám přišel něco říct. Něco ho totiž trápí, ale bál se vám s tím svěřit, Vladimire Vladimiroviči. Je to moc důležitá řeč.

            Tak jsem mu řekl: ,Jestli se bojíš, Vasjo, tak půjdu za Vladimirem Vladimirovičem s tebou. Neboj, vždyť on nám hlavu za to neutrhne, to co chceš mu říct, je opravdu vážné a důležité.‘

            No tak, Vasjo, řekni tady Vladimiru Vladimiroviči, co jsi včera říkal mně v zákopech při noční hlídce.“

            Vasja se otočil na Serjožu, který, celý červený, dílem z ostychu, dílem ze vzrušení, zajíkavě řekl: „Nemáte právo hnát nás do té všivé války, Vladimire Vladimiroviči!“

            Maršál Šojgu při těch slovech sebou trhl, ale Vladimir Vladimirovič se mírně usmál: „Tak ty, Vasjo, říkáš, že nemám právo hnát tebe a tadyhle Serjožu do všivé války?“

            „Ano, Vladimire Vladimiroviči, nemáte na to právo,“ vyhrkl Vasja a překotně pustil, „co tou válku získáme? Nic, snad bude Ukrajina zase naše a ze zemí střední Evropy vytvoříme spolehlivé nárazníkové pásmo.

            Ale budou nás za to Ukrajinci, Poláci, Češi a ostatní národy milovat?

            Snad se před námi klanět, snad nám budou líbat naše holínky, snad se budu účastnit družebních zájezdů, snad budou čile kšeftovat s našimi vojenskými posádkami, ale milovat, milovat nás nebudou!

            My si srdce Ukrajinců i ostatních národů musíme získat jinak než tak, že obsadíme Ukrajinu, že poskytneme národům bývalé Varšavské smlouvy bratrskou pomoc, o kterou nás prosí naši zahraniční agenti!

            Válku snad můžeme vyhrát, ale co z toho?

            My nesmíme válčit, vy musíme přetvořit naše Rusko tak, aby to byla země, v níž chce každý žít, zemi, jež bude vzorem pro všechny ostatní země, my musíme porazit naše nepřátele v mírovém soutěžení mezi národy, ne ve válce, která vůči nám vyvolá jen nenávist!

            Tak je to, Vladimire Vladimiroviči!

            Když nás Ukrajinci, Češi, Poláci, Estonci, ba i ti Finové budou milovat, tak sami nedovolí, aby na jejich území byly základny NATO, sami se k nám přivinou, protože budou vidět, že se u nás v Rusku dobře žije, že my jsme ti, kteří to s nimi myslí dobře, ne fašisti!

            Proto musíme Rusko přebudovat, musíme z něho udělat ráj na zemi, aby lidé viděli, že ne válkou, ale mírem lze toho získat mnohem víc. Suroviny máme, chuť do práce taky a skvělého vůdce ve vás, Vladimire Vladimiroviči, taky.

            Co nám brání, abychom se stali skutečnou velmocí, ke které budou lidé vzhlížet s důvěrou, aby nás sami zvali, abychom u nich zlepšili životy?

Co nám brání, aby se z Ruska stalo Sluneční město, kam budou jezdit lidé z celého světa, kteří pak doma řeknou: ,V Americe žije polovina lidí pod hranicí chudoby, ale v Rusku jsou všichni šťastní, žijme i u nás tak, jak se žije v Rusku a ne v Americe, dělejme to i u nás tak, jak to v prosperujícím a šťastném Rusku dělá Vladimir Vladimirovič.‘

            Proto nemáte právo hnát nás do té všivé války proti Ukrajině!

            Neobsazujme Ukrajinu, ale budujme a zlepšujme Rusko, to jediné nám zajistí vítězství!

Já sám mám spoustu nápadů, co by se dalo tady u nás zlepšit, abychom se stali lídry svobodného světa místo Ameriky!“

Vasja sotva dýchal, když to ze sebe všechno vysypal.

Vladimir Vladimirovič k němu přistoupil a otcovsky mu položil ruku na rameno: „Jsi moloděc, Vasjo. A taky máš pravdu. Když zlepšíme život v Rusku, porazíme tím fašisty drtivěji, než kdybychom jim teď vzali Ukrajinu.

Víš ty co?

Napiš mi ty svoje nápady!

Tuhle maršál Šojgu teď půjde s tebou a se tvým kamarádem k sobě do kanceláře, tam ti dá papír a ty mi napíšeš svoje nápady, jak zlepšit život tady u nás v Rusku a já se zítra do toho hned pustím. Slibuji ti, na svou čest, že žádná válka nebude.

Uděláš to pro mne?“

„Udělám, Vladimire Vladimiroviči, pro vás udělám všechno!“ zvolal radostně Serjoža.

„Vezměte tady chlapce do své kanceláře a dejte jim tam papír,“ nařídil Vladimir Vladimirovič maršálovi.

„Provedu, Vladimire Vladimiroviči!“ zasalutoval maršál a odešel s oběma vojáky.

Ale něco se muselo stát, protože Vasja i Serjoža zmizeli a nikdo je už nikdy neviděl, a tak Vladimir Vladimirovič nemohl zlepšit život v Rusku, protože nedostal do rukou papír s Vasjovými nápady. Proto mu nezbývalo, aby fašisty aspoň nějak porazil, než vydat rozkaz k zahájení obranné ofenzívy.

Ovšem jedna babka na jednom moskevském tržišti, bylo to zrovna v den, kdy ruská vojska při mohutném ústupu do vlastního týlu dobyla Kyjev, říkala své kolegyni, taky babce odněkud z Kavkazu, že ten Vasja a Serjoža, co chtěli zlepšit život v Rusku, byli ve skutečnosti zahraniční agenti, kteří chtěli spáchat atentát na Vladimira Vladimiroviče zrovna jako ti Židi Bucharin, Zinovjev a Kameněv na soudruha Stalina.