Fialo Stačilo! Aneb malé velké Sterzikovo vítězství nad světovými liberálními elitami!

Petr Fiala má ze svého odchodu z postu předsedy ODS radost! Je tedy zřejmě stejně tak spokojen i s tím, jak dostal v českých volbách víc procent, než kolik dostal R. Fico v těch slovenských...

Z vyprávění strýca Burčáka

Fiala skončil, ale já stejně nespal dobře. Zlá a neblahá předtucha mě svírala ve svých prackách jako důchodce, který žmoulá kousek chlebové střídky a dobře přitom ví, že když si ji strčí do svých bezzubých úst, bude to na dlouho jeho poslední sousto, protože je totálně ožebračený.

Noční hodiny se vlekly jako válka na Ukrajině, kterou vyvolalo NATO, a já stále oka nezamhouřil.

„Stačilo!“ vykřikl jsem nakonec ve tři hodiny ráno, naházel na sebe nějaké svršky a rozběhl se ke Sterzikovi, na jeho grunt, na jeho hospodářství, na jeho statek, abych zabránil nejhoršímu.

Běžel jsem jako o život, zatímco pomalu svítalo, zatímco se zmučená země probouzela k novému životu a lidé, dosud terorizování Foltýnem, se omámeně procitali ze svého mrákotného spánku, stále ještě nevěříce, že ten zlý sen, který zastřel jejich vědomí, se opravdu skončil a oni jsou opět svobodní.

Když jsem doběhl na Sterzikův grunt, srdce se mi div nezastavilo nad hrůzným výjevem, který jsem spatřil, protože moje neblahá předtucha, která mě tak mučila, se zcela naplnila!

Velcí ramenatí chlapi, zaměstnanci ČEZu právě odpojovali Sterzika od elektřiny a aby toho nebylo málo, neméně ramenatí chlapi, kterým velel nesympatický exekutor, na první pohled libtard, vynášeli ze Sterzikovy usedlosti klavír, nádherné koncertní křídlo.

Doběhl jsem právě včas, abych zabránil strašlivé katastrofě!

„Stůjte! Okamžitě toho nechejte!“ vykřikl jsem a vytáhl z kapsy svazek bankovek, „zaplatím vám za elektřinu a splatím i všechny dluhy, ten klavír musí zůstat tady!“

Peníze hýbou světem a ne jinak to bylo i v tomto případě.

Uhradil jsem za Sterzika elektřinu, zaplatil jsem i exekutorovi, takže Sterzik mohl i nadále doma svítit, a hrát na klavír, který nikdo neodnesl.

„A to máte na uhlí, abyste ho měl plný sklep, až udeří zima. Jen si je vezměte, zakopal jsem je na zahradě a tak zachránil před Fialou, který mi je neukradl. A teď nadešel čas, aby ty peníze přinesly užitek, aby nešly na zbrojení, ale na dobrou věc, protože jsem důchodce,“ vnutil jsem Sterzikovi zbytek peněz.

„Díky, tisíceré díky! Ještě to dobro z nás libtardi nevymlátili, díky bohu, pořád jsme dobří lidé! Dám vám za to svoji knihu, a taky nálepku na auto,“ poděkoval mi Sterzik mi.

Ale moje zmínka o Fialovi mi vůbec neudělala dobře.

„Jeho sliby byly všechno lži, a oni mu za ně děkují? to je pěkně naivní,nadělal tolik škody,že bude trvat dost let to napravit,zmíním jen neochotu zastropovat ceny v době ekonomické krize...všechny státy nějakým způsobem ceny zastropovaly aby se nerozjela obří inflace my ne,podle vlády to nebylo řešení,výsledek znehodnocené úspory o 30%,malý růst mezd,krach menších firem, které to neufinancovali,klesla síla koupě obyvatelstva stále více rodin žádá o sociální dávky i když pracují a hdp máme minimální,ostatní státy odstartovaly s lepším výsledkem díky jmenovaným opatřením a menší inflaci jim zbylo v peněženkách víc!“ chrčel jsem, zalykaje se spravedlivým hněvem.

Bůhví, jestli bych se i nezadusil, kdyby mne Sterzik nevzal za ruku a nezachránil mi tak život.

„Ukážu vám pole, je to moje pýcha, chlubím se svým polem každému,“ řekl mi a vedl mne ke své chloubě.

„To je nádhera!“ zvolal jsem, když jsme po několika krocích skutečně stanuli u pole, které mělo na šířku, nelžu, dobře pět metrů a na délku dobře dvacet metrů, ne-li rovnou dvacet a jeden metr.

„Opustil jsem pluh, protože jsme byli s rodinou na měsíc v Kostarice. Ale teď se k němu po svém velkém volebním vítězství zase vracím. Fiala skončil a je to hlavně moje zásluha, protože nebýt těch hlasů, o které nás okradl Babiš, bůhví, kdo by teď skládal vládu,“ řekl Sterzik a měl zase pravdu, nebýt jeho velkého vítězství ve volbách, nikdy by Fiala neskončil a my dva bychom sotva mohli stát u jeho milovaného pole.

„A tak jsem zase vyleštil pluh, opravil malotraktor, abych mohl obdělávat půdu. Ozimy už zasít nestihnu. Ale tady na tom řádku zasadím na jaře brambory, a tady na tom řádku zase řepu,“ ukazoval mi Sterzik, co kde v jakém řádku bude. „Měli jsme každý den maso, než jsem šel do politiky, a zase ho budeme mít. Mé chlívky budou plné prasat a nebude týden, abych nedělal zabíjačku.“

Znělo to opravdu nadějně a lákavě.

Každý den maso, jeden řádek brambor a druhý řádek řepy!

Ale když si Vidlák sedl na svůj malotraktor, aby nádherně vyleštěným pluhem, k němuž se vrátil po dovolené v Kostarice, začal orat svoje pole, ukázalo se, že půda za tu dobu, co se jí Sterzik nevěnoval, co jí byl nevěrný, ztvrdla jako kámen a pluh s ní nic nezmůže!“

Sterzik byl pochopitelně z toho smutný, jak se mu půda zmršila, ale já si věděl rady.

„Malotraktor je na nic. Na orání potřebuje voly! Zapřáhněte mne do svého pluhu, uvidíte, že to půjde!“ navrhl jsem Sterzikovi.

Sterzik ochotně souhlasil. Zapřáhl mne do svého pluhu, potom mne přetáhl bičem a křikl: „Stačilo!“

Zabral jsem a pluh se skutečně pohnul, začal obracet ztuhlou půdu.

Ovšem zorali jsme sotva dva metry a mně začaly docházet síly. Ať mě Sterzik mlátil bičem sebevíc, nedokázal jsem už sebe vydolovat víc sil.

Naštěstí se objevil nějaký člověk, který si chtěl u Sterzika koupit samolepku.

Když mne uviděl, vykřikl: „Jeden vůl je málo! Čím víc volů, tím víc rozumu, zapřáhněte i mne!“

Sterzik ho zapřáhl a hned to bylo o poznání lepší, pluh se opět rozjel.

Potom se objevil ještě třetí člověk, taky chtěl samolepku, a taky se nechal zapřáhnout. Jenže tento člověk, jmenoval se Broňa Ondraszek, nebyl vůbec zvyklý na těžkou fyzickou práci a tak se hned pogrcal, jakmile ho Sterzik přetáhl bičem.

A v tu chvíli se stal zázrak!

Půda totiž potřebuje hnůj. A když není hnůj, jsou dobré i zvratky.

Když bylo Sterzikovo pole Ondrazskovými zvratky, tvrdá půda najednou změkla a bez odporu se poddala člověku, který ji obdělával. Pole se teď oralo jedna radost. Netrvalo to ani půl dne a měli jsme těch dvacet krát pět metrů zoráno tak nádherně, že by nás i Jandejsek pochválil.

Protože tak vypadá skutečné vítězství. Jako čerstvě zoraná půda, jejíž lůno dychtivě čeká na rozsévače, který do něj zaseje své sémě, jež zemře a mnoho užitku vydá, jak stojí v evangeliu.

A tím rozsévačem je Sterzik a my jsme ti, kteří taháme jeho vyleštěný pluh, protože máme vlastního rozumu na rozdávání...