Fantasmogorický horor Nabarvené ptáče nenechá nikoho chladným

Nabarvené ptáče se konečně dočkalo svého zfilmování. Buďme za to rádi, fantasmagorických hororů ze života dětí není nikdy dost

            Příběh, připomínající fantasmagorický horor, mého dětství nenechá nikoho chladným, protože je nepřetržitou řádu těch největších nechutností a zvěrstev, jaké lze spáchat na docela nevinném dítěti.

            Žil jsem totiž, jako desetiletý chlapec, v jedné vesnici, jež se nacházela v podhůří Šumavy. Kraj to byl vždy drsný, přinejmenším od časů husitů, kteří se s ničím nesrali. A tento duch, duch husitské brutality, vždy obsažený v duších vesničanů, byl v této vesnici znovu vzkříšen rozpadem místního zemědělského družstva.

            Dokud vesničané pracovali v družstvu, ještě zachovávali na poli, v kravínech a vepřínech, jakož i na schůzích, jakési lidské obrysy a kontury, zrůdami byli jen doma za zdmi svých domů, jež si postavili z družstevního, to jest nakradeného materiálu.

            Ale jakmile se družstvo rozpadlo, ztratili vesničané poslední zbytky empatie a s tím i veškerý ostych. Zrůdnost, kterou dosud pěstovali jen doma, se stala všeobecnou normou. Kdo z ní vybočoval, to jest, kdo odmítal být zrůdou, kdo se dovolával nějakých humanitních ideálů, končil skutečně zle, hodně zle, kdybych měl popsat, co všechno jsem viděl, nikdy byste toto mé vyprávění nedočetli do konce!

            První na ráně pro tyto vesnické zrůdy jsem byl ale samozřejmě já, nevinné dítě, desetiletý chlapec, protože zrůdy ze všeho nejvíce přitahuje, a ovšem taky ukájí, nevinná.

            Šel jsem například, už v podvečer, po strništi bos, když v tom se přede mnou vynořila postava vesničana N.

            Ten člověk byl navenek váženou hlavou vzorné tradiční rodiny, to jest, rodiny tvořené mužem, ženou a dětmi, ale já věděl dobře, co je ve skutečnosti zač.

            Dal jsem se před ním na útěk, ale on mne rychle doběhl a chytil tak, že jsem se nemohl hnout a přitom to strašně bolelo.

            „Jestli pak víš, co tady rostlo?“ zeptal se hlasem, který se třásl vzrušením.

            „Pšenice,“ odpověděl jsem po pravdě.

            „Nelži mi, spratku, tady rostla řepka!

            Za to, že mi lžeš, seřežu tě jako koně!“ zařval a začal mne opravdu mlátit hlava nehlava.

            Když se konečně ukojil, ležel jsem bezvládně na zemi.

            „Snad si budeš pamatovat, že lhát se nemá!“ kopl ještě do mě a pak se s pohvizdováním vypravil domů, ke své rodině.

            Byla už tma a na obloze svítily hvězdy, když jsem se zmlácený doplazil do vesnice, jenže u domu, jehož jsem se nejvíce bál, jsem pozbyl vědomí.

            Když jsem se probral, byl jsem v tom, tak dobře mi známém domě, a nade mnou se skláněl nejbohatší člověk ve vesnici, muž, kterému patřily stovky a stovky hektarů a který vydělával obrovské peníze na dvojí kvalitě potravin.

            „Abys věděl, tak jsem se tě znásilnil.

            Nemusel bych ti to vůbec říkat, byl jsi v bezvědomí. Ale protože jsem čestný člověk, tak ti to na rovinu říkám,“ řekl mi a vyhodil mě nahého ven, kde už byla docela zima.

            Opět jsem ztratil vědomí, a když jsem se probral, opět se nade mnou kdosi skláněl, tentokrát žena.

            „Je ti zima?

            Pojď, ke mně, ohřeješ se!“ řekla mi a já se opět strachem zatřásl, protože jsem v té ženě poznal vdovu po starostovi N., tupém a brutálním hovadu, proto bylo taky starostou, které se uchlastalo.

            Ale nemaje sil, nemohl jsem se bránit, když mne vzala za vlasy a táhla si mne domů.

            „Počkej, už brzy ti bude teplo, voda se už vaří!“ opakovala pořád dokola.

            A opravdu, když mne dotáhla domů, mrskla mne do vany a vylila na mé hrnec vřící vody, pobízejíc mne: „Jen křič, spratku, křič, ani nevíš, jak mi to dělá dobře!“

Když jsem si na toto vše stěžoval na sociálce v nejbližším městě, úřednice tam pracující, mne surové zmlátily, křičíce na mne: „Nelži, parchante!

Tady nejsi v Norsku, abychom ti to věřili!

Ve 21. století se nic takového na českém venkově neděje!“

A tak to šlo pořád dokola, znásilňování, mučení těmi zrůdami.

Přítrž tomu udělali až banderovci.

Bůhví, kde se tady u nás ti neoholení a zarostlí fašisté, ze kterých táhla káva, vzali, ale já věřím tomu, že mi je poslalo samo nebe.

Sice mě taky znásilnili, stejně jako všechny ostatní, ale jako jediného mne nezavřeli, na rozdíl od všech ostatních vesničanů, do poslední nezbořené stodoly, kterou pak podpálili.

„Běž, chlapče. To není nic pro děti, upalování lidí ve stodole,“ domlouvali mi, ale já jsem nemohl odtrhnout svůj pohled od plamenů, které zachvacovaly stodolu plnou vesničanů.

Díval jsem se, jak je oheň mohutnější a mohutnější, slyšel lidský nářek, ale necítil u toho žádnou lítost, podle všeho jsem už předčasně dospěl, a taky že jo.