Evropské hodnoty? Pozérství, pokrytectví, snobství, dvojí centimetr... A prachy!

Naštěstí ale existují i jiné hodnoty než ty evropské. Hodnoty tradiční a svaté, hodnoty, ke kterým se již, díkybohu, brzy vrátíme!

Navečeřel jsem se, docela skromně, jak mám ve zvyku (zpravidla mám na večeři kousek vařeného hovězího masa a krajíc, někdy dva, docela obyčejného chleba) a chystal se uložit ke spánku, abych si odpočinul a nabral sil do dalšího dne.

K tomu ovšem nedošlo, protože kdosi zaklepal na dveře mého příbytku. Zaklepání znělo docela naléhavě a tak jsem šel, po kratším přemýšlení, otevřít.

A dobře jsem udělal, protože za dveřmi stál Stavrogin a vypadal velmi vzrušeně.

„Co je vám, Stavrogine?“ zeptal jsem se ho hned, ani jsem ho nenechal, aby mě pozdravil.

„Můžu dál?“ vyrazil ze sebe Stavrogin.

„Samozřejmě, proč byste nemohl? Vždyť města se přece taky bombardují v noci. A když se města bombardují v noci, proč by se v noci nemohlo chodit na návštěvy?“ vpustil jsem Stavrogina do svého příbytku.

„Stále tady bydlíte?“ otázal se Stavrogin, když byl vevnitř.

„Ano, stále. Žena ode mne utekla i s dětmi, ale já jsem zůstal. Kam bych šel?“ opáčil jsem.

„To je dobře,“ pronesl Stavrogin trochu tajemně a chytil se za hlavu. „Proč jsem za vámi přišel, tak pozdě v noci? Možná jste to uhádl, hned jak jste mne spatřil ve dveřích. Přišel jsem za vámi ve své věci. Ve své svaté věci, jestli mi rozumíte!“

„Ano, samozřejmě, že vám rozumím, Stavrogine. Zase vás to chytlo, je to tak?“ usmál jsem se.

„Ano, je to tak! Zase mě to chytlo! Potřebuji něco zničit a rozvrátit, abych připravil půdu pro to, co má přijít a co bude větší a lepší než to předchozí! Když něco nezničím a nerozvrátím, tak snad zešílím, pokud už ovšem jen to, že chci něco rozvrátit a zničit není příznakem šílenství! Co myslíte?!“ sypal ze sebe Stavrogin.

Usmál jsem se: „Myslím si to, co vždy. Že vaše touha všechno rozvrátit a zničit není projevem šílenství, nýbrž vaší vyvolenosti a svatosti, protože jste přece Rus. A údělem svatého Ruska je všechno rozvrátit a zničit, aby byla připravena půda pro něco většího a lepšího, co má přijít a přijde to ovšem až tehdy, až bude všechno stávající zničeno a rozvráceno, ovšemže za cenu nesmírného utrpení, protože utrpení je to, co spolu s vodkou, drží Rusko při životě a co jej ovšem činí svatým.

V podstatě neexistuje Rus, který by nebyl ateistou, protože každý Rus, i když se snad prohlašuje za ateistu, věří, že Rusko je Kristus národů a stejně tak není a nemůže být ateistou žádný český komunista, protože věří v totéž. A proto každý Rus a Rusko obecně, prahne po utrpení a proto, jako skutečný Kristus, má potřebu rozvracet a ničit všechno stávající a prohnilé, aby namísto prohnilého a zkaženého světa, v němž je Rusko bičováno pro svoji čistotu, mohlo přijít Boží království, tedy ruský svět, v němž budou všichni blažení, protože budou trpět, neboť jedinou blažeností může být toliko utrpení, jelikož všechno ostatní je jen zvráceným chtíčem, jako když se například Dostojevskij pařil v parní lázni s nedospělými dívkami, od nichž se nechal šlehat březovými metlami, aby ze sebe vyhnal Ďábla.

Rozumím vám dobře, Stavrogine, nemějte strach. Podle všeho mi chcete podpálit byt, abyste naplnil svou touho po lepším, spravedlivém, protože ruském světě. Ale ještě předtím, než mi ho podpálíte, tak tady všechno roztřískáte a vezmete mi moje švýcarské hodinky, protože máte, jako každý Rus, slabost pro švýcarské hodinky.

Je to tak?“

Stavrogin přikývl: „Ano, je to tak. Chci vám podpálit byt, abyste se měl líp, abyste se stal spravedlivým a lepším, abyste přestal věřit lžím, kterými vás krmí vaše liberální prozápadní vláda. Mohu vám zapálit váš byt?“

Opět jsem se usmál: „Ale, prosím, beze všeho, Stavrogine! Zničte a podpalte všechno, co je třeba. A zde jsou moje švýcarské hodinky. Říká se přece Rus do domu, Bůh do domu!“

„Děkuji. Moc se mi líbí,“ poděkoval Stavrogin za hodinky a pak se hned pustil do své práce.

Měnil můj příbytek v kůlničku na dříví a v tváři se mu přitom zračila taková blaženost, jakou mohou pocíťovat jen světci, kterým ostatně Stavrogin, jako každý Rus byl a musel být.

Netrvalo to dlouho a z mého příbytku zbyly jen ohořelé sutiny.

Ale já se za to na Stavrogina nezlobím, právě naopak!

Sutiny mého domu už zarůstají svěží zelenou travičkou. Celé dny teď lehávám na této travičce a dívám se na bílá oblaka, jak táhnou na obloze kamsi do dáli.

Co mi chybí?

Nic a moje švýcarské hodinky teprve ne, na co by mi taky v Božím království, v tom našem ruském světě, v jeho požehnaném bezčasí, byly!?