Evropa potřebuje válku s Ruskem jako sůl do koupele

Je poněkud trapné, pokud je např. pan Boček povýšen do hodnosti armádního generála jen proto, že před tři čtvrtě stoletím absolvoval 26 operačních letů v RAF

            Mělo celý den pršet, tak jsem se procházel po ulicích. Obloha byla sice zatažená, ale pořád nepršelo. Začala se mne zmocňovat rozmrzelost, z toho, že se předpověď počasí, kterou já chápu jako proroctví svého druhu, nenaplňuje.

            „Je-li už i předpověď počasí dezinformací, pak už může být dezinformací úplně všechno!“ bručel jsem si nakvašeně pro sebe.

            V tom jsem ale mezi věčným hlukem, jimiž je naplněna naše, tak neurotická doba, zaslechl lidský dech. Ano, kdosi poblíž dýchal a to docela rychle, a nejenže rychle, ale taky i za mými zády.

            Otočím se a spatřím pana Nožičku, jak je mně dobíhá.

            „To jsem rád, že jsem vás dohnal,“ vyráží ze sebe a když zase popadne dech, dodá, „všiml jste si, jak skromné byly oslavy všude tam, kde nás před sedmdesáti čtyřmi lety osvobodila Sovětská armáda?“

            „Ne, nevšiml. Já si takových věcí nevšímám,“ odpovím po pravdě a pokračuji, „koho by to taky pořád dokola bavilo, oslavovat každý rok osvobození, cosi, co bylo před sedmdesáti čtyřmi lety?

            To je stejné, jako kdyby vlastenci mohutně oslavovali v roce 1694 bitvu na Bílé hoře, kterou byl ukončen stavovský puč proti legitimní císařské vládě, nebo kdyby se v roce 1922 oslavovala revoluce z roku 1848 a její hrdinové by posmrtně dostávali ta nejvyšší myslitelná vyznamenání.

            Víte, co je problém, pane Nožičko?“

            „Co?

            To, že se médiích píše víc o sovětském bombardování Mladé Boleslavi než o americkém Prahy?

Všiml jste si toho?“ zeptá se pan Nožička.

„Nevšiml, nevšiml jsem si toho ani trochu,“ přiznám se rovnou ke své nevšímavosti a pokračuji, „problém je ten, že už dlouho nebyla žádná válka.

Mezi rakousko-pruskou válkou a první světovou, například, uběhlo necelých padesát let, ale my už hnijeme v míru víc jak sedmdesát let.

A jak to vypadá, vidíte sám.

Každý rok oslavujeme totéž osvobození, protože mezi tím žádné jiné osvobození, když nepočítám, šedesátý osmý, ani nebylo. Stále oslavujeme a uctíváme tytéž padlé a velebíme tytéž hrdiny, protože žádné jiné padlé a žádné jiné hrdiny už ani nemáme.

Prostě by to chtělo novou válku.

Novou válku, ať už v televizi dávají konečně něco jiného než jen pořád dokola dokumenty o druhé světové válce. Evropa se musí znovu proměnit v bojiště, protože kdybychom měli ještě dalších sto let oslavovat osvobození a vyznamenávat bojovníky z druhé světové války, tak bychom se z toho museli zákonitě zbláznit.

Nebo si vezměte dnešní mladé muže.

Těm by válka vyloženě prospěla.

Namísto, aby byli zabíjeni pro vlast ve válce, tak se sami zabíjejí v autech nebo na motorkách, ale co mají ti chudáci dělat?

Když je vidíte, zmatené a ztracené, nevíte, jestli se máte smát, nebo plakat.

Ale vrhněte je do války, do skutečného boje, do ohně, dejte jim do rukou zbraně, požehnejte jim ve jménu vlasti a národa, a hned máte před sebou skutečné muže!

Copak to jde, aby mladí muži neměli do čeho píchnout, jen proto, že je už tolik let mír?

Muž patří na bojiště, aby tam bojoval muž proti muž, a ne do porodnice, aby tam přicmrdával při porodu a byl z toho naměkko.

Nebo naši hokejisté na mistrovství světa, prohlašujeme je za hrdiny a jejich zápasy nazýváme bitvami, ve kterých masakrují soupeře, většinou ty slabší, či jsou sami masakrováni jinými soupeři, těmi silnějšími.

To jsou jediní hrdinové, které teď máme, kteří za nás bojují. A přitom by z nich mohli být docela dobře parašutisté, kteří by, vysazeni na území vlasti okupované nepřítele, všichni do jednoho padli hrdinnou smrtí, místo toho, aby se po každém gólu objímali jako buzeranti.

Jen si představte, jaké by to bylo, kdyby Jarda Jágr v beznadějném obklíčení vzkřikl: ,Jsme Češi, nevzdáme se!‘

Národ, který nebojuje, ten hnije.

A dvojí kvalita potravin?

Ta by se takovou válkou vyřešila sama, ani by se nemusely kvůli tomu přijímat nové zákony, žralo by se to, co by bylo, a možná by nebylo vůbec nic.

Kdybych byl kardinál Duka, tak nedělám nic jiného, než se jen modlím za to, aby byla válka a už nebylo potřeba oněch trapných rekonstrukcí válečných událostí, kdy se nudící se muži ostřelují slepými náboji, markýrují boj, a davy stejně tak znuděných diváků si to točí na mobily.

Tak je to, pane Nožičko, člověk je zrozen pro válku s Ruskem.“

„Takže vy si přejete, aby NATO a západní demokracie napadly Rusko?“ diví se pan Nožička.

„Jiné cesty k novému osvobození ruskou armádou není, a k jeho důstojným oslavám není,“ odpovím.

„Ano, máte pravdu.

Bez války jsme ztracení, docela ztracení.

Bože, co budeme dělat!?“ spráskne pan Nožička ruce o hlavu se mu vzápětí roztříští dešťová kapka.

Ale nejásám. Vím dobře, stejně jako čínští básníci, že jedna kapka kobercový nálet ještě nedělá..