Evropa nepatří Evropanům, ale Afričanům, kdo to nechápe, je xenofob

Dusno je v ulicích, nebe se v rudém žáru níží, morově od aut páchne vzduch, pobledlé přízraky v úkrytu chladný stín, tráva jak v žáru schnou city. Evropa patří Afričanům, a kdo to nechápe je xenofob a fašista

            Tropická vedra, lámající v těchto dnech všemožné osobní rekordy, vybrala si krutou daň na rozumu nejednoho člověka, který před nimi neutekl někam hodně daleko na sever, nebo aspoň na Vysočinu, i když mračna tamních komárů sdružených v agrární komoře nejsou zrovna taky kdovíjakou výhrou, ale pořád lepší než si nechat někde v Praze, na rozžhavené Letné, proměnit mozek ve škvarek.

            Jednou z obětí tropických veder se ovšem stal i, bohužel, náš Vlastík, jehož před úpalem nezachránilo ani to, že je konzervativec, který ví, že když peče slunce, musí mít něco na hlavě a proto vždy vycházel ven na hlavě s kapesníkem, v jehož každém rohu udělal bytelný uzel.

            Leč pro nemilosrdně slunce nebyla tkanina, z níž byl kapesník zhotoven, žádnou vážnější překážkou, takže jí proniklo jako nůž máslem a nadělalo v hlavě našeho Vlastíka pěknou paseku. Snad kdyby býval byl oblečen po vzoru beduínů, přežil by tato vedra bez úhony. Ale to by zase nebyl konzervativec, nýbrž multikulturní fanatik, nemají to ti konzervativci, když jsou hice, opravdu lehké.

            Pamatuji si, že nebylo ještě ani devět hodin dopoledne a teploměr ukazoval sotva třicet ve stínu, když pohled našeho Vlastíka náhle docela znepřítomněl a on řekl: „V Evropě zuří boj mezi univerzalistickým Synem a konzervativním Otcem.“

            „Máte na mysli mladého a starého Klause?“ zeptal jsem se ho, protože nic jiného mě nenapadlo, a to jsem měl už v sobě tři nealkoholická piva.

            „Ne, myslím Syna a Otce, duch svatý se nepočítá, protože to je bůh v nás,“ odpověděl náš Vlastík takovým tónem, jako by byl spiritistickým médiem.

            „Nerozumím vám!

            Jaký Syn?

            Jaký Otec?“ vykřikl jsem popuzeně, protože šílenství mě vždy popouzí.

            Ale i kdybych to nevykřikl, náš Vlastík by pokračoval dál, jako všichni šílenci, kteří cítí nutkavou potřebu prezentovat své myšlenky.

            „Konzervativní otec stvořil národy, dokonce při stavbě babylonské věže, když se sjednotilo veškeré lidstvo pod vlajkou evropské unie, schválně zmátl jazyky, aby se nikdo nedomluvil a tím konstituoval národy.

            Ale Syn je universalistický aktivista, který chce sjednotit celý svět, učinit z něj své jednolité království. Tam, kde Otec popouzel národy k vzájemnému vyvražďování, protože národ, který nemá hrdiny a bojovníky za své národní zájmy, ten není skutečným národem, tam Syn hlásá, že kdo miluje víc svůj národ či rodinu než jeho, ten jej nenásleduje do jeho království, kde na něj čeká poklad a život věčný.

            Teď ale mezi Otcem a Synem zuří v Evropě krutý boj, proto jsou taková horka, uff!“

            „Proto jsou taková horka, uff?“ zeptal jsem se a otřel si čelo.

            „Syn, Otci naschvál, nechává teď proudit do Evropy horký pouštní vzduch z Afriky. Evropané nejsou na taková horka stavění, jenže migranti z Afriky ano. Syn chce, aby Evropané v důsledku veder vyhynuli a jejich národní státy, stvořené nenáviděným Otcem, zanikly pod náporem migrantů z Afriky. Proto vytváří teď v Evropě takové klimatické podmínky, které jednoznačně zvýhodňují Afričany.

            Máme jen dvě možnosti.

Buď zcela vyhyneme, zadušeni horkem, anebo se naše populace, respektive jen ženy, budou pářit s populacemi Afričanů a tak zůstane aspoň část našich genů zachována v jedincích, kteří díky křížení získali odolnost vůči vedrům. Dlouhodobě takovým vedrům vzdorovat nemůžeme, ale migranti z Afriky jsou v nich jako ryba ve vodě, ostatně každý šestý druh sladkovodních ryby žije v africkém jezeře Tanganika.

            To jste nevěděl?“ řekl Vlastík.

            „Ne to, jsem nevěděl,“ přiznal jsem se a dodal, „takže podle vás je osud Evropy zpečetěn?

Myslíte, že Syn už přerostl Otce, který je slabý a nemohoucí a proto už nemá dost energie, aby dokázal udržet národy, které stvořil, při životě, aby zabránil těm zabijáckým vedrům?“

„Pokud budou takové kurevské hice, tak Syn svoji universalistickou vizi sjednocení světa a likvidace národů dotáhne do konce. Snad jen, kdyby se Babišovi znárodnila všechna jeho půda, to jest, rozdala národu, pak snad by byl národ zachráněn, protože jádrem každého národa není jeho nikým nevolená pseudoelita, ale drobné rolnictvo hospodařící na půdě předků.

Zemědělská velkovýroba, tak ji provozuje Babiš a několik dalších majitelů obřích rozloh půdy, dokonale zdecimovala drobné rolnictvo. Co komunisté kolektivizací začali, to Babiš a spol., dokončili, dokonale vyhubili nejen hmyz, ale i drobného rolníka, pro kterého je půda svátostí, ne jenom prostředkem pro příjem eurodotací.“

„Chcete Babišovi sebrat všechnu jeho půdu a rozdělit ji po deseti hektarech mezi lidi, aby na ni mohli dřít a nemuseli si kupovat dovozené brambory a hnijící polské hovězí?

Vy jste se zbláznil!“ nemohl jsem reagovat jinak na Vlastíkova slova.

„A pak jsou tady ještě Číňani. Ti taky chtějí sjednotit svět prostřednictvím Hedvábné stezky a sítí 5G, na kterých bude závislé úplně všechno.

Když se dva perou, třetí se směje, hehe!“ zasmál se náš Vlastík tak, až mne z toho zamrazilo.

Hned jsem se toho chytil.

„Můžete se tak ještě zasmát?

Když se tak smějete, není mi vůbec horko!

Je to lepší než klimatizace!“ požádal jsem Vlastíka.

Naštěstí se šílenec nenechal ke smíchu dvakrát přemlouvat.

„A pak jsou tady ještě Číňani. Když se dva perou, třetí se směje, hehe!“ rozesmál se náš Vlastík opět na celé kolo a sotva mohlo být něco víc příjemně osvěžujícího v tom děsivém dopoledním horku než tento hrdelní šílencův chechot.