Energetická krize ohrožuje vládu i EU, množí se varování před revolucí

Třetího září tohoto roku se sejde na Letné revoluční masa, která svrhne vládu a to bude definitivní konec fialového hnusu a drahých energií, jakož i bruselského diktátu

Revoluce, konečně přišla!

Třiatřicet stříbrných let jsme na ni museli čekat, ale pak se vzedmula obrovská vlna nevole a spláchla to, co bylo už dávno prohnilé, spláchla všechen fialový hnus..

Zase jsme stáli na náměstích a zase jsme zvonili klíči, kručeli hladovými břichy, cvakali zuby.

Proti drahotě, proti válce na Ukrajině, proti Fialovi.

I ti, kteří se dosud hrbili a třásli strachem z obavy ze ztráty zaměstnání, vyšli do ulic, zubožení, ale stateční jako nikdy předtím.

„My chceme teplo! My chceme teplo! Máme zmrzlé ruce!“ skandovali i ti, kteří ještě před pár měsíci nalepovali na čelo ukrajinské vlajky jako nějací blbečci.

Revoluce zvítězila!

Nenávidění fialoví panáci byli vyházeni z okna a my se zase opíjíme svobodou a teplem.

Ale ti, kterým fialoví panáci sloužili, nikdy nespí, pořád se nevzdávají svých myšlenek na ovládnutí světa.

Proto musíme být ve střehu, proto musíme hlídat revoluční výdobytky, proto chodí ulicemi měst hlídky revoluční národní gardy a hlídají ceny elektřiny a plynu, jestli tajně nerostou na pokyn těch, kteří by nás chtěli znovu zotročit.

„Bože, to je teplo!“ vydechl blaženě starý Vomáčka, který se cestou z hlídky proti drahotě zastavil u svého kamaráda, a natáhl zkřehlé ruce nad radiátor ústředního topení, „musím si všechno svlíknout, nebo budu za chvíli celej zpocenej!“

„To víš, že topíme, proč bychom netopili, když je cena plynu na historickým minimu? To by byl hřích netopit! Proto jsme taky tu revoluci dělali, abychom mohli topit a nebylo tak draho,“ přikývl kamarád

„Když si představím, že ještě před čtrnácti jsem musel mít doma dva svetry a stejně platil jak mourovatej za všechno, tak si připadám pořád jako ve snu. Byli jsme blbci, že jsme si to nechali líbit tak dlouho. Měli jsme tu revoluci udělat hned a ušetřili bychom spoustu peněz.

Copak se tak dalo žít?! V otroctví!?“ divil se Vomáčka, jak mohl tak dlouho žít v otroctví.

„Jo, mohli jsme tu revoluci udělat dřív. To je fakt. Ale byli jsme všichni připosraní, já byl taky připosranej, říkal si, že jediný, co nám chybí je nějakej Majdan, aby to tady po něm šlo do kopru, jako na Ukrajině. Jenže, kdo to mohl vědět, že je tak lehký svrhnout vládu, že to nic není?

Vždyť i ti komunisti v devětaosmdesátým kladli větší odpor, drželi se, kurvy jedny bolševický, víc jak týden,“ krčil rameny kamarád.

„No, jo, ale tehdy šlo s komunisty pořád spousta lidí, odvažnejch a statečnejch lidi, kteří hned prokoukli, že je to všechno podvod, lidí, kteří nepřestali v lepší, sociálně spravedlivou společnost. Jenže teď byl Fiala jako kůl v plotě. Dva lidi ho chytli, jeden za ruce, druhý za nohy a vyhodili z okna. A to byla celá revoluce. A my se toho báli, bože, jak my se toho báli!

To jsme se raději nechali ožebračovat!“ kroutil hlavou starý Vomáčka.

„No, hlavně, že je to za náma. Čtrnáct dní bez Fialy a všichni už makaj, jak šrouby, aby byla levná energie.

Zrušit emisní povolenky?

Splněno!

Zrušit příspěvky na OZE?

Splněno!

Vystoupit z energetické burzy?

Splněno!

Uzavřít smlouvu s Ruskem na dodávku levného plynu?

Splněno!

Redistribuovat zisk státu z ČEZ mezi občany?
Nesplněno, protože to ani splněno být nemůže, jelikož ČEZ už nemá žádný lichvářský zisk!

Čtrnáct dní stačilo a ČEZ už nemá žádný zisk a cena elektřiny pořád klesá, a nikdo neví, kdy se ten pokles zastaví!“ radoval se kamarád

„Díky bohu! A zítra se mají spustit další tři nové uhelné elektrárny, to máš zas kvanta další levný elektřiny! Ještě nám budou platit, abychom od nich tu jejich slavnou elektřinu brali!“ usmál se Vomáčka

„Jo to jsou ty revoluční výdobytky. Ale abych se přiznal, trochu mi ta revoluce přece jen bude chybět. Třicet roků člověk chrní, věří všemu, co mu nakukají, ale pak stačí měsíc ve svetru a člověk procitne z toho svého mrákotného spánku a vyjde do ulic.

Stojí na náměstí, zvoní klíči a s ním milióny dalších lidí.

,Člověče, nejsi sám, nejsi bezmocný! Podívej, kolik je tady s tebou človíčků, stejných jako ty a zdánlivě bezbranných! Ale, to že tady stojíte, to vám dává ohromnou moc! Už nejsi tím otrokem, kterým jsi býval!

Němci odtáhnou, vláda bude svržena, ceny energií začnou prudce klesat, zase budeš tím, kým jsi býval, budeš člověkem a člověk, to zní hrdě!

Škoda, že se to semlelo tak rychle!

Teď, když už jsme zase svobodní, když u nás neděsí složenky za energie, když nedrtí drahota, už není revoluce třeba. Něco mi říká, že ten nádherný pocit lidský sounáležitosti a vzájemnosti už nikdy nezažijeme, protože už žádná revoluce nebude, proč by taky byla, když je všechno tak levný?.

Bylo to přece jen příjemný, když člověk kráčel ulicemi, mával naší vlajkou a křičel: ,Pryč z EU!'

EU už čtrnáct dní není a na světě je už zase dobře. Ani nevíš, jak závidím husitům, vždyť ta jejich revoluce trvalo přes patnáct let, a my byli se vším hotoví natošup.“ řekl smutně kamarád.

„No jo, to je holt marný, tak už to bývá, že každá revoluce se jednou skončí. Vždyť i dnes jsme na hlídce chytli jen tři menšinové akcionáře ČEZu. Ještě před týdnem jich bylo třeba i třicet za jeden den, to jsme je ani nestačili věšet, šmejdy jedny!

Když si představím, že to všechno bylo jen kvůli nim, kvůli té jejich nenažranosti. Chtěli prodávat elektřinu dráž a dráž, aby měli větší a větší zisky, a to, že kvůli nim krachovaly stovky firem, jim bylo úplně jedno.

Ty tři jsme dnes taky pověsili, už jich moc nebude. Ale my je najdeme!

A pak ať se těší!

Budou viset pro výstrahu každému, kdo by chtěl ještě zdražovat elektřinu.

Proto jsem opravdu klíči nezvonili, abychom měli slitování s takovými šmejdy!

Všechny státní podniky musej bejt v mínusu, jinak to znamená, že okrádaj lidi, protože jak by ten zisk jinak měli?

Každýho ředitele státního podniku, kterej je v zisku, patří pověsit zrovna tak, jako ty šmejdy, jinak byla ta revoluce naprd!

Uff, to je horko, pot se ze mě jen lije!

Mělo by se otevřít okno, nebo raději všechna okna, a taky dveře, nebo se tady upečeme,“ otíral si Vomáčka čelo

„Jo, hned to otevřu, ještě že je venku jenom plus deset, jinak by to moc nepomohlo.“

A křičeli moc ti menšinoví akcionáři, když jste věšeli?“ zajímalo kamaráda.

„Ani moc ne. Už si na to zvykli, prevíti. Ještě dva, tři dny a bude po revoluci. No nic, musím už jít domů, mám strach, že jsem nenechal všechno puštěný a rozsvícený. To víš, teď se půjde po každým takovým podezřelým. Kdo bude mít malou spotřebu, kdo bude doma chodit ve svetru, ten bude kontrarevolucionář. Člověk si musí dávat bacha, aby měl všechno rozsvícený a puštěný, aby u něho nenašli svetr. Na shledanou,“ rozloučil loučil se starý Vomáčka, rychle se oblékl do zimní uniformy revoluční národní gardy, kterou byl dlouhý ovčí kožich, jaký mívá ponocný na Ladových zimních pohlednicích, popadl kalašnikova a chvátal domů.

Za chvíli budou takoví jako on už zase zbyteční. Ještě dva, nebo tři dny, a bude po revoluci, sám to říkal. V lidech už nebude žádný hněv. Lidé už jsou zase důležití, vláda, ta nová, revoluční, už na ně, díkybohu, nesere, všechno už stokrát levnější než před revolucí, už se není čeho bát.

A úředníci už se taky, chválabohu, propouštějí, dnes jich propustili prvních sto tisíc. Viděl jsem je, nakládali je do vagónů, dobytčích vagonů, do jednoho se jich, když se tam dali hlavou dolů, vešlo rovných sto.