Ekoteroristi nás strašili suchem a místo toho tady máme povodně!

A nepotřebujeme k tomu ani hurikány jako v Americe. Stačí, když půl dne prší kvůli tlakové níži kdesi nad jakýmsi Polskem

            Vytrvale pršelo už několik hodin a vše nasvědčovalo tomu, že pršet jen tak nepřestane. Svolali jsme proto krizový štáb, kterému jsem předsedal, abychom mohli operativně reagovat na vývoj povodňové situace.

            „Tyto vytrvalé deště přinášejí vždy záplavy, to se dá celkem snadno vyčíst ze starých kronik.

Uvidíte, že se brzy všechny potoky v našem regionu rozběsní tak, že vezmou všechno, co jim stojí cestě.

Určitě někde zase utrhnou kus břehu a vtrhnou i na silnice, zanesou je bahnem, větvemi a kdovíjakým bordelem,“ nechtěl jsem si hrát na proroka, ale musel jsem, protože pořád ještě pršelo.

„Záplavy, to ještě nic není.

Bahno se vždycky z baráku nějak dostane, i kdyby ho měl člověk vynést ven ve vlastní hubě, a když máte dobrý vysoušeč, tak za měsíc nevíte, že vám barák vyplavila velká voda.

A utržené břehy?

To snadno spravíte betonem.

Já vám řeknu, co je nejhorší na těchto vytrvalých deštích!“ ozval se tiskový mluvčí našeho krizového štábu.

„Co?“ chtěl jsem vědět.

„Nejhorší na těchto deštích je to, že musíte přizpůsobit rychlost stavu vozovky.

Jednak za to může snížená viditelnost při hustém dešti, a jednak hrozí aquaplaning.

Chápete?

Aquaplaning!“ bodl prstem do vzduchu můj zástupce.

„Safra, to se nám zase budou všude tvořit kolony!

Lidi budou zase nervózní, nazlobení a do toho všeho ještě ten déšť a rozzuřené potoky mstící se nám za to, že jsme je zregulovali, jako by už nestačilo, že prostě není už kde parkovat!“ chytil jsem se za hlavu při představě, že se všude budou tvořit kolony, nemluvě o stržených mostech, které totálně zkomplikují dopravu v kraji.

„Může za to tlaková níže nad Polskem.

Prostě se tam udělala a teď k nám přes ní od severovýchodu proudí vlhký vzduch. Nebýt té tlakové níže, nepršelo by. Podívejte, mám to tady na mobilu, to počasí může trvat klidně i měsíc, dokud tam bude sedět,“ poznamenal kdosi a nechal kolovat svůj mobil.

„Fakt za to může tlaková níže nad Polskem!

Panebože, ta je hnusná!“ přikyvovali všichni, když se podívali na mobil.

Ale já už se na mobil dívat nemusel, já už byl rozhodnutý.

Povstal jsem a jasně a zřetelně jsem prohlásil: „Za těchto okolností nemám zapotřebí být předsedou tohoto krizového štábu, zvláště budou-li se kvůli dešti a následným povodním tvořit dlouhé kolony.

Rezignuji tímto na svoji funkci, ať si to dělá někdo jiný. Nechci být viněn ze svého selhání jen proto, že se nad Polskem usadila tlaková níže, která ovlivňuje počasí u nás a které je hlavní a jedinou příčinou vydatných srážek, jež na našem území již brzy nejspíše způsobí záplavy a výrazné dopravní komplikace.

Kdyby se nebyly tvořily dlouhé kolony, nevzdával bych se své funkce tak snadno. Ale takto, ne opravdu se na mne nezlobte.“

Cítil jsem, jak po těchto slovech spadla ze mne obrovská, slovy nepopsatelná tíha. Všechen zmatek a hřmot, které vyvolala moje slova, doléhal ke mně zdálky, jako by z nějaké vedlejší místnosti.

Kdosi mi dal napít kávy, kdosi mne poklepal na rameno a řekl: „Všechno jsme už dávno zkurvili, lesy i půdu, celou krajinu, ty za to nemůžeš, voda si vždy najde cestu.

Pojď, odvezeme tě domů, tady jsi už zbytečný.“

Kdosi mne vyvedl ven, kde jsme museli přejít asi dvacet metrů v hustém dešti, přičemž jsem zcela promokl, do auta, ve kterém ovšem bylo teplo a v němž už seděli čtyři další lidé. Rozjeli jsme se, ale pomalu, protože pro déšť nebylo skoro na krok vidět.

Brzy jsme však uvízli v koloně, protože kdesi vpředu už voda skutečně strhla most, nebo aspoň zanesla silnici tak, že ji učinila zcela nesjízdnou.

„A je to v prdeli!

Stojíme!“ zaklela mladá žena, která auto řídila.

„Co je v prdeli?“ chtěl jsem vědět.

Ale nikdo mi neodpověděl, všichni mlčeli, nervózně a stále rychleji poklepávající prsty na své stehna. Pokud vím, déšť ani trochu nepřestával, pršelo dál, pořád hustěji.