Dvakrát jsme si postavili do čela generála a přišly zlé dny. Uděláme tu blbost i po třetí?

Poprvé se generál dostal do čela vlády v roce 1938. Podruhé se generál se stal prezidentem v roce 1968 a pět měsíců poté nás v rámci mírové operace obsadil Ukrajinec Brežněv, aby zabránil rozšíření NATO na východ...

Ne že by Ladik nežral. Žral, žral jako vždycky, ne-li ještě víc. Ale do jeho, jindy tak optimistického a radostného výrazu, se vkradlo cosi chmurného a nezdravého.

„Je vidět, že Ladika něco trápí. Ale co? Určitě to bude nějaká temná a děsivá myšlenka. Ta teď rozežírá jeho mozek, dusí jej, dělá z něj štvané zvíře, vhání mu do očí až brachiální strach. Co je to je za myšlenku? Nebýt té myšlenky, byl by Ladik jistě veselý a plný radosti jako dřív, žral by a oči by nesvítily strachem, jako teď, ale svítily by mu tím, čím svítí oči každého člověka, který jde proti proudu, totiž nadějí, že zlo přece jen neovládne naše životy, že se jeho tisíciletá nadvláda nad světem se brzy skončí.

Jen si představte, že Ladikovi nechutná už ani dominikánský rum, ani kubánské doutníky. Pije, kouří, ale kdyby chlastal samohonku a hulil machorku, vyšlo by to nastejno!

Bojím se, ach tolik, se bojím, aby Ladika ta utkvělá myšlenka, která ho zcela ovládla, nepřivedla do blázince,“ svěřil se mi se svými obavami Petr Hájek.

A měl pravdu.

S Ladikem to opravdu nebylo dobré. Něco z něj vysávalo jeho bystrý rozum a jeho svobodnou vůli jako nebezpečný a zákeřný upír, který dělá z lidí otroky bez duše, přesně takové, jak to popisuje Čingiz Ajmatov ve svém slavném Popravišti.

Musel jsem jednat rychle, abych z Ladika ještě zachránil, co se dá.

Našel jsem ho tam jako vždy, žral, pil dominikánský rum, kouřil kubánské doutníky, ale ten smutek, který mu čišel z tváře připomínající prázdnou popelnici u hitlermarketu, ten bych nepřál nikomu vidět.

„Co tě trápí? Co tě mučí? Máš oči, jako by tě právě propustili z gulagu,“ zeptal jsem se Ladika, co nejšetrněji.

Ladik se dlouze napil z lahve dominikánského rumu, evidentně však bez jakéhokoliv potěšení z tohoto nápoje bohů z Bazalů a řekl: „Dvakrát jsme postavili do čela generála a dvakrát přišly zlé dny. V roce 1938 byl do čela vlády postavený legionářský, hrdina generál Syrový. Bohužel, generál byl jen loutka v Benešových rukách. A Beneš byl diplomat, který dával přednost diplomatickému jednání před válkou, válka byla pro něj až to úplně poslední řešení.

A tak zachránil český národ a celou Evropu před válkou, když odstoupil české pohraničí.

Proto jsme se mohli radovat z míru, nemuseli jsme jít do války, abychom bránili území, která po tisíciletí obývali Němci, a která byla, stejně jako země Koruny české, po staletí součástí eurorajchu, to jest Svaté říše národa německého.

V roce 1968 byl zvolený prezidentem generál Svoboda. I on byl diplomat, ani on nechtěl válku, a tak podepsal Moskevský protokol, který jen potvrzoval to, že Sovětský svaz měl na naši okupaci právo, na základě smlouvy, kterou s ním uzavřelo socialistické Československo, takže se nejednalo o invazi, ale mírovou operaci, sám jsem o tom nadšeně psal.

No a teď si chceme postavit do čela dalšího generála…“

Ladik se odmlčel a jeho pohled byl takový, že pohled dobytka, kterému právě k čelu přikládají jateční pistoli, by musel připadat každému jako zhmotnění životního optimismu.

Tak to Ladika trápilo!

Tato děsivá vize, která se měla brzy naplnit!

Chtěl jsem Ladika nějak potěšit a tak jsem řekl: „Všechno zlé je pro něco dobré, Ladiku! Nebýt osmatřicátého roku, nepodepsal by nikdy Beneš se Sovětským svazem dohodu o přátelství a spolupráci.

A proč ji podepsal?

Protože byl diplomat!

A kdyby Beneš nebyl diplomat, tak by nepřijal v únoru 1948 demisi ministrů, protože nechtěl občanskou válku!

Nebýt roku 1938 nikdy bychom nemilovali Rusko, jako ho milujeme teď, protože nás osvobodilo v amerických botách!

A 1968?

Vždyť ti milicionáři, kteří v roce 1968 v den výročí mírové operace mlátili vlastní lidi, by teď volili Babiše, ne generála!

Byl to generál Svoboda, který v roce 1968 zabránil rozšíření NATO na východ a tím i třetí světové válce!“

Ale s Ladikem už to bylo vážné.

Jako by mě vůbec neslyšel, jako by vůbec nechtěl rozumět mým argumentům, řekl: „Tento třetí generál nás zavede do pekla. Do totalitního pekla, je to loutka, ale i to, co ho ovládají, jsou jen loutky!

Jde o spiknutí v největších patrech světovlády!

Říkám ti, že Trump je proti němu hadra!

Dnes se ještě bavíme tady, pijeme dominikánský rum, kouříme kubánské doutníky, ale za měsíc už budeme mrznout ve stepích kdesi za Uralem, a budeme v zákopech vděční za každý lok samohonky, za každý šluk machorky!

Bude to peklo, říkám ti, že to bude peklo, když zvolíme třetího generála!“

Ladikova slova byla tak sugestivní, že na mě zapůsobila nesmírným dojmem.

„Panebože, to je nadělení! Když nás ten člověk zavleče do pekla, tak to musí být sám Luciper!“ vykřikl jsem.

„Je to Luciper. Samotný Luciper,“ přikývl velmi vážně Ladik a ukázal na dominikánský rum, „už chápeš, proč to do sebe leju bez radosti, jen mechanicky?

Protože nás má v moci Luciper!“

Tady zbývala už jediná naděje proti Luciperovi v generálské uniformě.

„Takže to musíme hodit Babišovi! Celý národ, abychom vůbec přežili, protože Babiš je diplomat jako Beneš!“ zeptal jsem se a dodal, „a co ty, ty taky hodíš Babišovi?“

Ladik se usmál a rozhodně řekl: „Já to hodím sobě!“

„Sobě? Blázníš? A kdo bude žrát, chlastat dominikánský rum a hulit kubánské doutníky, když si to hodíš?“ zvolal jsem.

„A kdo vyburcuje národ proti Luciperovi? Hodím si to jako Palach, když zvolili prezidentem generála Svobodu. Všiml sis, že se letos o něm vůbec nemluvilo? To fialový hnus nechtěl lidem připomínat, jak to dopadne, když si zase zvolí generála.

Už jsem poslal dopis Babišovi, aby, jestliže prohraje volby, obsadil budovu České televize.

Nechci a nebudu žít v totalitě, můžu-li proti ní takto bojovat!

Když to udělám, národ sám odvolá Fialovu vládu a jmenuje vládu odborníků.

Věrný zůstanu!“ stačil ještě vykřiknout Ladik, než celý praskl v důsledku totálního přežrání na protest proti Luciperovi.

Myslím, že nepřeháním, že Ladik je první, ale zdaleka ne poslední obětí nové totality, jejíž nástup se neodvratně blíží s nástupem Lucipera, ale Ladikův odkaz žije dál.

Přežíral se, aby praskl, praskl, abychom byli zase svobodní, abychom nebyli otroky ve své vlastní zemi, kterou Luciper na Hradě promění v peklo.

„Nikdy nezapomeneme, Ladiku!“ přísahám na tomto místě a se mnou přísahají všechny zdravé síly v našem národě, že nikdy nezapomene na to, jak se Ladik přežral a praskl za naši svobodu.