Dvacet pět tisíc lidí demonstrovalo na Václaváku proti EU, to už je nějaká síla!

Kdepak, Evropská unie už to má spočítané. Včerejší demonstrace proti eurofašistům z Bruselu byla nejmasovější politická demonstrace od listopadu ´89. Jen houšť!  

            Byl pěkný, i když dosti parný, předčasně narozený letní den. Sucho řádilo jako divé, ale lidé si užívali sluníčka. K večeru sešli se na Václavském náměstí ti, kterým není lhostejný, ani osud Česka, ani osud Evropy, kterým je odporné mnohoženství a podobné věci.

            K tanci a poslechu zahrál Ortel, výtečná skupina, které se mainstream bojí ještě víc než Vltavy, kterou taky vůbec nehraje.

            Pak se na pódiu objevil velmi sympatický muž na prahu pozdního středního věku, příjemně řezaných rysů s dikci učitelky češtiny diktující diktát.

            „Kdo to je?“ zeptal jsem se vlastence stojícího vedle mne.

„Od Boha byl poslán člověk, jménem Tomio.

Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Tomio sám není tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Je tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přichází do světa. Na světě je, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal.

Tomiovo zrození zvěstoval archanděl Gabriel, tentýž, který pak nadiktoval Mohamedovi korán,“ odpověděl mi vlastenec.

„Tím světlem je myšlen asi Klaus ml.

Toho ten Tomio asi zvěstuje,“ řekl jsem.

„Ano, Klaus ml., ten všechny, co nás tady je, nasytí z jednoho koše,“ přitakal vlastenec.

„A kolik vás tady je?

Šest set?“ chtěl jsem vědět.

„Rovných dvacet pět tisíc.

Klidně si nás spočítejte, jestli nevěříte,“ odpověděl mi vlastenec.

„Máte pravdu, spočítal jsem vás a je vás tady skutečně dvacet pět tisíc,“ řekl jsem vlastenci, když jsem všechny přítomné spočítal, dělaje jim na čele tečku, abych je nepočítal dvakrát.

„Přesně tak,

Letošní volby přinesou do Evropského parlamentu velkou změnu. Je to první šance, kdy my, vlastenci, budeme moci něco změnit. Ostatní ropné frakce nás konečně budou muset poslouchat. Chceme, aby naše zájmy byly nadřazeny zájmům Bruselu. Jde o svobodu,“ přikývl vlastenec.

„Ano, o svobodu,“ přikývl jsem a šel domů, protože mi bylo horko, stáli jsme totiž hned pod pódiem a ti, kteří stáli na něm, hicovali jako kamna.

Cestou jsem ale potkával jen samé buzeranty a lesby, je vidět, že opravdu přituhuje.