Duchovní slovo z periferie. Kdo je ponížen, bude povýšen!

Kdo je nyní na periferii, kdo je nyní sám a proti všem, bude jednoho soudného dne vyzdvižen Bohem nad ty, kteří se nyní nad něho povyšují...

Je to dvanáct, nebo možná už i třináct let, co, v jednom malém městě u jihozápadních hranic naší země, svědomitě vykonávám funkci obecního pohodného. Říkám funkci, ale myslím tím samozřejmě především zaměstnání, v němž si na nedostatek práce věru stěžovat nemusím.

Naopak, zdá se mi, pročítám-li své deníkové záznamy, že nyní mám ještě víc práce, než když jsem začínal. V některých dnech, obzvláště o nedělích, musím odklidit třeba i pět zdechlin, zatímco lidé kvapí chvatným krokem do kostela, aby stihli začátek mše svaté a nebyli ochuzeni o Boží slovo.

Dobře cítím pohrdavé pohledy těchto svátečně oblečených a svátečně naladěných lidí, kteří již brzy pozřou svátostný pokrm, protože o nedělích mnou tito lidé pohrdají obzvláště. Odklízím mršinu a oni jdou obcovat s Bohem, který jim přislíbil věčný život.

Může být větší kontrast?

Ale jako je potřeba obcovat s Bohem, aby se naplnila naděje ve spásu a život věčný, je potřeba těmto lidem odklidit zdechliny z dohledu i z cesty, až se zase budou vracet z kostela s duší a svědomím nasycenými Božím slovem, plní naděje.

Před oněmi dvanácti či třinácti lety, když jsem se ucházel o práci pohodného, se mě úředník, mající tuto agendu na starosti, udiveně ptal: „Opravdu to chcete dělat?“

„Ano, chci to dělat,“ odpověděl jsem.

Úředník kroutil „Víte, nedaří se nám obsadit pozici obecního pohodného už několik let. Nikdo to nechce dělat, i když jako benefit nabízíme příspěvky na penzijko. Vy máte nějaký vztah k zdechlinám?“

„Ne, nemám k nim žádný vztah,“ zněla moje odpověď.

„Tak proč to chcete dělat? Vždyť je ponižující a navíc mizerně placená práce!“ vyhrkl úředník, jako by pořád nechtěl věřit tomu, že v jeho městě bude konečně někdo obecním pohodným.

„Chci být ponížen,“ usmál jsem se. „Ano, chci dělat ponižující práci, která je stejně tak užitečná jako třeba práce kněze. Kdo chce být povýšen, musí být ponížen. Lidé mnou budou pohrdat jen proto, že odklízím mršiny, že dělám to, co nikdo jiný dělat nechce.

Co si víc přát? Taková ponižující práce je darem z nebes.“

Úředník se do mne vpil zkoumavým pohledem.

Chvíli na mě takto hleděl a pak velmi vážně pronesl: „Ano, rozumím vám. Já, kdybych neměl rodinu, tak bych tu práci vzal hned. Ale nemohu dopustit, aby se mým dětem smáli na sociálních sítích kvůli tomu, že je jejich otec pohodným! Kdo je ponížen, bude povýšen!“ pravil úředník a v jeho očích se zaleskly slzy.

Je to dvanáct, nebo už třináct let, co dělám pohodného v tomto městečku.

Lidé se mě straní, štítí se mě a pohrdají mnou, když jdou do kostela a já odklízím mršiny.

Pohrdají mnou, straní se mne, ale já nejsem sám.

Nejsem sám, protože se mnou je Bůh, tolik mršin jako je letos, opravdu ještě nikdy nebylo...