Doufám, že čeští fotbalisté zápas s Mexikem prohrají a budou se pakovat domů

Prohra českých reprezentantů s Mexikem mi udělá náramnou radost a ta příšernost, kterou je naše účast na mistrovství světa, se konečně milosrdně skončí

O mistrovství světa ve fotbale, akci docela nesmyslné a zcela zbytečné, se dozvídám jen okrajově. Většinou zaslechnu útržky hovorů na toto téma. Je až s podivem, že se stále najdou lidé, kteří touto akcí žijí natolik, že jsou schopní velmi niterně prožívat všechna vystoupení „naší“ reprezentace, jež jsou ostatně, jak jsem pochopil, velmi nepovedená..

Netuším, jaké jsou vyhlídky „našich“ reprezentantů před údajně rozhodujícím zápasem s Mexikem. Co však vím, je to, že „našim“ fotbalistům vítězství nepřeji. Ba dokonce, doufám, že v tomto zápase prohrají a tak definitivně skončí svoji strastiplnou pouť na tomto zpackaném šampionátu.

K tomuto přání, vroucímu a vřelému, mě nevede nic menšího než závist.

Ano, závist, docela obyčejná a proto nadpozemská. Závist mne, malého českého člověka, je příčinou toho, že nepřeji „naší“ reprezentaci vítězství a postup do dalších bojů, že se modlím za to, aby naše země nevyhrála mistrovství světa a desetitisíce našich lidí neoslavovali tento triumf v ulicích zaneřáděnými prázdnými kelímky od piva.

Kde se tato závist ve mně vzala?

Čirou náhodou (i když přísně vzato, nic není náhoda) jsem narazil na fotografie jednoho z českých fotbalistů a jeho věrné družky.

„Grrr!“ zaskřípal jsem závistivě zuby, spatřiv tu žena, která tomuto fotbalistovi poskytuje veškerý myslitelný servis.

Ne, že by moje manželka neměla taky odbarvené vlasy, ne, že by neměla taky napuchlé rty, ne, že by neměla taky silikony, ne že by taky nebyla permanentně nalíčena, ne, že by taky neužívala antikoncepci, aby měla pokoj od všech těch ženských problémů a byla mi vždy k dispozici.

Ale družka tohoto fotbalisty byla ještě odbarvenější, její rty byly ještě napuchlejší, její silikony byly ještě dokonalejší a i té antikoncepce určitě žrala víc a kvalitnější.

Těžko potom nezávidět!

Těžko nezávidět mladíkovi, který má něco málo přes dvacet, a přitom moc dobře vědět, že i kdybyste celý život sebevíc dřeli, tak se nikdy nezmůžete na takovou ženskou, protože jednoduše nemáte co takové ženě nabídnout, jako tento mladík, který má tu drzost obléct si reprezentační dres.

A tak mi závist docela zatemnila mysl. Tento fotbalista, o kterém mluvím, sice není v reprezentaci, a já začal paušálně nepříčetně závidět všem fotbalistům

„Proč bych měl přát vítězství a postup všem těm mužům, kteří si jen proto, že čutají do balónu, mohou dovolit takové ženské?“ zeptal jsem se a hned si odpověděl, „těm týpkům, co za nás tzv. hrají, nepřeji v zápase s Mexikem nic dobrého!“

Ano, je to tak. Závist za to může. Chci a doufám, že „naši“ fotbalisté zítra nad ránem v dalekém Mexiku, pravlasti Aztéků, totálně vybouchnou.

Tato prohra bude malou hojivou náplastí na moji závist, bude pro mne, byť směšnou satisfakcí.

A ještě větší satisfakcí pro mne bude, až všichni ti mladí muži, kteří se topí v penězích a proto mohou mít jejich ženy nejodulejší rty a nejdokonalejší silikony, potáhnou do zákopů, aby tam, uprostřed válečného pekla, skutečně bojovali za vlast.

Žijeme ve zvráceném světě, ale na to se fakt těším...