Doufal jsem, že královna zůstane slovutným literárním magorem K. Trčálkem ušetřena

Padl na zem a uslyšel hlas: Luboši, proč mne pronásleduješ? Luboš řekl: Kdo jsi, Pane? On odpověděl: Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat. Luboš vstal ze země, otevřel oči

                Je pátek, chystám se odletět do Londýna posledním dnešním letadlem, abych se mohl rozloučit důstojně s britskou královnou, jak se sluší a patří na slušného a spořádaného člověka, kterým se cítím být a kterým ovšemže taky jsem přinejmenším od svého početí.

                Ostatně i v každém ze svých dosavadních životů jsem býval slušným a spořádaným člověkem, a to dokonce i tehdy, když jsem byl sv. Janem Křtitelem, třebaže mi tehdy nezbývalo, než stát celé dny ve vodě a před revmatem na stará kolena mě zachránilo jen ono rozpustilé přání čarokrásné Salome, která teď tančí v pekle spolu s Isidorou Duncanovou.

                I tehdy, ač v oděvu z velbloudí srsti, jsem byl slušným a spořádaným člověkem, a jsem tímto slušným a spořádaným člověkem i teď, a proto se chci rozloučit s anglickou královnou, i když někdo by mohl namítnout, někdo kovaný ve víře, třeba nějaká paní učitelka, že to, co se děje kolem britské královny je jedna obrovská blasfemie.

                Takový člověk by totiž mohl namítnout: „Jaképak poslední rozloučení, když všichni dobří křesťané vstanou z mrtvých!

                A královna určitě byla dobrou křesťankou!

                Proto každý, kdo truchlí nad smrtí královny tímto svým smutkem popírá, nebo rovnou neguje svoji víru v Boha a jeho jediného Syna, Krista Spasitele!

                Pravím vám, vy malověrní: ,Není smrti! Není smrti, protože Kristus vstal z mrtvých! Královna nezemřela, a kdo tvrdí, že ano, kdo pláče, ten nevěří v Boha, ten nevěří v Kristovo zmrtvýchvstání!?

                Pravím vám: ,Uctívání a klanění se mrtvým je rouhání a svatokrádež! Jediný, komu se máme klanět, je Bůh a jeho jediný Syn, Kristus, který zvítězil nad smrtí!

                Ježíš byl pohřben v den svého ukřižování a jeho pohřbu se účastnilo tak málo lidí, že by se dali spočítat na prstech dvou slepičích pařátů!

                A Jeho zmrtvýchvstání nebyl přítomen nikdo.

                Proč bychom se tedy měli klanět mrtvé královně, když jsme se neklaněli mrtvému Kristu!?

                Kdo věří v Boha, raduje se, kdo věří v Krista, nepláče!“

                To by samozřejmě takový nějaký člověk mohl říct. Ale všichni se loučí s královnou, není tedy důvod, abych se s ní nerozloučil i já. Ještě mě lidi pomluví, řeknou, že je to urážlivé a fantasmagorické, že jsem se neletěl do Londýna poklonit mrtvé královně, třebaže jí samotné to může být nejspíše srdečně jedno, neboť její duše dlí již v nadpozemských sférách, jestli se někdo klaní či neklaní shluku atomů, které kdysi bývaly pozemským, nyní však ji opuštěným příbytkem, její duše.

                Už jen kvůli tomu musím do Londýna letět, aby na mě nepadl snad ani stín podezření, že jsem anglickou královnu, čistokrevnou Germánku, nechoval v patřičné úctě.

                Béřu tedy za kliku své cimry, abych vyrazil na letiště, rikša už na mě venku čeká. Ale neudělám ani jeden celý krok a už přede mnou stojí docent Chocholoušek s výrazem tak utrápeným, že mi ani nemusí nic říkat, z toho jeho utrápeného výrazu hned všechno vím.

                „Už zase?“ zeptám se.

                „Už zase!“ rozhodí docent Chocholoušek bezmocně ruce a pak se jimi chytí za svou hlavu, „já se z toho zblázním! Takový případ monomanie jsme u nás neměli ani jednou za sto let! Už ho to zase chytlo!“

                „Snad mu nevadily ty slepice?“ zeptám se.

                „Ty taky,“ zasténal docent Chocholoušek, vypadaje, že se snad opravdu zblázní, „a taky, že jste uvedl jeho jméno, ale zase deformoval jeho text, tím, že jste změnil jeden jeho obrat a napsal Pána, místo jeho mnohem libozvučnějšího a velebnějšího Páně!

                Já se z toho fakt zblázním!

                Jednou mu vadí, že neuvádíte autora textu, teď mu zase vadí, že jste ho sice uvedl, ale text pozměnil!

                Co by měl potom říkat takový Voltaire, který není autorem výroku o tom, že s někým nesouhlasí, ale bude bojovat za právo, aby mohl i jeho oponent říct svůj názor!?

                Vlastně bych se měl radovat, protože takový případ se hned nevidí, to je hotový unikát, to je ještě víc, než kdyby v pražské ZOO kvasila panda!“

                Samozřejmě vím, o kom docent Chocholoušek mluví. Je to opravdu unikátní příklad. Existují miliardy textů, které volně nakládají se skutečnosti, ba které dokonce nijak skutečnosti neodpovídají, a to včetně Písma svatého a Starého zákona především, ale tento unikátní případ se neustále snaží dokázat, že moje texty, to jest texty naprosto nicotného človíčka, jsou fantasmagorií, ve které docela svévolně nakládám se skutečností!

                „No, dobře, ale co jsou potom třeba právě taková starozákonní proroctví než taky naprosté fantasmagorie?

                Co je potom zásadní jádro literatury než taky jen pouhá fantasmagorie?

                Vždyť např. pasáž Tuláka po hvězdách, v níž Jack London popisuje, jak byl jako římský voják přítomen ukřižování Krista, taky přece neodpovídá tomu, co se píše v evangeliích, aby tato evangelia nejspíše taky skutečnosti nijak neodpovídala!

                Proč tedy tento unikátní případ nepronásleduje Jacka Londona?

                Proč nepronásleduje Dostojevského, když žádný Raskolnikov neubil žádnou lichvářku a její sestru, ačkoliv se nám to Dostojevkij snaží namluvit?“ ptám se.

                A teď mu vadí, že si královna vzala do hrobu slepice.

                Napsal jsem totiž, že si britská královna vzala do hrobu slepice.

                Proboha, co je na slepicích špatného?

                Copak ten člověk neslaví Velikonoce, největší svátek lidstva, neboť jsou oslavou Kristova zmrtvýchvstání.

                A o velikonocích se lidé obdarovávají vejci, protože vejce jsou symbolem života.

                Takže vejce nevadí, ale slepice, které je snášejí, vadí?

                Když tento unikátní případ žere vejce, když se jimi dáví, tak to nevadí, ale slepice mu už vadí?

                Pozoroval někdy tento unikátní případ slepice, aby s překvapením zjistil, o jaké namíru zajímavé živé bytosti se jedná?

                Proč by si královna nemohla vzít do hrobu slepice, a proč by si tam nemohla vzít anglické (!) orpingtonky, které jsou jedny z nejpopulárnějších plemen a které jsou vyhlášené svou mírnou povahou?

                „Kde to, proboha, jsme, že si britská královna nemůže brát do hrobu tak ušlechtilá stvoření jako jsou anglické orpingtonky, jsme snad opravdu v blázinci, jako tento unikátní případ, kterého rozběsňuje sama podstata literatury stejně tak, jako Šavla rozběsňoval Kristus?“ ptám se opět docenta Chocholouška.

                Ten se, chudák, tváří zkroušeně.

                „Omlouvám se vám, že jsme ho zase neuhlídali. Něco takového se v našem ústavu stává tak maximálně jednou za týden. Vy se mu jednou skutečně zjevíte tak, jako Šavlovi zjevil Kristus, to je jisté. Až se tak stane, bude jeho další pobyt v našem ústavu samozřejmě zbytečný,“ řekne nebohý docent Chocholoušek na adresu unikátního případu, jehož duši rozjitřil můj naprosto nevinný článek, jenž je oslavou anglických orpingtonek.

                Poslední letadlo do Londýna mi však samozřejmě uletí kvůli tomu. Ať švihám rikšu bičem sebevíc, přijedeme na letiště právě ve chvíli, kdy se poslední letadlo do Londýna odlepuje od startovací dráhy. Mrtvé královně se tedy nepokloním, ale není to moje vina, ani trochu to není moje vina Každý ať zpytuje svoje svědomí, je-li toho schopen, já si myji ruce!