Dotace na zachycování dešťové vody jsou vyhozené peníze

Místo na dešťovou vodu by ty peníze mohly jít klidně třeba na integraci cizinců všeho druhu. U nás ve městě totiž zachycují dešťovou vodu všichni  a nepotřebují na to vůbec žádné státní dotace

            Hodně se teď, a to docela otevřeně, mezi lidmi mluví o zachycování dešťové vody.

            „Ve svém principu to nemusí být zase až tak špatná věc,“ shodují se nakonec lidé, když na to přijde řeč.

            „Cesta do pekla je vždy dlážděná dobrými úmysly! Pro zachycenou dešťovou vodu se ve finále nemusí najít vhodné a taky efektivní využití a co pak s takovým množstvím vody?!“ varují však ke všemu skeptičtí jasnozřivci.

            Člověk opravdu neví, co si má vlastně o tom myslet, a tak například auto raději umývám normální vodou z vodovodu. Mám ho co chvíli posrané od ptáků, udělali si nad naším barákem svůj koridor, kterým pořád někam táhnou za potravou.

I teď jsem umýval auto, když za mnou kdosi přijde, a povídá: „V noci se mi podařilo zachytit čtyři litry dešťové vody.“

            „Tak už se nám chudák, taky zbláznil!“ pomyslím si a mírně se ho zeptám, „jářku, a je to skutečně dešťová voda?

Není to náhodou plodová voda?

Vaše žena má přece rodit.“

            „Máte mne za blázna?

            Ženu jsem odvezl včera do porodnice, bude rodit tam.

            A pak, přece poznám dešťovou vodu!“ trvá na svém ona osoba.

            „Vždyť se s vámi nehádám! Já jen, že čtyři litry dešťové vody, to není zase tak málo,“ řeknu.

            „Jestli mi nevěříte, tak pojďte se mnou, sám se přesvědčíte, že nejsem blázen,“ nabídne mi.

            „Dobře, půjdu s vámi. Ukážete mi dešťovou vodu, kterou se vám dnes v noci podařilo zachytit,“ souhlasím, všeho nechám a jdu s tím člověkem.

            Cestou mi vykládá, jako bych byl jeho nejlepší známý: „Podařilo se mi svépomocí vytvořit velmi sofistikovaný systém zachycování dešťové vody. Ani kapka nepřijde na zmar.

            V noci se probudím a slyším, že prší.

            ,Jen ať prší!‘ pomyslím si v duchu a zase spokojeně usnu, protože vím, že se nemám čeho bát.“

            V tomto bodě jeho vyprávění přeruším: „V noci opravdu pršelo, předpověď se nemýlila.

            Spal jsem a zdálo se mi, že prší, a přitom skutečně pršelo.

            To se zase tak často nestává, aby se sen shodoval se skutečností a naopak.“

            „Mně se nic nezdálo,“ poznamenal zachytávač dešťovky poněkud suše a pokračoval, „díky svému sofistikovanému systému na zachycování dešťovky jsem se nemusel ničeho bát.

            Ráno jsem se tak mohl probudit s čistým vědomím.

            ,Víc jsem pro zachycení dešťové vody udělat nemohl,‘ věděl jsem moc dobře.

            V klidu jsem vstal a beze spěchu se šel podívat do hlavní sběrné nádrže.

            Byly v ní čtyři litry zachycené dešťové vody!

Pádnější důkaz, že můj systém skutečně funguje, jsem mít nemohl.

            Vidíte, tady jsou.

            Co tomu říkáte?“

            Člověk ukazuje nad dno sběrné nádrže, ke které jsme mezitím došli.

            Na jejím dně jsou opravdu čtyři litry dešťové vody.

            „Nu, zdá se, že je to opravdu dešťová voda,“ dám mu za pravdu a zeptám se, „co s ní budete teď dělat?

            Už to víte?“

            „Použiji ji při čištění zubů,“ řekne ne bez pýchy v hlase.

            „To zní dobře. Při čištění zubů se neuvěřitelně plýtvá vodou. Ty čtyři litry vám vydrží dobře na deset dní, když si dáte pozor,“ poznamenám.

            „Chci, aby mi ty čtyři litry vody vydržely aspoň dva týdny,“ řekne důrazně, a celý se rozzáří, „ale to je jen pesimistická varianta!

            Ve skutečnosti jsem přesvědčen, že si s tou vodou, kterou jsem dnes zachytil, můžu čistit zuby až tři týdny.

            Do té doby určitě zase zaprší!

            Řekněte sám, proč by zase nezapršelo?!

            V noci se probudím a uslyším, že prší.

            ,Jen ať prší!‘ pomyslím si spokojeně a zase usnu.

            Ty čtyři litry, to je jen začátek!

            Uvidíte, jednou se ještě tomu budeme smát, že jsme zachytili čtyři litry dešťové vody a byli z toho na větvi, hehe!“

            Majitel čtyř litrů dešťové vody se rozesměje a ne, a ne přestat.

            „Tobě se to směje, když máš sofistikovaný systém a žena ti nerodí doma, ale mají ji na krku doktoři,“ pomyslím si a jdu domů.

            Všimnu si však, že všichni lidé drží v ruce malé lahvičky, některé ženy dokonce i flakónky.

            ,Vypadá to, jako by nesli svoji ranní moč někam na rozbor,“ pomyslím si, ale v tom potkám známého.

            Známý také drží v ruce malou flaštičkou.

            Proto, když se pozdravíme, se ho zeptám: „Prosím tě, co to máš v té flaštičce?“

            „Dešťovku, co jiného!

            Dnes v noci pršelo, tak jsem ji zachytil tady do té flaštičky.

            Je od francovky,“ řekne a opravdu, flaštička je od francovky.

            „Já jsem taky dnes v noci zachytila dešťovku,“ řekne jakási žena, která jde právě kolem a zvedne do výše flakónek od jakési voňavky, „je té dešťovky dobře 150 ml!“

            Rozloučím se se známým, a jdu dál.

            Ale zdá se, že jsem jediný, kdo nemá v ruce žádnou flaštičku a v ní zachycenou dešťovku.

            „To se všichni zbláznili, nebo co, a chytali v noci dešťovou vodu!?“ pomyslím si, ale to už u mě zastavuje sanitka.

            Z ní vybíhají dvě ženy a berou mě každá z jedné strany v podpaždí.

            „Pojďte, odvezeme vás. Sám vidíte, že to nemá cenu, abyste se takhle trápil,“ řeknou mi, nakládajíce mne do sanitky.

            Sedím v sanitce, sanitka se rozjede.

            Kam mne vezou?

            Ale vždyť to dobře vím!

            Vezou mne tam, kam se vozí všechny takové případy.

            Vezou mne za město, daleko do pouště,  která rozkládá všude kolem, vezou mne tam, odkud není pěšky už žádného návratu...